Časopis Šifra Milan Vidlák
Právě dnes, 31. května, uplynulo přesně padesát let od největší tragédie v historii československého horolezectví. V roce 1970 totiž zahynula patnáctičlenná skupina při pokusu o zdolání peruánské hory Huascarán. K tragédii přispělo tolik zvláštních okolností, že si expedice vysloužila přízvisko „prokletá“.
Každý rok připomíná osud výpravy i nejslavnější a nejoblíbenější běžecký závod u nás a celoevropský fenomén s názvem Jizerská padesátka. Právě ten totiž tihle horolezci založili, když si chtěli zpestřit trénink. V roce 1968 se do Jizerek vydalo celkem 52 lezců a lyžařů z Liberce a Jablonce, aby stmelili kolektiv a dobře se připravili na své velké výpravy do hor.
Za dva roky pak odjeli Václav Urban, Jiří Jech a Milan Náhlovský a spolu s nimi dalších dvanáct sportovců na expedici do Peru, aby zlezli 6395 metrů vysokou horu Huandoy. „Moje milovaná, píši ze základního tábora. Je to tu neodolatelné a kouzelné. Ti z nás, kteří viděli Hindúkuš, Kavkaz, Alpy nebo Špicberky, říkají, že takovou nádheru neviděli nikde jinde. Často na Vás myslím při dlouhých večerech. Plánuji, co všechno uděláme, až se vrátím,“ psal na jaře roku 1970 domů jeden z horolezců.
Jenže od začátku nešlo nic podle plánu. Vlastně se původně mělo jet na Aljašku, ale kvůli invazi sovětských vojsk nebyla cesta do severní Ameriky povolena. Poté se zdržela o dva týdny loď Hornbelt, která vezla do Peru výbavu a zásoby. Členové výpravy navíc zjistili, že byly bedny se čtyřmi tunami vybavení a potravin o půl tuny lehčí. Zmizelo nejen jídlo, ale i spacáky, čepice či svetry.
Již za pár dní nejlepší československý horolezec Ivan Bortel nešťastně uklouzl, paradoxně v lehkém terénu. Po pádu do třicetimetrové propasti se sedmadvacetiletý strojní inženýr na místě zabil, což výpravou notně otřáslo. Kamarádi jej museli snést do městečka Yungay, kde se také odehrála tryzna za zemřelého, a kvůli tragédii lezci změnili plány. Bez svého nejschopnějšího člena si na původní trasu netroufali a rozhodli se vylézt na „náhradní“ horu Huascarán. Základní tábor postavili pod severní stěnou a úžasnými scenériemi, avšak jinde, než původně chtěli. Vyhlídnuté místo totiž zabrali japonští horolezci. Čechoslováci hodlali na Huascarán vylézt nejlehčí možnou cestou a pelášit domů. Jenže ani tady jim nebylo přáno.
Třicátého května zalévaly základní tábor expedice sluneční paprsky. Italský cestovatel Cino Ghigi později vzpomínal, že zrovna ležel ve svém karavanu kousek odtud, když se najednou celý vůz zatřásl. Vykoukl ven, a tak se seznámil s českými horolezci, kteří zjišťovali, jestli je někdo uvnitř. Zde také Ital pořídil jednu z jejich posledních fotografií. Druhý den se karavan opět třásl, jenže když v očekávání dalšího vtípku vystrčil hlavu ven, strnul – v místech, kde stál předtím tábor, ležela jen velká hromada kamení, ledu a sněhu. Peru v noci zachvátilo největší zemětřesení v tamních dějinách o síle 7,9 stupně Richterovy škály, které strhlo lavinu na město Yungay. Vzala s sebou i všechny okolní vesnice a pohřbila desítky tisíc lidí.
Při svém pádu strhla ještě druhou lavinu. Nedaleko jejího pádu se tehdy zdržovala i devatenáctiletá studentka Teresa Morenová, která se vydala s přáteli na piknik. „Ze svahů Huascaránu, které na protějším břehu jezera strmě spadají do vody, začalo padat kamení. Bylo to, jako by ve svahu vybuchovaly nálože dynamitu. Vyskočila jsem a všichni se rozeběhli k silnici. Pak jsme zaslechli strašný hluk, který přicházel odněkud shora. Viděli jsme, jak se dolů řítí ohromná černá lavina,“ vzpomínala dívka, která měla obrovské štěstí, neboť ji katastrofa o kousek minula. Stejně jako japonské horolezce, kteří tábořili na místě, kde měli být Češi. Všichni byli vyděšení a přímo pozorovali místo, kde naši lezci stanovali. „Bylo vidět lavinu. Hrozně velikou a děsivou masu, která se navršila v místě, kde býval tábor. Nezbylo z něj nic. Stany byly pryč. Náklaďáček byl pryč. Všude jen kamení, led a bláto.“
Od roku 1971 se Jizerská padesátka běhá na jejich počest. I proto Český horolezecký svaz letos vyslal k uctění památky expedice na trasu hlavního padesátikilometrového závodu tým lyžníků v dobové výstroji z konce 60. let 20. století.
Popularita závodu strmě rostla a původně tréninkového běhu se dnes účastní tisíce jak profesionálních sportovců, tak nadšenců ze všech koutů republiky i Evropy. Ještě pár dní před letošním závodem, který přilákal rekordních 7776 běžkařů, nejvíc od roku 1978, to však vypadalo, že se vůbec nepojede. Jizerské hory byly, stejně jako ostatní české kopce, zelené a teplo bylo jako na jaře. Pořadatelé připravili záložní trať, přičemž hrozilo, že se pojede na párkilometrovém pidiokruhu. A když už ztráceli víru i největší optimisté, na poslední chvíli se stal zázrak: v úterý, pouhé tři dny před zahájením závodu, napadlo 30 centimetrů sněhu a desítky pořadatelů a dobrovolníků stihli tento výjimečný závod a celou Jizerskou magistrálu perfektně připravit.
Jak to dopadne
Hned po slavnostním zahájení a přehlídce dobových lyžníků vyhlašoval Český horolezecký svaz v čele se svým předsedou, horolezcem Janem Bloudkem, nejlepší a nejudatnější lezecké výstupy roku. Právě horolezecký svaz je s Jizerskou padesátkou neoddělitelně spjat.
Někdo leze na laně, jiný na skalách nebo na bouldrech… Někdo zdolal obtížnost 8c, jiný nebo jiná 9a. Mezi vítězi nechybělo ani světové eso Adam Ondra, který však bohužel do Bedřichova nedorazil.
Ku příležitosti 50 let od peruánské tragédie podnikli loni nejpozoruhodnější výstup nejlepší český horolezec Marek Holeček a jeho parťák Radoslav Groh, kteří za tento počin získali během slavnostního večera čestné uznání v královské kategorii Velehory nad 6000 m n. m. Vydali se – na památku kolegů z tehdejší tragické expedice – na peruánskou šestitisícovku Huandoy. Na tu, kterou měli zdolat čeští horolezci v roce 1970, než změnili cíl výstupu po smrti Ivana Bortela, jenž zemřel po pádu při túře pod horou. Oběma borcům se po 49 letech podařilo vytyčit na tuto stěnu zcela novou cestu na vrchol, přičemž celkem 1200 metrů dlouhou linii pojmenovali příznačně Boys 1970.
„Maminka Jaroslava byla elitní atletka v době Jarmily Kratochvílové, tatínek zase člen horské služby. Moje sestra Karolína je reprezentantka v běhu na lyžích a dvakrát byla na olympiádě. Já jsem dřív dělal vrcholově atletiku, běhal jsem extraligu za Liberec, ale na mistrovství republiky jsem si při běhu na 3000 metrů překážek zlomil nohu. Úraz mě vyřadil na rok z provozu a tam mi to víceméně uteklo,“ říká jednatřicetiletý Radoslav Groh, jenž se v době nucené pauzy začal věnovat skialpinismu, tedy pohybu na lyžích ve volném terénu, a lezení po horách. V obojím dosáhl těch největších met – je mistrem republiky a vítězem středoevropského poháru ve skialpinismu a zdolal i obávanou osmitisícovku Nanga Parbat.
Nikdy ale nevsázel vše na jednu kartu a uvědomoval si pomíjivost sportovních výsledků. A tak vystudoval marketing. Pracoval jako marketingový ředitel velkého stavebního holdingu a nyní je marketingovým ředitelem outdoorové značky Hudy Sport. Kráčí též v otcových stopách a stal se dobrovolným členem krkonošské horské služby.
Horolezectví je však pro něj „nejvíc“. Veškeré předpoklady, nejen fyzické, ale hlavně psychické, získal Radek, kterému kolegové a kamarádi přezdívají Radar, v atletice. „Protože prostě víte, že teď je ta chvíle, kdy ze sebe musíme vydat maximum za každou cenu. Jde o to mít vůli a být tvrdý, když jde do tuhého. Nahoře není možnost se z ničeho vykroutit.“
Nejhorší z mého laického pohledu na horolezectví je, že když už se na pokraji sil vydrápete na vrchol, v lepším případě, to když je hezky, se na pár vteřin až minut pokocháte výhledem, a pak vás čeká neméně náročná cesta zpátky. Někdy je to ale mnohem těžší, než se nahoře zdá. „Například na peruánské Huandoy jsme byli nahoře v euforickém opojení a nečekali jsme, že cesta dolů může být tak náročná. Nahoře bylo jasno, ale pak se zhoršilo počasí. Nepříjemné třeba bylo, když jsme při sestupu narazili na trhlinu, kterou jsme nedokázali překonat. Tak jsme museli znovu stoupat nahoru až do místa, kde to šlo přejít. Ale je to krásné. Při té atletice jsem si často sáhl na hranice svých možností. Při lezení ještě ne. I když jsem totálně v háji, vím, že to pořád ještě jde. Záleží na vnitřní organizovanosti,“ vysvětluje Radar a dodává: „Při lezení bojujete o svou lidskou podstatu. Snažíte se uspokojit svoje elementární potřeby. Máte permanentní hlad, žízeň, chvíle, kdy se bojíte o život. Jsou věci, které neovlivníte. Třeba když postupujete stěnou a začnou padat sněholedové laviny a kameny, musíte čekat, jak to dopadne.“
Tentokrát to dopadlo naštěstí dobře, v Andách i Jizerkách. Z And Marek Holeček s Radkem Grohem přivezli spoustu krásných záběrů, neboť se letos chystají dokončit sportovně-historický film Boys 1970 a 2019 aneb Vteřiny věčnosti, kde vzdávají hold svým méně šťastným předchůdcům a propojují minulost s přítomností. Připomenou v něm nejen události z roku 1970, ale i své loňské dobrodružství.
Příspěvek Až na vrcholky hor pochází z Časopis Šifra
