Časopis Šifra Milan Vidlák
České seriózní i bulvární servery, mezi kterými už je rozdíl snad jen ve velikosti písmen a obrázků, přinesly příběh o přepadení čerpací stanice Shell na Slovensku. Od nich jej pak přebrala některá britská, americká či kanadská média.
Jedné lednové středy do benzinky v bratislavské čtvrti Petržalka vtrhl čtyřiadvacetiletý srbský lupič Maxim a pohrozil obsluze, že ji zabije, pokud mu nedá peníze. Muž tedy otevřel pokladnu a lupič si z ní vzal hotovost. I přesto pána ještě zbil.
Následně se přesunuli do kanceláře, kde žádal ještě o peníze z trezoru. Zaměstnanci se však v tu chvíli podařilo utéct zadním vchodem, kde narazil na šestatřicetiletou kouřící Češku Soňu, na kterou zakřičel, ať okamžitě volá policii, že je někdo přepadl. To už ale dorazil i útočník, který si myslel, že je Soňa pumpařka, a začal ji nutit k otevření trezoru. „Když se mi nepodařilo trezor otevřít, tak byl agresivní, dal mi facku a praštil mě do hlavy,“ vyprávěla reportérům televize JOJ žena, která se agresora zpočátku snažila uklidňovat a podle vlastních slov chvíli zkoušela i šaškovat.
Pak ale začala se Srbem laškovat. „Prostě jsem si sundala tričko a zkusila jsem, co jsem zkusila. A pomohlo to. Hned se chytil, stalo se, co se stalo. Musela jsem to udělat, v té chvíli to byl pud sebezáchovy – buď, anebo,“ líčila Soňa, která prý překvapeného lupiče začala „orálně uspokojovat“. „Byl zfetovaný a v deliriu. Já jsem to natahovala, a hodně jsem se bála, aby se z toho opojení neprobral a neublížil mi,“ dodala žena, z níž některá česká, slovenská i zahraniční média okamžitě udělala hrdinku, jež zastavila lupiče orálním sexem a „doslova vlastním tělem“ zabránila nejen odcizení velké finanční částky, ale možná i „něčemu horšímu“. Když přijeli policisté, přivítala je Soňa slovy „vemte si ho, já už nemůžu“.
Je to samozřejmě až příliš velká pitomost na to, aby to mohla být pravda. Stačilo se podívat na hlášení bratislavské policie. Podle zprávy se přepadenému zaměstnanci čerpací stanice podařilo po útoku z budovy utéct, přičemž útočníka zamkl vevnitř. Když čerpadlář zavolal policii a ta dorazila na místo, našla lupiče, kterému poskytovala sexuální služby mladá žena. Jakpak se tam asi dostala?
Inu, byla už uvnitř, protože Maxim byl zřejmě její pasák, ona mu pomáhala a šla jej varovat před příjezdem policie. Takže jediný, kdo narazil na „kouřící Soňu“, byli policisté. O této verzi informoval pouze slovenský web cas.sk. Kterápak je asi pravděpodobnější?
To, že jejich psaní nemá s realitou nic společného, většině dnešních médií ale vůbec nevadí. Naopak, mají na tom založenou živnost a podobným způsobem nás „informují“ úplně o všem. Poslední rok třeba o jakémsi „smrtícím koronaviru“.
Když jim to někdo věří, a dokonce jim za to platí nebo vytváří sledovanost a čtenost, která jim generuje příjmy, je to samozřejmě jeho právo. Ať si pak ale nestěžuje na následky.
Dokud vyprávějí korporátní média pohádky či rovnou šíří nesmysly a bludy, může se tomu kritický čtenář zasmát, mávnout nad tím rukou, popřípadě si zanadávat, ale nijak ho to neovlivňuje, protože se může vždy rozhodovat podle svého rozumu, na pitomosti vydávané za zpravodajství jim neskočit a zařídit se podle svého.
V posledních týdnech a měsících ale mnohá česká média začala předvádět něco, pro co lze jen těžko hledat slušná slova. I když si člověk mohl myslet, že dna již bylo dosaženo, jejich nový „koníček“ musí vyvést každého takového optimistu z omylu.
Že jsme národem udavačů, víme již delší dobu. Místo aby si občané hleděli svého a starali se o to, co budou jíst, až skončí pandemie koronaviru a po téměř ročním střídavém zapínání a vypínání ekonomiky, přičemž to druhé je mnohem častější, vypukne pandemie chudoby, strkají nos do věcí, do kterých jim nic není, a s radostí škodí ostatním. Práskají spuštěné vleky, otevřené stezky korunami stromů, hotely, ale i sousedy či zákazníky bez roušek způsobem, že policisté nestíhají vyjíždět. Že by byl udavač veden obavou o své zdraví, je v těchto případech vyloučeno. Pokud se bojí nákazy, na takováto místa stejně nechodí, a vzhledem k tomu, že je vše zavřené a žijeme v „lockdownu“, může sedět v bezpečí doma a může mu být srdečně jedno, co se děje v korunách stromů.
To, že něco takového provádí nějaký frustrovanec, který sedí doma, nic nedělá a výplatu mu hradí stát z programu Antivirus, a proto má na podobné koníčky čas, nebo důchodce, který ve stáří našel, co se v mládí naučil, je sice smutné, ale těžko to někoho může překvapit.
Co si ale myslet o tom, když něco takového začnou dělat novináři? Článků o tom, jak „vypátrali“ vlekaře, který nemá na elektřinu a na jídlo, a tak ze zoufalství pustí vlek, protože je vládou tlačen k bankrotu, můžete najít stále více. Když nenapráská takového provozovatele policii nějaký uvědomělý občan, zavolá aspoň do televize nebo napíše do redakce novin, a na místo se vypraví „reportéři“. Naposledy takto málem dostal přes hubu štáb televize Nova, který dorazil do jednoho skiareálu, jenž se nachází mimo obec a nikdo zde nikoho neohrožoval. Těžko se provozovateli a jeho vzteku divit, protože po odvysílání takové reportáže se na místo hned přihasí hlídky a začne správní řízení, které vyjde opravdu draho.
Nejotřesnější případ lidské pokleslosti ovšem předvedli novináři Mladé fronty Dnes, kteří museli dostat nějaké „StB školení“ přímo od svého majitele, pana premiéra, jinak si lze jejich počínání jen těžko vysvětlit. Vypravili se totiž do Liberce, neboť dostali „echo“, že je zde dlouhodobě otevřená restaurace, i když by měla být zavřená.
„Uvnitř se koná večírek vlivných libereckých podnikatelů, sportovců, zákulisních hráčů. Ti všichni sem běžně chodí i přes den. Restaurace navzdory nejpřísnějším opatřením normálně funguje – usadíte se ke stolu, obslouží vás a zkasírují. Denně je tu plno, bez rezervace si nesednete. Platí tu jednoduché pravidlo: kdyby se někdo ptal, jste hoteloví hosté ubytovaní v jednom z šesti pokojů,“ dramaticky oznamují reportéři. Pokud by chtěli upozornit na nějaký problém, vůbec přece nemuseli restauraci jmenovat. Jen by oznámili, že se něco takového děje. Dobře, to jim nestačilo, tak hospodu jmenovali. Tím by to mohlo skončit. Ale v jejich podání je tohle teprve začátek!
Vzápětí, když se nechají v restauraci s penzionem „služebně ubytovat“ a usadí se k obědu, začnou bonzovat, koho ze známých lidí tam poznali. Napráší manažera hokejového klubu, developera a další „prominenty“.
Vzápětí začnou sami sebe chválit a hrdě se bít v prsa: „Reportéři MF DNES zmapovali fungování restaurace, která obchází vládní nařízení, i večírek vlivných v pátek v noci. Přivolali i policii, která však nijak nezasáhla – policistům nikdo neotevřel, ti jen bezradně chodili okolo domu, a než vůbec přijeli, část lidí z domu urychleně odjela, ostatní se přesunuli do zadních místností a ztichli.“ Ano, ta s prominutím hovada se chlubí tím, že přivolala na hosty restaurace a na provozovatele policii!
V jedenáct večer čekají, až přijede hlídka, a sledují, jestli „koná“. Pak v článku oznamují, že nekoná, protože se nemůže dovnitř dostat, neboť jí nikdo neotevírá. Kdo by taky otevřel policii, když je „zavřeno“? „Vidíme, že okna jsou evidentně zatemněna, ale bez rozhodnutí krajského šéfa nebo někoho dovnitř nepůjdeme. Musíme mít podezření, že dochází k ohrožení života a zdraví, nevíme, zda uvnitř jsou jen hoteloví hosté nebo další. Sami se už ve výjimkách z vládních nařízení nevyznáme. A já osobně si určitě teď a tady netroufnu vyrazit třeba dveře a jít dovnitř, když o tom nerozhodne někdo výš,“ řekl reportérům policista a odjel. Aspoň někdo měl rozum. Poté „novináři“ dokonce pronásledují odcházející hosty, popisují, jak drahé měli auto, kde bydlí, jak se jmenují a kam jeli a zvoní na ně doma. No něco neuvěřitelného.
Velká část čtenářů, soudě i podle diskuse pod článkem, takovou „investigativní žurnalistiku“ zřejmě ocení. Lidi zkrátka potěší, když si přečtou něco, co je jim důvěrně známé a blízké jejich mentalitě. Oni přece taky nepráskají, protože žalovat se nemá. Ale hlásit, hlásit se to musí. Alespoň je vidět, kdo na jaké straně stojí.
Covid ale jednou skončí. Bude pak docela zajímavé sledovat, co se bude dít, až se přestanou sypat penízky z vládních dotačních programů a projeví se v plné síle ekonomické následky covidového dobrodružství, a tito bdělí a uvědomělí občané přijdou o práci a při vysoké nezaměstnanosti nezavadí o jinou. Kdo a za co si pak takové s***kové noviny bude ještě kupovat?
Třeba se pak novináři a čtenáři budou moct vzájemně udávat za to, že jeden druhého předběhl na pracáku. S rouškou nebo bez. A normální lidi od nich budou mít klid.
Příspěvek Kouřící Soňa a práskající novináři pochází z Časopis Šifra
