AC24.cz Redakce
Dobrý den pane profesore, pane doktore,
děkuji za Vaše aktuální příspěvky. V nich se zabýváte otázkami, proč naše reakce na covid byla taková, jaká byla, a proč se za chybná opatření nikdo neomluví. Nabízím níže stručnou úvahu na téma příčin naší post/reakce na covid, kde se domnívám, že tyto jsou dány jak přirozenými lidskými vlastnostmi, tak aktuální technickou úrovní naší společnosti.
S pozdravem
Jan Racek
Na blogy moje, a blogy profesora Michala Klímy, opakovaně mailem reaguje pan Jan Racek. Jeho úvahy jsou natolik zajímavé, že jsem si dovolil text s laskavým svolením autora zveřejnit.
Jan Hnízdil
Přirozený reflex Německý sociolog Ulrich Beck již v 80. letech minulého století označil naši (post) moderní společnost za rizikovou. Mínil tím, že sama společnost svými vlastnostmi a technologickým pokrokem vytváří rizika, na které se následně snaží reagovat. Avšak svými nepromyšlenými reakcemi vytváří jen rizika další. Typickým příkladem je ochrana životního prostředí, kdy jej sice chceme chránit, ale přijímáme k tomu opatření, která nám zase uškodí či vyvolají jiné problémy (např. Zákaz spalovacích motorů). Vyrážíme klín klínem. Bohužel rizika, která technologickými pokrokem vytváříme, jsou značná a mnohdy překvapivá, proto na ně reagujeme instinktivně, pouhým reflexem.
Když nám proti oku letí nějaký předmět, oko se samo zavře, aby se chránilo. Sami tuto přirozenou reakci těla (reflex, instinkt) nemůžeme ovlivnit. Takto jsme zareagovali v době covidové. Dle zpráv, které jsme minutu po minutě četli v elektronických médiích a na sociálních sítích, se na nás velkou rychlostí valil nový virus. Nevěděli jsme, jak nebezpečný, jak závažný. Podstatná však v naší společnosti není pravda. Podstatné je to, co říkají média. A ta měla jasno ve stylu svého hlavního hesla „dobrá zpráva není zpráva.“ Přirozenou reakcí na nebezpečí je přitom zavřít se a zakrýt se, přesně tak, jako se zavírá víčko oka.
Premiér Andrej Babiš na počátku března 2020 v souvislosti se světovým pohárem v biatlonu v Novém Městě na Moravě nejprve tvrdil, že žádná zvláštní opatření česká vláda nechystá. O pár dnů později pod tlakem zpráv, že v Itálii či Rakousku je několik desítek (sic!) „nakažených,“ již bylo rozhodnuto o tom, že se závod pojede bez diváků. Šlo o rozhodnutí spontánní, rychlé, nijak promyšlené. Víčko oka se zavřelo. Nasadili jsme roušky, uzavřeli hranice i dveře svých bytů a domů. Když jsme zjistili, že tato opatření nefungují, zavřeli jsme okresy a nasadili kryt ještě větší, tedy respirátor, popřípadě dvě roušky místo jedné. Opět vše ve zmatku a snaze něco učinit, zavřít oči, aby byly chráněny. Strach jako základní lidská emoce a snaha přežít Strach a vztek jsou dvě nejzákladnější lidské emoce. Vše ostatní, soucit, smutek, radost, láska, nenávist, je odvozeno. Většina našeho jednání, až 80 %, se řídí podvědomím, tedy okolnostmi, které sami nevidíme ani je nedokážeme rozpoznat. Proto se většina obyvatel opatřením přizpůsobila, neboť jednoduše chtěla dál žít bez ostouzení od druhých. Měla strach o sebe a své blízké. Racionalita šla stranou, jak je to obvyklé u všech krizí. Přizpůsobení se většině není zlem, jde o lidskou přirozenost, popřípadě neúmyslné pletení si zla s dobrem.
Strach politiků a soudců Specificky se strach projevil u politiků. Rozhodli jsme se reagovat plošnými opatřeními, proto je logické, že o těchto opatřeních museli právě politikové rozhodovat. Tvrdit, že politici rozhodovat neměli, a vše mělo zůstat v rukou odborníků/lékařů, a zároveň jedním dechem dodávat, že plošná opatření byla opodstatněná, je nesmysl, velký protimluv. Pokud už tak masivní opatření provádíme, musí o nich pouze námi volený politik rozhodovat. Politik, na rozdíl od novináře, odborníka či nás občanů, tedy má politickou odpovědnost. Navíc obecně může mít za případná chybná rozhodnutí odpovědnost právní, dokonce trestněprávní. Nemá ten luxus jako my ostatní, aby si říkal a dělal, co chtěl. Za takových okolností je přirozené, že se politik raději rozhodne konat než nekonat. Aby nebyl obviněn z nicnedělání. Zásada méně je někdy více, je v důsledku strachu z odpovědnosti zapomenuta. Proto měla opatření takový charakter, aby byla na veřejnosti viditelná. Roušky, zrušení vánočních trhů, uzávěry. Podávání léků, vitamínů, dodržování běžné prevence či zajištění možnosti donést nákup domů pro ty, co chtějí, už tak viditelná nejsou. Tak raději zavírejme a zakazujme. Kdo by chtěl poslouchat řeči o tom, že může za 30 tisíc mrtvých? Nátlaku byli vystaveni i soudci. Když Městský soud v Praze jako první soud v zemi zrušil opatření o nošení roušek, od prezidenta republiky Miloše Zemana si poslechl výhrůžku, že si sami soudci ponesou následky. I soudce je jen člověk se svými pocity, strachy a obavami. Nežije ve vzduchoprázdnu. Ne nadarmo se říká, že spravedlnost je často v tom, co soudce měl na snídani…. Všimněme si, že pokud již soudy, nejčastěji Nejvyšší správní soud, nějaké proticovidové opatření zrušily, bylo to z ryze formálního důvodu. Tedy, že opatření nebylo dostatečně odůvodněno, resp. nebyly zde součásti odůvodnění, které požadoval pandemický zákon. Soudci jako právníci přirozeně cítili, že opatření státu masivně omezující svobodu nejsou v pořádku. Tímto se lišili od teoretiků, rouškologů, epidemiologů a virologů, kteří na covid nahlíželi přes čísla. Nicméně ani právníci v pozici špičkových soudců se neodvážili otevřít otázku věcnou, tedy zda opatření odpovídají hrozbě, zda jsou přiměřená. Svému odborně zatíženému svědomí tak soudci ulevili tím, že našli formální skulinu. Opatření na základě ní zrušili, ale v platnosti už bylo jiné, vlk (svědomí soudce) se nažral, koza (opatření) zůstalo celé.
Obchodníci a narcisové Pokud se v důsledku výše uvedených okolností vlak rozjede a sněhová koule rozkutálí, začne krize žít svým životem. Je opět zcela přirozené, že mimořádné situace se zmocní i lidé (všeho)schopní, kteří zjistí, že se na lecčems dá dobře vydělat. Děje se tak vždy, nejen při událostech velkých (privatizace), ale i každodenních. Nastupuje jiná přirozená lidská vlastnost. Mamon. Mít za co nejméně, co nejvíce. Na tom stojí celá ekonomie. Na covidové krizi samozřejmě vydělala média, neboť lidem zavřeným doma nezbylo, než sledovat televizi, placené kanály nebo internet. Je pak zpravodajství těch, kteří jsou živeni určitým druhem zpráv, objektivní? Někteří jednotlivci navíc nevydělali hmotně, ale duchovně. Dle známé Maslowovy hierarchie lidských potřeb jsou na samém vrcholu potřeba být uznán ostatními a potřeba seberealizace. Objeví-li se faktor, který tuto (opět přirozenou) lidskou potřebu zajišťuje, rozumějme drží jedince ve světle reflektorů a v zájmu publika, které mu visí na rtech, je logické, že tento jedinec má zájem na tom, aby pro něj příznivý faktor vydržel co nejdéle.
Víra v plánování a jeho nepřátele Přestože tvoření plánů na řízení společnosti je většinou zbytečné a iluzorní (viz období komunismu), žijeme v době, kdy si opět myslíme, že člověk je všemocný a plánovat umí. Pokud by tato víra celospolečensky nebyla přítomná, nikdy by omezující opatření nemohla být akceptována. Žijeme v době, kdy si opět myslíme, že člověk je všemocný. Pokud by tato víra celospolečensky nebyla přítomná, nikdy by omezující opatření nemohla být akceptována. Pro mnohé jednotlivce je stanovení plánu jednodušší. Nemusejí přemýšlet. Rozhodování a hlavně odpovědnost přebírá někdo jiný. Politik řekl, že nesmím z bytu, tedy nepůjdu, nejde o moje rozhodnutí, ale pokyn někoho jiného, obtížná a únavná potřeba volit mezi variantami odpadá. Bolavé přemýšlení zmizí. Navíc všichni jsme si nyní rovni, jak boháč, tak chuďas, všichni jsme zavřeni. Samozřejmě se mohou objevit rebelové, kterým plán a jednota nevyhovují. Ti jsou označeni za nepřátele. Prezident České lékařské komory doktor Kubek nazval odpůrce očkování trolly, aniž by se zabýval jejich argumenty. Profesor Flégr sdělil, že jsme selhali, neboť opatření byla málo razantní a byla málo dodržována. Podobné řeči připomínají situaci z padesátých let v Československu. Tehdy na Ostravsko přijel prezident Antonín Zápotocký, aby zde zapálil novou pec. Ve slavnostním projevu řekl, že se plán na postavení pece splnil navzdory všem škarohlídům, zápaďákům a nepřátelům lidu (dnes trollům). V závěru symbolicky novou pec zažehl. Neřeklo se však, že ona pec nebyla hotová, komunistický prezident Zápotocký zapaloval atrapu, aby vše dobře vypadalo na obrazovkách…. A i kdyby se nakonec provalilo, že pec se postavit nestihlo, viníky by byli ti, co plán nechtěli dodržovat, nikoliv plán samotný. Celospolečenská víra v plánování, vyšší dobro a odstranění nepřátel roste posledních deset let, zejména v důsledku migrační krize a nástupu populismu. A především v důsledku zapomínání. Tento celospolečenský, resp. celosvětový posun pak vysvětluje i rozdílnou reakci na prasečí chřipku, která zde byla v roce 2009/2010. Tehdy se celoplošná opatření neprosadila, ostatně se o nich ani nemluvilo, některé země pouze zvažovaly či nakonec nakoupily očkovací látku. To bylo vše. Před deseti lety ještě stále byla favorizována svoboda.
Kdo je viníkem? Zároveň se dnes objevuje otázka, kdo bude odpovědný za to, pokud se zjistí, že covidová krize byla řízena chybně. Václav Havel ve své nejcitovanější eseji „Moc bezmocných“ uvádí příklad zelináře, který si vždy při příslušném bolševickém výročí dá z povinnosti do výlohy obrázek oslavující komunistický režim. Aby měl klid. Havel z uvedeného většinového chování před rokem 1989 dovozuje, že téměř každý se na nedemokratickém komunistickém režimu podílel. Odrazem toho je ostatně charakter prezidentských voleb v roce 2023 a dvou kandidátů, kteří byli ve finále. Jde o pozůstatek onoho podílení se. Z disidentů je nám zle, neboť nám připomínají naše selhání. Proto volíme ty, kdo s režimem uzavřeli dohodu, právě takové chování je nám většinově bližší. Na podobném principu je nutné odpovědět otázku na to, kdo může za případné negativní dopady, které vyvolala, vyvolávají a případně ještě vyvolávat budou proticovidová opatření. Politici, kteří je přijímali? Odborníci, kteří jim radili? Média, která všechny „informovala“? Soudci, kteří opatření posvěcovali? Ne. Viníky jsme my všichni, my jsme oním výše zmíněným zelinářem. Pokud by si roušku nikdo nenasadil, pokud by ani jedna restaurace nezavřela, nebyla by státní moc s to opatření vynutit. Tolik policistů ani úředníků hygienických stanic zkrátka není. Nasazena by musela být armáda, která však má jiné úkoly než nutit lidi k nošení respirátorů. Proto žádný tribunál zřízen nebude, stejně jako nebyl zřízen tribunál soudící komunismus. Před oběma by totiž musela stanout většina společnosti, my samotní.
Jan Racek, Praha, 24. 4. 2023
Článek Jan Hnízdil: Byl covid konspirací? se nejdříve objevil na AC24.cz.
