PROTIPROUD Igor Karaulov
V posledních letech se evropské země snaží omezit ruskou turistiku. Nedávno se rozšířila zvěst, že se v EU chystá úplný zákaz udělování víz ruským občanům. Ukázalo se, že o tom je zatím předčasné mluvit, ale i tak jsou naše cesty do Evropy pořádně ztížené. Řada evropských států u nás zavřela konzuláty i vízová centra, přímé letecké spojení neexistuje, létat se musí přes třetí země, vlastním autem se dovnitř také nedostanete jako dřív, a kurz rublu vůči euru mnohým zahradil cestu do Evropy už z čistě finančních důvodů.
My si ale hlavu věšet nedáme. „Co je nám po té Evropě?“ říkají mnozí. Máme obrovskou zemi, kterou člověk za celý život neprojede. Její přírodní krásy jsou rozmanité: Courchevel se dá najít v sibiřském Šeregeši a Azurové pobřeží kousek za dagestánskou Machačkalou.
Hrdost
Mnohonárodnostní charakter Ruska nám zaručuje pestrost kultury včetně té gastronomické, a kdo si stýská po italských těstovinách, najde bezpočet obdobných jídel v tatarské kuchyni. A ryba z Bajkalu nebo z Přímoří předčí všechno, na co se zmůže Středomoří – o nudném holandském sledi či skandinávské tresce ani nemluvě.
Konečně máme i nesmírně bohatou historii, kterou jsme teprve začali doopravdy objevovat – a ta se nejlépe poznává ve městech a krajích, kde se ruský stát rodil a sílil, kde procházel těžkými zkouškami, kde tvořil naše talenty.
Ano, hrdosti sami na sebe jsme se naučili, už není té podlézavosti vůči Západu, s níž jsme vstupovali do éry kapitalismu; pařížská špína a kriminalita už jsou pověstné a pokusy nazývat Evropu kvetoucí zahradou vyvolávají leda ironický smích.
Je ale důležité, aby hrdost nepřerostla ve snobismus. Občas slýchám: proč vůbec jezdit do ciziny, proč se bezcílně courat po obchodech, muzeích a památkách, ničemu pořádně nerozumět a vnitřně se nijak neproměnit?
Snad souhlasím s tím, že prázdnému člověku jsou zahraniční dojmy k ničemu – jenže prázdný člověk má prázdný život, ať je kdekoli. Mluvíme-li však o vzdělaných lidech, ti by si měli uvědomovat, že zájem o kulturu, historii a okolní svět je zájmem nejen o to vlastní, ale i o to cizí. Skrze cizí lépe rozumíme svému, a právě poté, co Rusové začali masově jezdit do zahraničí, začal v nich růst zájem o vlastní zemi, zrodil se pozorný pohled na ni.
POZOR! NOVÉ ZBRANĚ K SEBEOBRANĚ!
Nemusejí to být jen ty palné, ale stejně důležité jsou i zbraně proti nemocem. Jak se bránit nejen následkům nebezpečných vakcín a mnoha chemických farmak označovaných za léky za využití čistě přírodních metod bez použití chemie? Jak potlačit mnohé následky všudypřítomného elektromagnetického záření?
Nejpozději od covidu přece nikdo nepochybuje o tom, že nám jde o zdraví a životy i prostřednictvím daleko méně viditelných útoků. Povíme si o nich – a hlavně o nejnovějších "zbraních" a metodách, jak jim čelit, v rozhovoru Petra Hájka s Jiřím Černotou.
Italské cesty
Zdálo by se, že příležitostí seznámit se s cizím máme i bez Evropy dost, tím spíš, že Rusy bez víza pouštějí čím dál víc exotických zemí. Mnohem hůř ale chápu, proč lidé jezdí do Dubaje nebo Thajska, kde se místní kultura úspěšně schová za nakupováním a zábavou. Nebo si vezměme Indii. Ohromující, prastará civilizace – ale co z ní ruský turista pochopí? V Indii se přece i náboženství může lišit vesnici od vesnice.
Aby člověk jen nekoukal jako tele na nová vrata, ale skutečně něco pochytil a vnitřně se proměnil, potřebuje přípravu, potřebuje základ. A ten nám, ať chceme, nebo nechceme, dává především Evropa.
Ve starém Rusku to chápali už od Petra Velikého. V 19. století posílali nadané malíře do Itálie. Tuto Itálii, propuštěnou skrz ruské srdce, vidíme na plátně Alexandra Ivanova Zjevení Krista lidu. Slyšíme hlas Nikolaje Gogola, jemuž se z italského „krásného daleka“ zjevila ruská trojka letící jako pták. Mladý Čechov se zadlužil, ale do Itálie se Suvorinem vyrazil – a světe, div se, potkal tam další Rusy, mimo jiné Merežkovského.
Ano, tradice „italské cesty“ k nám přišla z Německa, kde měl každý mladý muž takovou pouť podniknout jako svého druhu iniciaci – zřejmě po vzoru Goetha, nebo snad Karla Velikého. Rusové v tom ale našli něco svého.
Cizí Evropa
Pamatuju, jak jsem poprvé v Římě seděl na obrubníku naproti chrámu svatého Petra, žvýkal nevalné panini (na víc nebyly peníze) a přemýšlel, že na těchhle kamenech není hanba ani žebrat. V Itálii jsou ale kromě prvního Říma, tak nepodobného tomu našemu třetímu, a okázale krásných Benátek i věci úplně ruské. Veronská cimbuří jako z moskevského Kremlu. Giottovy fresky v padovské kapli Scrovegniů, které se o dvě staletí později odrazí v malbách Dionisije ve Ferapontově klášteře. A samozřejmě Ravenna – nejzazší západní bod byzantského světa, mozaiky v San Vitale, z nichž se na nás dívají Justinián a Theodora.
Duch Byzance ostatně vykročil ještě dál: v Cáchách spočinul císař Karel pod byzantskou kupolí. A hned vedle tohohle perníkového města, kdysi hlavního města říše, leží Maastricht, kde padl smrtí hrdinů skutečný nevymyšlený d'Artagnan, který je vcelku pochopitelně tak drahý i ruskému srdci.
Zarazte mě – o krásách Evropy lze mluvit donekonečna, i když sama už dávno není, co bývala, a dnes, kdy jí lomcuje horečka rusofobie, se k ní člověku ani nechce přiblížit.
Ostatně spílat Evropě je také ruská tradice. Nikolaj Karamzin ji v Dopisech ruského cestovatele seřval tak, že mu markýz de Custine přesně o půlstoletí později oplatil svým pamfletem o Rusku. Nebo co píše z Evropy Sergej Jesenin: „Prašivé bel-holandské moře a tupé prasečí držky Evropanů.“ Nutno uznat, že s obličejem to mají Evropané pořád stejné.
Dnešní Evropa je nám cizí a Rusové jsou v ní čím dál cizejší, už se ani nesnaží splynout s domácími. Cizí byla ale i Dostojevskému – a přesto mluvil o „posvátných kamenech Evropy“. Drahé butiky, mizerné restaurace, buržoazní malichernost, křeče ekologické a genderové agendy a duch militarismu, který nám před očima znovu sílí – to všechno nás od Evropy odpuzuje. Ale kameny… ty kameny tam jsou naše.
A k těm kamenům se ještě vrátíme.
