Nová republika MUDr. Ivan David CSc.
Patrick Ungermann
10. 8. 2021
Nadcházejí zapeklité časy. Vnímám několik zdrojů nesouladu: třeba studenou retroválku i snahu nahradit zákony a zákonnost komunitními předpisy.
Studená retroválka: Nejmenovaný politik zcela nedávno vzkázal: „Mě je vlastně úplně jedno, kdo to v těch Vrběticích spáchal. Mě to vlastně vůbec nezajímá, ale pokud to mělo ten důsledek, že Rusové nebudou stavět Dukovany, tak je to skvělý výsledek.“ Nejmenuji mluvku citátu ne ze strachu, ale proto, že zdroj odmítl jeho jméno vyzradit. Škoda.
Před bezmála třiceti lety jsem pracoval v Lindenbergu v továrně na štafle a žebříky. A jeden dělník, kamarád, britský hudebník mě seznamoval s údivem člověka na konci první studené války. „Uviděl jsem Východoevropany, lidi, jako jsi ty.“ „Jsem Středoevropan, Paule.“ „Jo, ale my vás měli za východ.“ „My vás za západ, Paule.“ „Jo, jenže my mysleli, že nejste lidi. Že nemáte nohy, snad dvě hlavy, něco z jaderných katastrof.“ „A teď mě vidíš, Paule, a co řekneš?“ „Že studená válka byla sakra podvod.“ „Souhlasím, Paule.“
A o osmadvacet let později? Z nejsledovanějších (snad i bohatě ozdrojovaných) médií stoupá hledisko, svým způsobem rozšířené v Litvě, že Ruská federace není normální stát. Pokračuje se v duchu, že ruští vědci hryžou kobzole v chatrčích. Jihovýchodně od nejrozlehlejší země světa roste gigant konkurující americkým zájmům. A slepým střevem rozpínavé Číny je hladomorná Severní Korea s „lidojedem“ Kimem, pojídajícím životy svých kimčat.
Jednou mi přišlo od přátel video. Jmenovalo se: To se Rusům opravdu povedlo. Zíráte na sta čtverečních kilometrů nově budovaných národních parků. Nebo na dlouhou trať Moskva-Petrohrad pro rychlodráhu. A rychlovlaky? To už jsou stroje s kosmickou vizáží. Takové známe z Číny, z Japonska i z Francie. Čínskou velmoc u nás svírá spíš ticho. Občas proskočí zvěst o čínském reaktoru, jak chvíli vydržel zahřátí na sto padesát milionů stupňů Celsia. Nebo o tamních rekordních elektrických kabelech deset centimetrů v průměru. Napadá mě, že Evropská unie novou vlnu elektrifikace od roku 2035 spíš nařizuje, zatímco Čína ji spíš buduje. Ještě se dovíte o čínském stroji na Marsu a zase to ticho… Jednou jsem viděl snímky severokorejských měst. Města na nich vypadala jako města. Potom znovu ten zlý Kim a hodný Američan, který mu vzkazuje, že jeho tlačítko na rakety je přeci daleko větší. Trochu médií a věříte, že si ta města severní Korejci propagačně slepili z polystyrenu.
Jediné, co v tomto směru žádám, je, aby informovanost, ne desinformovanost, byla jedním z tolik zdůrazňovaných lidských práv.
Snaha nahradit zákony a zákonnost komunitními předpisy: Když veřejnou službu zprostředkuje technika a jenom technika, můžete si počínat jakkoli. Představte si telefon, který by vám nejen vypípal sprostá slova, ale i vyřčené myšlenky, pokud by neodpovídaly požadavkům jisté telefonní komunity. Představte si telefonní linku, co vás cenzuruje.
Představit si komunitní gigant s veřejnou službou a jeho cenzuru není obtížné. Facebook například. I proto říkám žákům, že dnes je moderní nebýt na Facebooku. Málokdo by kritizoval výmaz sprosťáren jako podstatnější krok proti svobodě projevu. Ačkoli, chceme-li poznat, co je kdo zač, nechme ho projevit se naplno. Nebudu se přít o sprosťárnách. Věřím, že bez nich se dá žít lépe. Pravda je, že agrese má někdy význam skrytého volání o pomoc. Jak je to ale se sdělností a s výmazy názorů i jejich nositelů? Mnohé závisí na tom, jak rozvětvený je ve společnosti strom tabu. Dále na tom, zda je nebo není přítomna volná politická soutěž. Také na zkušenostech s jistými myšlenkovými proudy v minulosti. Volnost i nevolnost (co se smí a co ne) je odnepaměti ukotvena v zákonech.
Nebezpečí čerstvých ideologií tkví jistě v nedostatku imunity a v jejich neotřelém egoismu – patentu na „pravdu“. Často to bývají jejich nositelé, komu zobecnitelné zákony jakoby nedostačují. Buď skupiny lobbystů způsobí přijetí zvláštního zákonného opatření třeba jen proti jednomu člověku, nebo si uzavřené spolky s širokým veřejným dosahem začnou vymýšlet komunitní pravidla, podle kterých soudí a rozsuzují (jedny názory a lidi chválí – odměňují, zatímco jiné trestají – vymazávají) bez ohledu na zákony v zemi. To už je legislativní dvojvěří a máme-li věřit v ústavní stát, nemělo by být.
Závěrem dvě perličky na dně: Zhruba před pěti lety se vrátil z návštěvy Severní Koreje jeden člověk od nás. Nějak se tam rozpovídal, že má v České republice funkci vrchního železničáře, a oni mu ukázali severokorejskou železnici, pozvali ho na recepci a na památku mu na klopu přišpendlili odznáček severokorejských drah. Ten pán byl skutečně významný železničář, pročež se u nás dostala jeho podobizna do novin. Bohužel si před fotografováním zapomněl z klopy sundat severokorejský odznáček, a média ho notně potrápila dotazem, jestli by měl v té funkci vrchního železničáře setrvat. To bylo spíš ke studené retroválce.
Potom se našel jeden kapelník. Neodkladně sháněl do souboru trumpetistu. Notně za tím účelem facebookoval a byl mu zablokovaný facebookový účet. Týdny si lámal hlavu, čeho zlého se vlastně dopustil. Pak zkusil slabikovat slovo trumpetista. V okamžiku, kdy slovo rozstříhal na TRUMP-ETISTA, mu začalo svítat. No přece Trump, bývalý prezident Spojených států… Že by se někdo s patentem na pravidla komunity lekl blíže nesrozumitelné politiky pana kapelníka? Tohle už je samozřejmě úplná švejkovina, poslední cesta bývalého mocnářství směrem do nikam. Jenže právě touhle cestou z let 1914 až 1918 jsme strádali nejhůře.
