Kapitalismem od socialismu k socialismu

Překvapivé poznání

Nevím jak jinde, ale u nás katolíků si potrpíme na následující přísloví: „Chceš-li Boha pobavit, vyprávěj mu o svých plánech.“ Dosud jsem měl zato, že se vztahuje k ryze osobním předsevzetím, ale teď už vím, že jeho platnost má celospolečenský charakter. Lhostejno, věří-li kdo v Boha, nebo ne. A skutečně, už hodně dlouho to tak vypadá. Vždyť naše plány, v časech někdejšího režimu pečlivě skrývané, i předsevzetí pozdější, přijatá v dobré víře po jeho pádu, vzaly vesměs všechny za své. Však i dnes, v čase koronaviru, jako by to na krkolomnou cestu od socialismu k socialismu nejen vypadalo, ale tak i bylo.

Jen se podívejme, po čem se v současnosti volá. Kdyby dnes spadl z měsíce někdo, kdo tu ještě v osmdesátých letech byl, nevycházel by z údivu nad nynější společenskou poptávkou po tom, čeho si tehdy ani nevšiml. Taková to byla samozřejmost. Potravinová soběstačnost, státem řízené podniky, domácí výroba všeho, co se doma vyrobit dá, dostupnost zdravotnických služeb, dostatek zdravotnického personálu apod. Znovu bychom také chtěli mít účinnou kontrolu nad hranicemi i lidmi, kteří k nám přicházejí, polehounku přestáváme ohrnovat nos nad prací lidských rukou a – věřte nebo nevěřte – nakupujeme v Hornbachu dosud nevídaná kvanta zeminy a počínáme pěstovat zeleninu v truhlících na balkóně!

Pochopili jsme dokonce, že slabý stát je k ničemu. A také, že jedině stát centralizovaný dokáže být akceschopný na rozdíl od státu rozebraného na prvočinitele, tedy toho liberálního. Znovu si pohráváme s myšlenkou centrálního plánování, poučeni neschopností státu vyrobit něco tak technologicky „náročného“, jako jsou roušky přes pusu. Což nám – kteří si nemilovaný režim ještě pamatujeme – při hořekování nad kdysi váznoucími dodávkami banánů ve srovnání s dnešní neschopností vyrobit roušky zachraňující životy, připadá jako přirovnávat dětskou tahanici o bábovičky k válce.

Stále více bereme na milost naše zdravotnictví, které jsme si dosud nenechali (nebo nestačili?) zničit na anglosaský způsob, jenž u nás z důvodu neschopnosti být sami sebou platí za univerzální recept na dokonalost. Rovněž si pochvalujeme – včetně našich pravičáků z řad neprivilegovaného občanstva (jaký to div, že něco takového existuje!), že jsme ani ve věci všeobecného zdravotní pojištění nenásledovali příklad nejdokonalejší demokracie světa – rozuměj USA – kde nemá zdravotní pojištění 29 milionů občanů a dalších 30 milionů se „těší“ toliko pojištění částečnému.

Někdy si také říkám a čtu to ze rtů svých bližních – „íčařů“ coby obětí „schwarzarbeitu“, OSVČ, jimž jejich status nedovolí stonat, zaměstnanců třesoucích se před manažery, od nichž jim každou minutou hrozí výlet na pracovní úřad, a vůbec všech, kterým nezbývá než vzít prekarizovanou prací za vděk – co by dali za pracovní dobu od šesti do dvou, za zaměstnání bez rizika vyhazovu, za „bolševický“ zákoník práce, za všechny volné soboty a neděle a letní tábory pro děti skoro zadarmo. Ale možná by o to naši neprivilegovaní ani nestáli, protože je to tak dávno a za dnešního stavu sotva představitelné.

Ono to bez nadsázky – když si odmyslíme všechen ten konzum naleštěných regálů, z nichž si bereme stejně jenom tolik, co stačíme sníst a obnosit – vypadá, jako bychom onehdy, coby součást sovětského bloku, byli dál, než dneska, ba i dál než celý Západ. Jako bychom se my i s celým Západem – a to je myšlenka vskutku nestravitelná – měli vrátit tam, kde už jsme my, lidé východního bloku, jednou byli. Od kapitalismu k socialismu. Jak paradoxní, není-liž pravda?

Komunisté by se museli za břicha popadat

Je to pár týdnů nazpátek, co v televizi běžel film s názvem Teroristka. Viděl jsem ho jen malou část, snad čtvrthodinku, protože ten přístroj tak nějak z principu samotného nemám rád a málokdy u něj vydržím déle.

Pointa onoho filmu – jak jsem za tu krátkou chvíli pochopil – spočívala v tom, že jedna starší paní (Iva Janžurová) se kdesi na malém městě starala o jinou starší paní (Eva Holubová), která byla vážně nemocná. V městečku panoval správně liberální řád – řekl bych v pojetí mafie místních zastupitelů z řad tradičních politických stran (abych nikoho nevynechal) – takže pan starosta ochotně a rád vycházel vstříc vší bezohlednosti místních zlatokopů i té své. V hospodě vedle obydlí nemocné Evy Holubové se řvalo noc co noc a v půvabné okolní krajině s říčkou, kam vodívala Iva Janžurová svou vážně nemocnou přítelkyni, pořádal pan starosta se svou podnikatelskou suitou závody na terénních motorkách. (Laskavý čtenář, který občas zajde do lesa a nezřídka se na lesní cestě potká s něčím tak úděsným, jako je čtyřkolka či terénní motorka, si scénku snadno vybaví.)
Takto terorizována se nakonec ocitla Eva Holubová v nemocnici, kde už nevím jak dopadla, nicméně její kamarádka a pečovatelka Iva Janžurová se rozhodla jednat. U jakéhosi garážisty si obstarala zbraň a začala dělat pořádek… Dál už jsem to neviděl.

A víte, milí čtenáři, co na tom všem bylo tak poučné, jak dokáže být jen kouzlo nechtěného? Že komunisté – tedy ne ti falešní, kteří ze sebe přes noc udělali kapitalisty, ale ti pravověrní jako Milouš Jakeš – se museli smát, až se za břicha popadali a dechu se jim nedostávalo.

Vždyť Iva Janžurová – která samozřejmě za nic nemůže – jeden z hereckých symbolů událostí roku 1968 a touhy po vymanění se ze sovětského vlivu – se chápe zbraně, aby na způsob sedmi statečných prosadila spravedlnost v prostředí, které jsme si tu po vymknutí se z okovů Sovětů vytvořili.

No přiznejme si, není ten kratičký příběh zahraný Ivou Janžurovou, herečkou spojovanou s Pražským jarem 1968 i sametovou revolucí 1989, krásnou ukázkou toho, kam lidské plány také vedou a proč nejen skalní komunisty, ale i Boha mohou pobavit? Zejména pak ty, v nichž se s ničím jiným, než výhradně lidským, nepočítá? To se pak taková absurdita, že po našem socialismu, jenž byl trnitou cestou od kapitalismu ke kapitalismu, se z vytouženého kapitalismu stane neméně trnitá cesta od socialismu k socialismu, zdá vlastně logická.

Osudné viny

Do této chvíle mohlo mnohé, co jsem tu napsal, vypadat jako chvála komunismu, případně jako nostalgie po minulosti. Dosud však nebylo řečeno poslední slovo.

Ačkoliv se u nás mluví o předchozím režimu jako o komunismu, komunismem bych jej nenazýval. Daleko spíše bych mluvil o autoritativním socialismu, který ovšem vzhledem k tomu, že zde byla od srpna 1968 přítomna okupační vojska – byť po srpnu 1968 do chodu státu nezasahovala – měl blízko k diktatuře.

Na československém socialismu bylo mnoho dobrého. Leccos jsem zmínil výše, ale v kostce lze říci, že zde panovala vysoká míra sociální spravedlnosti, dostupnost školství a zdravotnictví pro všechny, byla odstraněna chudoba (doporučuji milým čtenářům, aby doma vyhrabali třídní fotky z třicátých čtyřicátých let – většina dětí je tam bosých, otrhaných, v oblecích o několik čísel větších – a pak je porovnala s třídními fotkami z let padesátých), byla zde velmi nízká míra kriminality a stát jako nástroj uplatňování moci fungoval.

Na rozdíl od státu liberálního, který je vysloveně kolbištěm soukromých zájmů, bylo socialistické autoritativní Československo státem, který se snažil uskutečňovat předem daný koncept. Např, když bylo potřeba stavět metro, přijímali se zaměstnanci a byly jim přidělovány byty (to si dnes opravdu nelze představit); když stagnovala porodnost – zvýšily se přídavky na děti a zavedly se bezúročné manželské půjčky; když ženy měly chodit více do zaměstnání – stavěly se školky a jesle.

K předchozímu odstavci však nutno doplnit, že toto všechno platilo, pokud občan takříkaje držel krok a ústa. Pokud se státní moci nějak vzepřel, vše výše uvedené pro něj buď neplatilo vůbec, anebo velmi omezeně. Nedal-li pokoj ani tak, čekal jej kriminál a v extrémním případě i smrt na následky vyšetřování. Asi před deseti lety jsem seděl u stolu s Milanem Hulíkem, známým advokátem, který za minulého režimu obhajoval chartisty. Bavili jsme se o tom, zda současný stát lze pokládat za stát právní. A on odpověděl asi takto: „Ale kdepak. To za komunistů, když jste odečetl povinné úlitby státní ideologii a nespravedlnost, jíž se stát dopouštěl na svých kriticích, se o právní stát jednalo.“–

Komunismus stejně jako náš někdejší autoritativní socialismus však v sobě měl i pořádný kus zla. Tím největším bylo, že byl ustanoven násilím. A jak víme, násilím se nedá prosazovat ani dobro všech dober. Zkrátka, komunisté si zpečetili svůj osud i projekt lepší společnosti už na začátku tím, že k uchvácení moci použili donucovací prostředky. Je vlastně div, že jim to vydrželo 42 let.

Nebylo to sice jenom násilí, avšak i další nástroje, které komunisté k udržení moci používali, jako protizápadní propagandu, cenzuru, školní osnovy zatížené ideologií, pronásledování církví a uzavřené hranice. To vše bylo s násilím, které jejich moc provázelo, neodlučitelně spjato. Dobře totiž věděli, že zlo, se kterým zem ovládli, se jednou postaví proti nim, a tak ze strachu, aby k tomu nedošlo, potlačovali každý odpor hned v počátku. Báli se a často ani neměli čeho.

Chtělo by se říci, že klidně mohli otěže povolit a cestování na Západ umožnit, aby se lidé přesvědčili o sociálních nejistotách, lidech bez domova, životech ve slumech, tragédiích způsobených drogovými závislostmi a propadnutím hazardu, aby viděli „zlatý západ“ s žebráky a bídu vyloučených lokalit. Tedy všechno to, s čím se doma – až na hodně, hodně vzácné výjimky – nemohli setkat. Jenže to si právě komunisté netroufli. Tak si byli nejistí mocí, kterou lidem vnutili, že i pouhé přesvědčení se na vlastní oči o tom, že jim komunisté o odvrácené straně „zlatého“ Západu nelžou, pokládali za ohrožení vlastní moci.

Existuje totiž jedna prastará moudrost: „Nepříteli se nevěří ani tehdy, když říká pravdu.“ A z ní plyne po násilí, jímž se provinili na lidech, kterým vládli, ještě jedna, druhotná vina našich komunistů. A sice, že totálně zdiskreditovali všechno to dobré, o čem byla výše řeč a co obsahuje pojem sociální spravedlnosti, který do myšlenkového proudu socialismu i komunismu patří. Zdiskreditovali i to, co se jim podařilo a paradoxně tím udělali všechno pro restauraci kapitalismu.

To je ten důvod, proč komunismus už nikdy nebude a proč, byť se u nás za jeho éry mnohé povedlo – a my to naši cestou „od socialismu k socialismu“ zase zničili – jej nikdo nazpátek nechce. (Malá poznámka: Kdyby naši současní komunisté z KSČM měli trochu filipa – ovšem toho antického, a ne současného – a pochopili svá provinění, přejmenovali by se. Pak by možná mohli mít nějakou budoucnost. Takto nemají žádnou.)

Závěr

Před pár dny, 3.května 2020, spatřil světlo světa otevřený dopis s názvem „Bez solidarity není imunity“. Podepsala jej řada známých a důvěryhodných lidí. Jen namátkou: Anna Šabatová, rodina Petra Uhla, Tomáš Tožička, Mikuláš Vybíral, Vladimír Špidla, Pavel Barša, Ondřej Slačálek… Podepsal jsem jej také a velmi rád.

Začali jsme povšimnutím a otázkou, zdali třicetiletá éra českého kapitalismu není cestou „od socialismu k socialismu.“ Přečteme-li si otevřený dopis, můžeme být s odpovědí hotovi. Všechny jeho body – je jich jedenáct – jsou realizovatelné pouze za stavu společnosti, v níž nemůže mít prospěch jedince, resp. zájmové skupiny, přednost před prospěchem celku. A to tedy opravdu nemůže být společnost kapitalistická. Celý dopis velmi přesně ukazuje směr, jímž se značná (a pravděpodobně stále rostoucí) část lidí u nás i jinde na západě ve svých myslích ubírá. Nepochybně je to nějaká forma socialismu, ale rozhodně ne ta s komunistickým karabáčem. Může však socialismus, ať už takový či nějaký jiný, stačit?

V minulém století se lidstvo velmi dobře poučilo o tom, co jsou „ismy“. Jedno mají společné: Všechny vědí, jak naložit se svými nepřáteli. Nacionalismus z nich nadělal lidi druhé třídy, fašismus je postavil ke zdi, komunismus je utrápil v gulazích, kapitalismus je nechává žít, ale jenom tak, jak chce on (a kdyby moc zlobili, tak dopadnou jako J.F.Kennedy nebo Martin Luther King, případně Julian Assange). A socialismus? Ten jim nařídí povinnou solidaritu.

Každý z „ismů“ pokaždé přišel s hotovým plánem, s uniformou, do níž se všichni měli navléci, lhostejno je-li někomu malá či velká. Nikoho nenapadlo přijít s tím, čemu už nějakou dobu říkáme – a stále větší část společnosti jako by tím začínala být oslovována – společné dobro. Což neznamená nic jiného, než dělat věci tak, aby prospěch jednoho nebyl neprospěchem druhého. V posledku jde o to zbavit se egoismu a lidského sobectví.

Je to snad náhoda či cosi jiného, leč nikdo to nečekal. Náš svět napadl virus a otevřel nám oči. Denně sčítáme své nakažené, své mrtvé a jsme pojednou donuceni vidět i to, co nám příroda v podobě klimatické krize ukazuje už pár let. Náhle poznáváme, že bez úsilí o dobro všech sprovodíme sami sebe z povrchu zemského, neboť jako neexistuje záchrana přírody jenom pro někoho, neexistuje ani koronavirová imunita pro vyvolené.

Ať už je náš kapitalismus cestou od socialismu k socialismu, či něčím jiným, nebude-li mít za svůj konečný cíl dobro a blaho všech, bude nakonec jen blouděním v kruhu „ismů“ s konečnou ve stanici Zmar. Nastal čas příležitostí se z kruhu „ismů“, z kruhu věčně se opakujících nadějí končících zklamáním, vymanit. Nepromarněme jej. Nemusíme dělat revoluci, jenom změňme smýšlení a všude, kde můžeme, podle toho jednejme.