Časopis Šifra Milan Vidlák
Co nezvládli mnozí lékaři a epidemiologové, se povedlo v souvislosti s koronavirem až jednomu českému zpěvákovi a statistikovi. Nejprve frontman kapely Tři sestry Lou Fanánek Hagen v rozhovoru, který s ním vedl Martin Veselovský v DVTV 18. května, vypálil: „ (…) epidemie, což by mělo být méně než pandemie, je definovaná, když přesáhne na 100 000 obyvatel 1600 až 1800 nakažených. Takže by muselo být v republice na epidemii 160- až 180 000 nakažených. Je jich 8500. To není ani epidemie. Proč ze mě dělají blbce? Tak ať lžou důsledněji, ať řeknou, že jich je 240 000 tisíc. A pak budu věřit, že je to epidemie a začnu se bát…“
Jeho slova potvrdil o čtyři dny později, tedy 22. května, odborný asistent na Katedře statistiky a pravděpodobnosti Vysoké školy ekonomické v Praze Karel Helman v pozoruhodném článku na serveru IDnes.cz (i tím, že vůbec vyšel), kde napsal: „Ve veřejném prostoru v České republice se již delší dobu hovoří o epidemii onemocnění covid-19. Zatímco celosvětovou pandemii vyhlásila WHO 11. března 2020, epidemii onemocnění covid-19 v České republice podle dostupných informací nikdo nevyhlásil. Vypadá to, že se o ní ,prostě‘ začalo mluvit.“
Statistik v článku srozumitelně vysvětluje, jak lidé uvěřili zavádějícím tvrzením ohledně šíření koronaviru, i když se ve skutečnosti nic zvláštního nedělo. Divoká totiž byla jen realita mediální. Pokud by si lidé vyhledali definici epidemie, museli by si klást stejné otázky jako zpěvák Tří sester, a všimnout si rozporů mezi skutečností a tím, co se říká a píše. Právě na nich si lze nejlépe uvědomit, jaká hra se slovíčky a strachem se kolem koronaviru rozehrála.
Epidemie je neobvykle vysoký výskyt konkrétní infekční nemoci na určitém území, který je výrazně vyšší, než je obvyklé. Aby výskyt nemocí bylo možné označit za epidemický, je nutné, aby počet případů začal prudce růst v porovnání se svým dosavadním výskytem v dané oblasti. Jedno z kritérií, které vypovídá o počínající epidemii, je počet nemocných na 100 000 obyvatel. Například u chřipky jde v ČR o hranici 1600–1800 případů. Chřipkou zde nejsou myšleny pouze nejběžnější viry chřipky A a B, ale i všechny viry, které vyvolávají onemocnění se stejnými či velmi podobnými příznaky. Včetně skupiny koronavirů. Viry obecně nezůstávají nikdy stejné a neustále se mění – pokud by tomu tak nebylo, prodělají lidé jednou v životě respirační onemocnění a poté proti němu získají imunitu, takže mají do konce života od chřipky pokoj. Jenže zájmem viru je přežít, a tak se mění, aby se v organismu svého hostitele uchytil a mohl se šířit dál. Takto se s viry přetahujeme celý život – občas máme díky obranyschopnosti těla navrch my, jindy nás viry převezou a ulehneme s nemocí.
Koronaviry byli jako původci onemocnění u lidí zjištěny v 60. letech 20. století a stejně jako u virů chřipkových vrcholí vlny jimi způsobených nachlazení i v závislosti na kondici člověka závažnějších viróz vrcholí převážně v lednu a únoru a zasahují jednotky procent populace.
U epidemií respiračních onemocnění se obvykle nerozlišuje, jaký konkrétní virus virózu způsobil, a vše se hází do jednoho pytle. V případě aktuální podoby jedince z rodiny koronavirů, který byl označen jako SARS-CoV-2, v minulosti neprobíhaly žádné specifické testy, neboť jsou koronaviry chápány jako součást virů, které způsobují respirační onemocnění. Obvykle očekávaný výskyt, jak zní součást definice epidemie, tak je logicky nejasný či neznámý.
WHO, korporátní média, politici a různí citovaní experti, kterým se podařilo u lidí vyvolat doslova davovou psychózu, však najednou začali prosazovat testování viru, který se dříve netestoval, prohlásili ho za nový a nebezpečný a vydělili jej ze skupiny chřipkových virů a koronavirů, kam by normálně patřil. A to přesto, že po světě koloval bez povšimnutí již loni, jak se postupně dozvídáme. Ale může tu být klidně už několik let. Ve Francii byl již v prosinci, ve Velké Británii v září…
Rozpoutáním koronavirové hysterie se podařilo zmást lidi natolik, že si snadno začali plést počet lidí s prokázaným onemocněním covid-19 a počet skutečně nakažených lidí. Zatímco koronavirus se vznešeným názvem SARS-CoV-2 mezi námi může běhat měsíce či roky a může jej v sobě mít výrazná část populace, aniž by o tom věděla (příznaky covid-19 jsou většinou k nerozeznání od nachlazení či chřipky, či dokonce nemají vůbec žádné projevy), jakmile se začali lidé testovat a počet testů prudce rostl, vyvolalo to mylný dojem, že se stejně rychle šíří i nákaza. „Zaměňování těchto dvou ukazatelů bylo podle mého názoru fatální zejména v březnu letošního roku. Proč? Protože v té době denní počet prováděných testů v ČR rychle rostl. Rostl proto také počet lidí s prokázaným onemocněním,“ píše Karel Helman.
Ten se podivuje především faktu, že v České republice nikdy nebyla epidemie koronaviru vyhlášena, tak, jako se vyhlašuje třeba epidemie chřipkových onemocnění, kde musejí být splněna jasná kritéria – počet nakažených se musí pohybovat mezi 1600 a 1800 nakažených na 100 000 obyvatel. U koronaviru se čísla pohybovala maximálně okolo 850 nakažených na milion lidí a nikdy se ničemu, co by připomínalo epidemii, ani nepřiblížila. Epidemie prostě vznikla tak, že o ní ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, premiér Andrej Babiš, epidemiolog (!) Roman Prymula či novináři začali mluvit.
Mohlo k tomu přispět samozřejmě i vyhlášení pandemie Světovou zdravotnickou organizací (WHO), která použila podobný trik. Na rozdíl od české vlády pandemii aspoň formálně vyhlásila, i když metody, jež ji k tomu vedly, jsou značně problematické. Zatímco před rokem 2009 musela pandemie splňovat velmi přísná kritéria, mezi něž patřila především vysoká smrtnost a nakažlivost infekční choroby, těsně před tehdejší pandemií prasečí chřipky ale změnila WHO definici pandemie tak, že k jejímu vyhlášení stačí, aby viry cestovaly po celém světě. A v tom je ta potíž.
Pokud by bylo vyhlášení v závislosti na těchto nových kritériích automatické, měli bychom od té doby pandemii každou zimu. A právě podle nových kritérií, která byla zavedena před deseti lety, mohla nyní WHO vyhlásit pandemii koronaviru, ačkoli v České republice a dalších zemích se jeho šíření ani nepřiblížilo epidemii. Více o této blamáži zde.
Jinými slovy, celý svět se bojí pandemie, která je jenom díky tomu, že se zmírnila kritéria pro její vyhlášení tak, aby mohla být prakticky kdykoli, a epidemie, o které se mluví jen proto, že máme vyhlášenou pandemii.
Svůj zajímavý text, kde rozebírá epidemii neepidemii z hlediska různých ukazatelů a čísel, zakončuje Karel Helman výmluvnými slovy: „Protože ,epidemie‘ onemocnění covid-19 v ČR nebyla nikdy ,definována‘ nějakým číselným ukazatelem, nevíme, kdy v České republice ,epidemie‘ začala. Nevíme proto ani, kdy ,skončí‘. Ještě na tiskové konferenci 7. května použil místopředseda vlády Karel Havlíček slova ,protože bojujeme proti epidemii‘. Proč, na základě jakých číselných ukazatelů pan místopředseda vlády i další vládní představitelé ještě na začátku května uváděli, že v ČR byla epidemie onemocnění covid-19, zůstává záhadou.“
Na druhou stranu pro politiky tohle musí být ideální doba: když něco nezačalo, nemusí to nikdy ani pořádně skončit. Zvlášť když si vyzkoušeli, že jim projde naprosto cokoli, a ještě se jim zvýší preference.
Příspěvek Kdy skončí boj proti epidemii, která nikdy nezačala? pochází z Časopis Šifra
