Nová republika Ivan David
Patrick Ungermann
2. 5. 2020 Myšlenkový sprint: Tak trochu pohasla iluze, že závratné tempo života se odehrává cestou mezi zaměstnáním, obchodním domem a hltáním médií. Ti, kdo podnikají, a spolu s nimi ti, kterým pulz komerce přešel do krve, prožívají čas stagnace. „Život, jak ho známe, se zastavil.“ Já vás chci naopak ubezpečit, že právě v březnu a v dubnu dosáhl životní spád závratného tempa. Myšlenkového tempa. Cílová rovinka se vyčistila od nepříčetné strkanice v obchoďáku. Odpadly neustálé porady a konkurzy.
Očesalo se nadbytečné počítačové papírování, které ve výsledku není možné celé pořádně prostudovat. Úloha nesmyslu v lidské společnosti polevila. Stav ohrožení napříč společenskými třídami má jistě lví podíl na tom, že pořady s politiky začaly být věcné a srozumitelné. Na ceně znovu získaly rozum a cit a věřím, že i víra.
Setkání s vyhořelou svící: Mé první setkání s projevem západní subkultury se odehrálo v restauraci. Seděl jsem naproti televizi a přihlížel vysílání stanice MTV. Bílí a černí lidé se tam míhali podle pozorovatelného vzorce. Potom mě něco silně znepokojilo: Nažehlený mladík v obleku s obličejem neskutečně otráveným si do hamburgeru zapracoval kravatu, jistě ne lacinou, a pochoutku pojídal včetně té textilie. Poprvé na mě dolehl závan hrozby. V roce 92 se už vláda netajila takzvanou „cestou do Evropy“ a já v jedné hospůdce čistě náhodou viděl ve vysílání úspěšné stanice pro mladé čiré, snad trochu provokativní NIC. Nic, které už ani nechce revoltovat, natož něco stavět. Nic, které se k smrti nudí a nudné mu přijde i to přežvykování kravaty. A je to západní myšlení, které nám později začalo dávkovat své normy a zkoušelo nás z jejich trávení. Neušlo mé pozornosti, že černoši s mulaty křepčili v záběru kamery sice ne kdoví jak náročně, ale alespoň jim jiskřily oči a nic otravného z nich nečišelo. Vetřela se mi myšlenka, že západoevropská odnož indoevropské brázdy vypadá vyčerpaně. Vyčerpané civilizace občas dojdou k závěru, že když do sebe nasají lidstvo odjinud, omladí svůj růst.
Rád jsem chodíval na koncerty. Některé jsem si s houslemi zažil i z jeviště. A párkrát jsem se, jako doprovod, zúčastnil koncertů populární hudby devadesátých a nultých let. Stojíte v hale. Jde do vás kouř z efektů, zesílené zvuky neoblomně detonují. Bubnování dalo sbohem melodii, chudokrevné fráze daly sbohem básni. Kdosi mi žducá do zad a lije pivo za krk. Tři hodiny na stojáka a pevné rozhodnutí: Už nikdy víc! A pak mě zase někdo uprosil… Aniž by do vás islámský přepjatec napumpoval olovo, odcházíte jaksi neživý, bez sebe a bez ničeho.
Proti napodobování vyčpělé subkultury i proti jejím siláckým projevům jsem mnoho mluvil i psal. Dorostence jsem prosil o činorodé češství, středoevropanství, slovanství a lidství. V současnosti nás už volá nepřehlédnutelný počet. Voláme každý sám za sebe i organizovaně, nicméně pořád jako by na poušti. Hlas, který chce pořádat směrodatné dění, nás totiž stihl umístit k „muzeálnostem“ devatenáctého století, a pro jistotu nás tentýž hlas vydává za extrémisty, co zasluhují nepřátelství.
A podívejte, neskutečně nepatrný, vlastně jen částečný organismus, šíleně mocný koronavirus zavřel haly pro ohlušující decibely zábavy. Zavřel fanouškovské tribuny, před kterými se odbývala mela mezi nesportovci a policisty. Vytratil se proud davu v obchodních domech, kde dospělí s dětmi, muchlanými komercí, trávili hodiny, které jim jednou budou chybět. Koronavirus se autoritativně rozkřikl na finanční kruhy. Vlády donutil ke krokům, jež by nikdy jindy nepodnikly, a ukázal, že se vymyká kolonce nemocí pro chudé a řadové lidi.
Venkov pod okny globalismu: V Zaloňově, to je dočista malá obec, mají tradiční kravín. Poněvadž je betonový ze sedmdesátých let, v létě se v něm stračeny nepřehřívají a v zimě nemrznou. (Jde o německé Straky, česká Straka je na pokraji vyhynutí, drží se v několika kusech.) Stavba stáje je prostě z materiálu, který izoluje lépe než plechy s plentami na železných nosnících. Kravky se dostanou na pastvu, a i proto splňuje jakost mléka přísné německé předpisy. Kravín se tím pádem dostal do mezinárodního mlékařského sdružení se jménem v angličtině. Téměř veškeré mléko vykupují Němci. Ti umístí na krabice s nápojem německé značky a o něco dráž prodají výrobek možná i u nás. Německé koncerny odkupují kraví mléko za trochu lepší peníze než naše mlékárny. A co postavit do měst automaty na čerstvé mléko a prodávat potravinu přímo za maloobchodní cenu? Prý už se na jednom takovém automatu pracuje. Ale, to víte, zas tolik ti Němci neplatí, aby to pokrylo zakázku na větší počet automatů (přenosných mlékáren). Léta vysvětluji, že na globalismu není možné jednoznačně vydělat. Že právě tady jsou obchod peníze druhých. Že globalismus nikdy nepozvedne hrubý domácí produkt tak, jako dlouhodobá zaběhaná domácí spotřeba domácí všestranné výroby.
Neléčený nedostatek: Jestli se rozhodující množství některých našich léků výhodně vyveze na západ, kde někdo přepíše údaje na krabičce a pod svou značkou lék dráž prodá dál, a třeba i nám (nebo zrovna nám ne), pak při nedostatku léčiv v lékárnách běží o zdraví i o život. Malý-velký koronavirus zastavuje globalizaci a krutě ukazuje její vady. Spousta takzvaně vyspělých zemí není s to zásobit svůj lid hygienickými prostředky. Nikdo nevyrobil dost desinfekcí a roušek. Respirátorů bylo ještě méně. Zmíněné ochranné pomůcky pro celý svět dělali výhradně Číňané, jelikož se většině světa vyplatí právě Číňané. V okamžiku, kdy se do karantény dostaly čínské továrny na roušky, zůstaly většině světa holé nosy a ústa tváří v tvář pandemii, a tak se šijí plátýnka, kterými projde rybízová šťáva, a tím lépe koronavirus. V rozporu s vizemi globalismu není svět zhuštěné náměstí s krámky a dílnami kolem dokola. Svět je nesmírně členitý terén. Členitý je rovněž mentálně, věroučně, kulturně, a každá jeho civilizace má strop určitých otázek různě vysoko.
Zlatý fond kultury pomáhá: Co zpřístupnily reakce na koronavirus? Například českou a československou píseň. Psal jsem, ať se nezříkáme své melodiky a mateřštiny, aby pro děti a děti jejich dětí nezbyla primitivní pidgeon world speech. A vida: Chtějí nás rozhlasové stanice vytrhnout z narůstajících obav? Pouštějí nám k poslechu projev našich prvotřídních zpěváků a zpěvaček. Znovu zní sice břinkavý, ale neodolatelný humor pánů Grossmana a Šimka. Ale ta píseň! Sice jsou naše zpěvačky v erotických zvucích za doprovodu hudby značně zdrženlivější, než jejich americké kolegyně, ale, marno platno, i kdyby to chtělo být žhavé, jak kočka na rozpálené plechové střeše, zní mi ta výpověď v angličtině tvrdě a vlastně plechově a rovněž nesrozumitelně. To nemá nic společného s tím, nakolik se domluvím anglicky. Tady běží o nesrozumitelnost citovou. Každá osobnost žije ve světě své totožnosti a k totožnosti nedílně patří i její mateřština. V té jsme ochotni rozumět nejvíce. V ní vnímáme a vyjadřujeme se přirozeně!
V čase, kdy dříve narození nemají trpět tísní, vznikla nová televizní stanice. Zlatým hřebem vysílání jsou výborné seriály z dílny pánů Dietla, Hubače, Moskalyka a Sequense. Díla, jejichž námětem je chuť pracovat naplno, snaha najít si důstojné místo ve složité lidské společnosti a ukázka dobrého – spravedlivého přístupu k ostatním. Vytříbené řady takových seriálů představují autority, které nevznikají z popudu funkcí nebo majetku, ale tvoří je dobrá pověst. A tak mají i školáci, při škole na dálku, příležitost poznat, že rozhovor je něco jiného než střílečka s gagy, že láska se nemusí vést za ruku s oplzlostí, a lidé středního věku nemusí v těchto dnech zírat výlučně na zápletky v podobě pletich, nebo na blábolivé „poudání“ ve studiové hospodě či cukrárně.
Učí nás koronavirus pečovat o děti? Nouzový stav nastavil zrcadlo celkovému životu a účelu rodin. Maminky, které mohou být díky snížené docházce do zaměstnání s dětmi doma, zjišťují, že skoro netušily význam pojmu matka. Muži, co nemusí dennodenně do práce, zjišťují, co všechno znamená, být otec. Bývali jsme doma pár hodin denně, občas v emancipační rozepři, kdo umyje nádobí. Teď můžeme na děti působit takříkajíc dvacet čtyři hodin denně. Stát nám je na chvíli nebere. Když mi, jako třídnímu učiteli, dorostenci vykládali, že se v jednom Milíčově domě učili natahovat prezervativy na trenažér, a potom mi ty gumičky ve třídě nafukovali, od minuty jsem se stal odpůrcem ledasjakých soudobých „trendů“. Nyní je čas, kdy vám žádná grantová instituce potomky nepředělává. Využijte toho – mámy a tátové. Učte se s dětmi do školy na dálku. Žádné odbývání typu: Napiš si úkoly, já ti to pak podepíšu. Právě škola na dálku vrací dvěma dospělým a jejich ratolestem v bytové jednotce rodinný život. Mimochodem se právě tady nacházíme blízko uskutečňování svobod. Víte, zázraky svobody nespočívají v tom, co všechno mohu hodit za hlavu (děti, vaření, mytí nádobí …). Svoboda tkví v tom, co všechno mohu doopravdy udělat, co si mohu pohlídat, co zastat a o čem při tom rozhodovat. To samozřejmě víte. A teď to bez vlastního přičinění tak trochu máme. Obstojme! Bude nám to ke cti i před dětmi.
Zpoždění za událostmi a ti, kteří se nedali: K úvaze o svobodném – zodpovědném konání snad patří i následující postřeh. Mnozí vnímáme, že Evropská unie je spíš nadvláda než spolek. Jestliže někoho nadvláda odjinud ponižuje, už tím pro něj hasne přitažlivost Evropské unie. Takovým myšlenkám je možné se věnovat vždycky. Pojďme hovořit aktuálně: Veškerá hygienická opatření na státní úrovni byla v březnu a v dubnu vedena snahou, aby co nejvíc Čechů a jiných občanů České republiky nepodlehlo nákaze koronavirem. Vzpomeňme si, jak zdrženlivě se orgány EU tvářily na mohutnou pohotovost v rámci naší vlasti, včetně znovuzavedení hranic a prověrek našinců i cizinců na hranicích, když byla testována přítomnost koronaviru v těle u kohokoli, kdo se k nám chtěl dostat. Prý jsme dramaticky omezili osobní svobodu pohybu. Země, které tak dramatické omezení svobody pohybu neprovedly, mají dnes dramatickou nakaženost a úmrtnost.
Nejveselejším lákadlem do Evropské unie je možnost cestovat bez hranic a bezcelně obchodovat. To druhé už z mnoha našich výrobců udělalo zaměstnance cizích podniků, a z mnoha našich prodejců personál německých, britských, francouzských a jiných obchodních řetězců. V březnu, kdy německá předsedkyně vlády svému národu vzkázala, že se bude muset s přítomností koronaviru sžít, vydupala si na Unii naše vláda kroky, vedoucí k omezení pandemické kalamity. Vytanulo mi na mysli pár předešlých ohrožení zdraví i života, kdy nadvláda Evropské unie rozhodla přinejmenším nepochopitelně: Ať už šlo o zkažené hovězí či drůbeží maso z Polska, museli jsme ustoupit od důkladných prověrek veškerého polského masa pouze ke kontrolám namátkovým. Když i ony odhalily život ohrožující potraviny, nebylo možné se zcela a na libovolně dlouhou dobu vracet k úplným prověrkám, a politicky nebylo možné najít si náhradního dovozce masa zcela mimo Polsko. Průtočnost obchodů v rámci EU dostala přednost před záchranou zdraví i životů. Cestování pracovních sil bez průtahů a cestování zboží bez cel odkazuje k pramenům Evropské unie jako k projektu silných obchodníků s uhlím, s ocelí i s jinými komoditami. Skutečnost, jež omezila výdej zboží na prostředky denní potřeby a skutečnost, která na čas zarazila náruživé přeshraniční cestování, ukazuje Evropskou unii jako cosi, bez čeho se dá žít. Jakmile to EU komisariáty odhalily, začaly se snažit dohnat koronavirové zpoždění. Už zase koordinují, vynášejí výnosy a spoustu sil věnují rozvolňování přísných karanténních opatření k dosažení plynulého cestování a obchodování bez hranic.
Praktická lekce z ochrany přírody: Karanténní reakce na koronavirus neuvěřitelně pomohly ekologii. Nad naší malou vesničkou ve východních Čechách denně prolétlo hodně letadel. Jejich motory snědly hodně vzduchu a stroje vyfukovaly bezpočet škodlivých exhalátů. Auta tudy jezdila neuvěřitelně rychle a často. Poslepu nešlo vozovku vůbec přejít. Koronavirus nám ukázal, že lze žít i jinak: nadbytečný luxus padl, nad námi ani jedno letadlo. Frekvence projíždějících vozů se vrátila do doby před čtyřiceti lety. A zplodinami nezatížená atmosféra ukazuje vlídnou tvář. Je kupa slunných dní. Dobrá jakost ovzduší nad Evropou se zdvojnásobila. Při husté infrastruktuře se potvrdilo, že vlaky a autobusy, ve velkých městech i metra, pro rozvoz lidí dostačují. Ani do Bruselu se nemusí létat na schůze. Stačí si zapnout webovou kameru a rokování může začít. Totéž platí o jakékoli pracovní schůzce. Obnažila se potřeba vyrábět a pěstovat si obživu tady, na každém místě. V čudu je touha cestovat do destinací, odkud ohromí pohled nebo sdílené snímky. Má to své plus. Směs angličtiny, tučných peněz a lenošivého pohodlí přestává kazit jakékoli domorodce. Odglobalizovaný svět s vypínaným showbusinessem (obchodem s ukazováním) může obrodit bývalou a skutečnou pestrost.
Škrtáme smyšlený svět: Dech rovněž dochází příšerným ideologiím lidského šera, které směly bujet na citově sterilních pracovištích, nebo v hromadách panelových bytů, kde muži a ženy dělají vlastně totéž. Vzezření mužů a žen bude vždycky překážet tezi, že jsme stejní. Když ovšem vymyslíme několik desítek pohlaví tak, aby muži a ženy přestali věřit, že jsou muži a ženami, možná se podaří přirozené ukazatele lidskosti zmást. Naštěstí je kvůli pandemii úloha otce a role matky znovu důstojná, nezaměnitelná, a nutnost přežít si vyžádá spolupráci obou rodičů. Manželství (také jako nástroj dělby práce) znovu nabyde na životaschopnosti. Narozené děti budou mít pro společnost zcela konkrétní význam. Budou to její budoucí hybatelé. Kdo bude tak cynický, aby se oháněl „právem“ ženy na potrat, není-li robě zrovna vhod?
Svár různých sil: V lidech odjakživa bývají rozepře. Na jedné straně známe síly, které hledí k neanonymnímu, prožitkovému životu. Ty dnes přestávají být směšné. Jiné síly ovšem vyrůstaly z předchozích mechanismů života na dluh. A nehodlají ztratit své výsluní. Jejich scénáře a „jízdní řády“ budou spěchat zpět do vyjetých stop. Když hlavní hygienik Roman Prymula představil plán na promoření lidí v produktivním věku koronavirem tak, aby byla naděje, že získají vůči nákaze imunitu a mohou se v co nejkratší době vrátit na místa určení, namítl mu poslanec Tomio Okamura, že počty mladých cukrovkářů, srdcařů, onkologicky a jinak vážně nemocných lidí přesahují milion pacientů. Tací lidé by promoření nemuseli přežít. Selský rozum velí počítat i s možností, že promořovaní pracovníci budou doma pomáhat svým izolovaným rodičům v důchodovém věku. Jak zajistit, aby promořený zaměstnanec nepomohl péčí svým starouškům do hrobu? Prolomme tabu dalších možných počtů: Kolik důchodů stojí státní kasu důchodci? Kolik výloh stojí stejnou pokladnu nezvratně nemocní a nemohoucí lidé? Normální mysl mi nedovoluje mluvit dál. Dál by se to totiž podobalo početním příkladům z učebních osnov Třetí říše…
Koloběh velkých peněz se pozastavil. Nepozastavil se sám nad sebou, pozastavil se jen technicky. K velkým penězům mívají přístup lidé, co nemají starosti s nákupem potravin, školních potřeb, s platbami složenek, s výstavbou domku. Jinými slovy, svět by se bez velkých peněz v nemnohých rukou obešel. Hmotné statky představují hmotný rozměr. Ke hmotě se váže nutnost neustálých oprav a nakonec smrt. Nevěřím, že by koronavirus měl být Boží trest. Bůh, který dal přikázání Nezabiješ, nezabíjí. Pravdou ovšem zůstává, že v dočasném světě platí jeden dočasný zákon – zákon příčiny a následku. Koronavirus nás učí osamostatnit se. Začít myslet v rozměru rodin a obcí. Začít požadovat a provádět domácí výrobu a běžným úsudkem pochopitelné přerozdělování. Učí nás mít své hranice. Učí nás přirozené integraci v mužském, nebo v ženském rodu s úlohami otců a matek. Učí nás hledat sílu v integraci národní, staletími prověřené. Učí nás tvořit a používat své vlastní výdobytky. Koronavirus není trest. Myslím, že spíš jde o autoritativní korekturu. Mnohočetné odchylky a předkládání zbytečných tabu, vydávaných za dobré mravy, zbytečné říše, štvanice a tretky musely být opraveny. Ne koronavirus, ale my, lidé s desaterem přikázání, máme získaný prostor k tomu, abychom odčinili znečišťující balast, který nás nutí nebýt nikým a nemít nic.
Odkaz na zdroj
