Nová republika Václav Dvořák
| Profesor Mojmír Grygar |
Mojmír Grygar
19. 7. 2020
1.
V nacistické ideologii se odrážely, často pro potřebu širokých vrstev hrubě zkarikované, základní myšlenky a tendence německé filosofie a kultury 19. století. Objevuje se tu znepokojující a tajemná —vůle k moci (Hitler prý měl za první světové války ve svém baťohu Schopenhauerův spis Svět jak vůle a představa), Nietzschova idea nadčlověka a v neposlední řadě Wagnerova hudba inspirovaná starogermánskou mytologií. Od Wagnera a od jeho předchůdců i následovníků Hitler převzal ideál německé ryzosti a velikosti spojenou s přímo fyziologickou nenávistí k Židům – byl to Wagner, který vyjádřil zrůdnou myšlenku jejich fyzického vyhubení, uskutečňovanou za války pod heslem Endlösung, konečného řešení židovské otázky.
Mnozí historikové, filosofové a spisovatelé se pokoušeli vystopovat dobové i historické prameny Hitlerova světového názoru, ale tyto studie nás někdy spíš odvádějí od podstatné otázky, totiž od Hitlerovy schopnosti proměnit tradiční myšlenky dějepisectví, filosofie národa, přírodních věd včetně idejí náboženského a mytologického typu v reálnou politickou sílu. Hitler, na rozdíl od komunistických revolucionářů v Rusku, nevnášel do německé společnosti něco, co v ní již nebylo. Velkoněmecký šovinismus, idea krve a půdy, kult vojenských ctností a oběti, sociální darwinismus, požadavek rasové očisty národa, antisemitismus, který mu splýval s antikomunismem, rozšíření životního prostoru, sociální demogogie, opovrhování západních plutokratů, demokracie, moderního umění jako zvrhlého (Entartete Kunst) – tyto a další prvky nacistického světonázorového eintopfu (jídla z jednoho hrnce) Hitler převzal z různých zdrojů. Nescházely tam ani fantastické představy hvězdopravců a mágů. Hitlerův eklekticismus, neschopnost rozlišovat povahu a odlišnost věcí, se projevoval například tím, že mu nevadilo dokládat své výklady antisemitismu právě tak výroky Goethovými, jako bulvárními názory vídeňského starosty Dr. Luegera, který na otázku, jak mají být židovší prznitelé křesťanských dívek potrestáni, odpověděl, že je mu jedno, budou-li pověšeni, nebo zastřeleni. A samozřejmě Hitler neváhal citovat Protokoly sionských mudrců, primitivní podvrhy sestavené v Rusku na začátku 20. století, jako spolehlivý historický dokument.
2.
V románu Siegfried. Černá idyla (2003) významný nizozemský spisovatel Harry Mulisch (1927–2010) pomocí fiktivního příběhu (Evě Braunové se narodí dítě, ale otec Hitler zjistí, že v Siegfriedovi koluje zlomek židovské krve a dá ho zastřelit) uvažuje o povaze tohoto zrůdného člověka. Autor, který o sobě prohlásil, že by mohl být Rakušanem nebo Čechem, protože se jeho otec narodil před první světovou válkou v Jablonci, se pokouší definovat Hitlerovu povahu pomocí složitých mytologických, filosofických a teologických úvah. Na jedné straně vidí Hitlera jako neosobnost, černou díru v kosmickém prostoru, jako nicotu, zdroj ničivé sily, jádro apokalyptického dění. Nula vymazává všechna čísla. Hitler stojící na tribuně, sám na nejvyšším místě ozářen reflektory, podmaňuje si mlčící jednolitou masu dole pod ním. Na druhé straně se Mulisch pokouší Hitlera osvětlit pomocí existencialistické filosofie Sörena Kierkegaarda a úvah teologa Otty Ranga o povaze náboženského vytržení, které se projevovalo v řeckém kultu Dionýza, boha úrody a plodnosti. Kult nezkrotné životní síly, která útočí proti všemu, co brzdí nezkrotné životní síly, se stal v nacismu motorem zkázy, ničení, války. Hitler odmítal altruistický humanismus jako změkčilý, zbabělý postoj, který je zcela popřen zákonem o právu silnějšího, tímto základním zákonem přírody a kosmu.
Anglický historik Ian Kerschow, který Hitlerovi a nacismu věnoval řadu významných studií, nesdílí představu o tajemné, mystické povaze tohoto člověka. Uvádí důkazy o tom, že Hitler, jakmile nepózuje před davem a svými paladýny, je podivně bezbarvý, průměrný, ba nicotný.
V slavnostním provolání početné skupiny předních představitelů německé vědy, literatury a umění z října 1914, v tomto neuvěřitelně nabubřelém dokumentu čteme věty, které se shodují s válečnickou rétorikou nacistické propagandy z počátku 40. let: „Na východě pije půda krev žen a dětí povražděných ruskými hordami, na západě střely dum-dum trhají prsa našich bojovníků. Ti, kdož se tváří jako obránci evropské civilizace, nemají nejmenší právo spolčovat se s Rusy a Srby a světu poskytovat ostudnou podívanou, jak štvou Mongoly a negry proti bílé rase.“ Jde o pozoruhodnou anticipaci nacistické propagandy, o stejný styl, jakým se vyznačovaly o dvacet let později Hitlerovy projevy, vládní prohlášení Třetí říše i štvavé články ve Völkischer Beobachter (Lidový pozorovatel). Dnes nás zamrazí, čteme-li mezi signatáři jména osobností, jako Thomas Mann, Richard Dehmel, Gerhard Hauptmann, Max Reinhard, Max Liebermann, Max Planck. O Němcích prahnoucích po odvetné válce platí totéž, co o Bourbonech za restaurace, kdy obnovovali staré předrevoluční poměry: „Nic z minulosti nezapomněli a ničemu novému se nenaučili.“ Byla to hybridní vize ——-..konzervativní revoluce, kterou po prohrané válce sdílel kde kdo – pruští junkeři, tvořící jádro armády navazující na válečnické tradice Friedricha Velikého; venkované protestantského i katolického vyznání vychovávaní kazateli a faráři v duchu poslušnosti, podřízení a fanatismu; továrníci, Kruppové a Thyssenové, toužící opět naplno rozjet výrobu kanonů a granátů; Messerschmidtové a Porschové nadšeně projektující a vyrábějící pro stát auta, letadla, tanky a další techniku pro bleskovou válku; filosofové propracovávající ideologii nacistické diktatury, ať již na úrovni nového politického mýtu (Rosenberg, Spengler) nebo do nesrozumitelnosti propracované akademické teorie nahrazující tradiční metafyziku a víru (Heidegger); obchodníci nesnášející židovské konkurenty; dělnické masy zdecimované válkou, nezaměstnaností, bídou, hyperinflací, ztrátou budoucnosti, neschopné rozlišit nositele osvobození od radikálů, roztáčejících kola nové války, nové poroby, nového fanatismu.
3.
V této souvislosti se v Německu stále častěji a na různých stranách objevuje volání po silné ruce, po vůdci, který vyvede národ z ponížení a bídy. A nebyli to pouze druhořadí autoři, vycházející spíš z intuitivních představ než z racionální úvahy, kteří očekávali změnu od významných osobností. I takový pronikavý analytik společenských procesů a krizí, jako Max Weber věřil, že pozitivní řešení přinese silná charismatická osobnost.
Buď jak buď, představa muže vedoucího svůj lid do osudového zápasu, se krystalizovala v německém vědomí, právě tak u vzdělanců, jako u prostých lidí, již ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že Německo společně s evropskými národy projde v blízké budoucnosti zatěžkávající zkouškou dějin, že bude muset podstoupit svůj biblický zápas s andělem. Jako jeden z důkazů o zrodu myšlenky a představy o příchodu lidového vůdce ocituji několik pasáží z esejistické vize Ludwiga Rubinera z roku 1916, uveřejněné v berlínském časopise Aktion, který v nepříznivých časech představoval nezávislý, opoziční literární, umělecký a politický trend. Důkazem toho jsou například zvláštní čísla věnovaná soudobému českému umění, bratřím Čapkům, Březinovi, Šrámkovi, Šaldovi, výtvarníku Hofmanovi, skladateli Janáčkovi a mnoha dalším.
„Vůdce – der Führer – je všude obklopen jednou velkou chvějící se lidovou bytostí, která neustále mění svůj tvar a svou substanci. – Vůdce není žádný zvláštní člověk, myslí jednoduše, není ani podivuhodný ani krásný, – Má již vrásčitá herecká ústa a krátký důrazný krok, jímž přejde mnohé tribuny. Ví již dávno, jak má poroučet svým očím a jak si také musí vymýšlet četné nové rejstříky vzrušování, podoben akrobatu, který vymýšlí stále nová salta na hrazdě. – Ví, jak je od nás daleko a jak se opakuje. Touží po věčnosti. Chce
držet krok s rytmem rotace Země (krok mágů). – Vůdce nás potom uchvátí, protože mluví o věcech, které jsou věcmi nás všech. – Kam nás povede? Povede nás k představám ducha. Být Vůdcem znamená vést k věcem ducha. Jenom k nim. Kdo tak nečiní, může být talentovaným předtanečníkem, ale nikdy ne Vůdcem.– Vůdce nás vede k duchu všemi cestami ducha: objížďka, kterou nazýváme politikou, je jeho dráhou, která umožňuje zrod našeho lidského společenství. – Vůdce chce všechno na světě změnit, a to ihned, jedním trhnutím. – Obyčejný muž, der Führer, není ani bez talentu, jak bychom se mohli domnívat, ani bez geniality, jak jej posuzujeme, když ho karikujeme, ani není zrozen podivnou náhodou. Jeho nezbytností je dokonalá odvaha odevzdat se beze zbytku, nebýt jediným, kdo vlastní duši, být tím, kdo dokonale plní úkol být představitelem ducha. – Nic ze sebe nepřenechat nikomu jinému jako veřejnému člověku. Jen žádný soukromý život, žádné osobní názory, žádnou osobní radost, žádné osobní přátele. Nerozhoduje, čím by v jiném životě mohl být a jak by o nás potom smýšlel; ať tak či onak: je veřejným člověkem, a to beze zbytku.“
Odmyslíme-li dobovou esejistickou rétoriku (nahraďme slovo duch slovem mýtus), je zřejmé, že se autorovi, levicovému pacifistovi (!), podařilo zachytit podstatné rysy budoucího Führera – Hitlera, aniž by obraz novodobého Krysaře předem zjevně shazoval.
Literatura často předjímá historické, psychologické, přírodní jevy, k jejichž objevu se věda dopracovává trnitou cestou. Je tomu tak i v případě prognózy Hitlerovy osoby, ke které dospěl dnes zapomenutý německý expresionista. Jeho esej můžeme považovat za důkaz o výrazně lokálním, německém původu Adolfa Hitlera jako obyčejného, ničím zvláštním se nevyznačujícího člověka, který veškerý svůj osobní život obětoval svému fanatickému veřejnému poslání. Evu Braunovou si mohl vzít za ženu teprve krátce před smrtí, kdy už ztratil jakoukoli možnost působit jako Führer. Z veřejné osoby nezůstalo nic.
V příští kapitole se budeme zbývat vztahem sudetských Němců k Hitlerovi a důsledky jeho výjimečného postavení, vyjádřeného takzvaným vůdcovským principem (Führerprinzip), kdy s konečnou platností o všem rozhodoval sám.
14.7. 2020
Odkaz na zdroj
