Boj o interpretaci výsledků II. světové války

Nepamatuji se, že by v některém z posledních třiceti let demokratického režimu docházelo k takovým pokusům o dezinterpretaci příčin i výsledků II. světové války, jako je tomu nyní.

Důvodů toho je několik. Nemá smysl je všechny příliš rozebírat, uvedu jen některé. Určitá část tzv. českých politických elit, myslím tím tradiční českou pravici i Piráty, zakrývá zpozdilým antikomunismem a protiruským postojem svou naprostou programovou vyprahlost. Prostě nemají co jiného nabídnout. Proto hledají vnější nepřátele, říše zla apod. a přenášejí dějinné události do dnešních podmínek. Svět se ale změnil.

Za další, objevila se zde mladá generace historiků, která promítá do analýzy dějinných událostí své ideologické představy a předpojatost.

Za třetí, prakticky neexistuje u nás vlivné médium, které by dávalo prostor a příležitost historikům i politologům s jinými představami a výsledky vědeckých analýz.

Pro většinu objektivních pozorovatelů, politiků, historiků a politologů v mezinárodním měřítku je zřejmé, že válku vyvolal svou politikou agrese a expanze Adolf Hitler a nacistické Německo. To za tuto děsivou zkušenost zaplatilo ztrátou nejméně deseti milionů životů, a to jak svých vojáků, tak civilních obyvatel a zničením ohromné podstaty majetkových hodnot přímo v Německu.

Sovětský svaz byl od června roku 1941 ve válečném stavu s Německem. Nacistické Německo, spolu se svými spojenci, zákeřně přepadlo Sovětský svaz na frontě dlouhé od finských hranic až po Černé moře. Sovětský svaz ztratil ve válce 27 milionů životů svých obyvatel. Z toho „jen“ 12 milionů byli jeho vojáci, vesměs velmi mladí lidé, kteří představovali budoucnost své země, jakkoli zavrženíhodný byl režim, ve kterém žili. Stalinův režim byl však od první chvíle, kdy byl vojensky napaden Hitlerem, spojencem západních demokracií. Tedy v první řadě bojující a izolované Velké Británie. Starý antikomunista Churchill, v té době britský premiér, jásal, že má konečně zdatného spojence. A to v situaci, kdy se všichni kontinentální spojenci Velké Británie, v první řadě Francie, zhroutili. Od června 1940 ovládal vlastně Hitler celou západní a střední Evropu.

Začátkem prosince 1941 byly Japonskem přepadeny zákeřně Spojené státy. Tím se válka posunula na další kontinent a stala se tak skutečnou světovou válkou. Záhy poté vyhlásilo Německo velkohubě válku Spojeným státům. Přitom Hitlerovi muselo být jasné, že hospodářský potenciál USA mnohonásobně převyšuje potenciál Německa. Německo ovšem hrálo jinou hru. Očekávalo, že Japonsko, v rámci svých závazků, plynoucích z Paktu proti Kominterně vojensky vystoupí proti Sovětskému svazu v Přímoří na Dálném východě a dostane tak Sovětský svaz v situaci, kdy německé armády stály před Moskvou a obklíčily Leningrad, na kolena. Japonská armáda byla ovšem velmi významně vázána především v Číně, kde udržovala jak vojáky, tak vyspělou vojenskou techniku a kde také probíhaly krvavé bitvy. Jen tak mimochodem, toto vzdálené bojiště zůstává pro Evropany i po více než sedmdesátipěti letech vlastně neznámé. 

Většina z nás netuší, že v bojích s Japonci zahynulo až 20 milionů Číňanů. Čína, podobně jako Sovětský svaz, utrpěla v bojích světové války nezměrné hospodářské škody. Japonci svými operacemi v Číně udělali ovšem závažnou strategickou chybu. Neměli dostatečně velký potenciál na to, kontrolovat významná centra této země tehdy s 550 miliony obyvatel a současně provádět expanzi v Indočíně, v Indonésii, na Filipínách a na dalších územích. Pro výsledek války v Evropě bylo dobré, že Japonsko se za těchto okolností, kdy mělo v Číně vázané 4 miliony svých vojáků, neodvážilo zaútočit na Sovětský svaz. Jistě, pokud by došlo k pádu Moskvy, pak by se i Japonci osmělili. Ale tím, že k tomu nedošlo a nedošlo ani k vojenskému zhroucení čínského Kuomintangu a čínských komunistů na válečných bojištích, nemohli Japonci Němcům pomoci. A maršál Žukov se Stalinem mohli přesunout čerstvé a skvěle vyzbrojené a vycvičené sibiřské divize na pomoc Moskvě.

V prosinci 1941 došlo pod Moskvou k první porážce německých pozemních sil ve válce velkou ruskou protiofenzivou. Rusové v dalším průběhu války po ohromných porážkách, které utrpěli v prvním období války v letech 1941 a 1942, zvítězili fenomenálním způsobem v bitvě u Stalingradu, v tankové bitvě u Kurska a podařilo se jim uhájit, za ohromných lidských a materiálních obětí, také druhé největší centrum země, Leningrad. Od poloviny roku 1943, tedy od zlomové bitvy u Kurska a po pádu Musolinniho fašistického režimu v Itálii a následné okupaci této země Němci, bylo již jen otázkou času, kdy bude Německo poraženo. Sovětské armády nezadržitelně postupovaly směrem na západ, mj. to bylo způsobeno také tím, že v roce 1942 Sovětský svaz objemem své válečné výroby poprvé překonal Německo. Byl to grandiózní výkon, neboť mu předcházelo přesunutí těžiště výroby a výrobních závodů ze západu sovětské země na Sibiř a do střední Asie. A to včetně dělníků a jejich rodin.

Velkou roli ve válečném úsilí sehráli také ruské ženy. V žádné jiné armádě světa neměly takové početní zastoupení, jaké měly v Rudé armádě. A kromě toho sovětské ženy často v nesnesitelných podmínkách pracovaly ve válečné výrobě a také v zemědělství při zajišťování potravin. Armády západních spojenců postupně zničily odpor Němců a Italů v severní Africe. Provedli invazi na Sicílii a do jižní Itálie. A konečně v červnu 1944 uskutečnili ohromnou invazi svých vojsk do Normandie. Spojenecká invaze byla největší válečnou operací tohoto druhu v lidských dějinách. Umožnila přenést těžiště bojů do Francie a za několik měsíců po osvobození Francie se vojska západních spojenců dostala na německé hranice. Přiblížil se tak konec II. světové války v Evropě.

Ta vlastně skončila sovětským dobytím Berlína na přelomu dubna a května 1945. V obleženém Berlíně museli bojovat sovětští vojáci dům od domu, kde zejména fanatičtí nacisté a esesáci vyvíjeli neuvěřitelný odpor. 8. května 1945 podepsali představitelé německého vedení se Spojenci bezpodmínečnou kapitulaci. Následující den byl tento akt zopakován za účasti maršála Keitela a generála Jodla přímo v Berlíně za účasti zástupce vrchního velitele sovětských armád a hlavního stratéga Sovětské armády maršála Žukova. Sovětský svaz, a proto ta závěrečná kapitulace v Berlíně, nesl hlavní tíhu války. Byl také jejím hlavním vítězem. Už také proto, že boje na východní frontě překonaly svou brutalitou, nesmlouvavostí a nesmiřitelností cokoliv, co bylo zaznamenáno v průběhu války jinde. Zejména vezmeme-li v úvahu to, že Sovětský svaz v důsledku nacisty uplatňované politiky spálené země, měl vlastně zdevastována všechna významná předválečná průmyslová centra v oblastech, která byla zasaženy válkou. Také brutalita německé armády, zejména pak vojáků zbraní SS, ale třeba také banderovců, vůči civilnímu obyvatelstvu, byla v evropských podmínkách nikde jinde nepoznaná.

V Asii, zejména v Číně, se ovšem podobným způsobem chovala také japonská vojska. Například po obsazení Nankingu bylo často velmi brutálními způsoby povražděno nejen 30 tisíc zajatých vojáků Kuomintangu, ale také desetitisíce bezbranných civilních obyvatel (mluví se až o 300 tisících obětech japonského teroru). A desetitisíce čínských žen bylo během šest týdnů trvajícího řádění japonské soldatesky v Nan-kingu znásilněno.

Československo ztratilo za II. světové války 365 tisíc svých občanů. Jsou to oběti svým počtem srovnatelné s válečnými oběťmi podstatně větších států, jako byla Francie (562 tisíc obětí), USA (419 tisíc obětí) či Velká Británie (450 tisíc obětí).

Dnešní Rusko je pochopitelně hrdé na své úspěchy ve II. světové válce, neboť se oprávněně považuje za hlavního vítěze této války. Proto Rusové velmi citlivě vnímají, pokud dochází v některých zemích ke zpochybňování jejich podílu na vítězství nad zločinným nacistickým režimem ve II. světové válce. Srovnávat Stalinův režim a nacistický režim, jak se o to pokoušejí dnes někteří politici a zideologizovaní historici, je trapné. Stalin byl spojencem Západu. A pro naši zemi sice komunistický režim nepřinesl to, v co široké vrstvy českého a slovenského obyvatelstva po válce doufaly, ale neznamenal genocidu slovanského obyvatelstva. Pokud by došlo k vítězství nacistů ve válce, byla by dokončena genocida Židů v Evropě. Bylo by pak přistoupeno ke genocidě negermanizovatelných částí slovanských národů. Část těchto národů, včetně Čechů a Slováků, by byla vymístěna ze střední Evropy do nových sídlišť na Sibiři či ve střední Asii. Část by byla germanizována a část zlikvidována.

Je dobré, aby si toto všichni naši revizionisté historie dobře uvědomovali, než dojdou k závěrečnému politickému hodnocení.