Lubomír Man
Psavci neoficiálních médií lžou – zadarmo.
Psavci oficiálních médií říkají pravdu – za peníze.
Takto vypadá paradigma, čili vzorec myšlení, hlásané nejen médií oficiálními, ale celým naším oficiálním establishmentem. Toto hlásají naše televize, náš rozhlas a náš tisk a vyvíjejí všechnu myslitelnou snahu vpravit tento názor do hlav našich lidí, především mladých a proto nad jiné tvárných. Neděje se to pochopitelně jen u nás, stejný výklad probíhá v celém západním světě a v celém západním světě se ono uvedené paradigma prosazuje.
Zamysleme se nejdřív nad skupinou první a tedy nad psavci neoficiálních médií, kteří podle uvedeného paradigmatu lžou – zadarmo. A hned jak toto vyslovíte či si toto přečtete, praští vás do hlavy nelogičnost té věci. A napadne vás: Lžou zadarmo? Ale propánakrále, proč to dělají? To snad proto, že jde o notorické lháře, kteří musí od rána do večera lhát, jinak v noci neusnou? Dobrá, tomu by se se dalo uvěřit u jednotlivců, ale vždyť do neoficiálních médií píší desetitisíce lidí celého světa, vědci, univerzitní profesoři, spisovatelé, historici nejproslulejších jmen a politikové nejvyššího ranku. A to všichni tihle lidé lžou, lži si vymýšlejí a moří si hlavy jejich formulováním, vyhledáváním zdrojů, jejich překladem atd., a to jenom proto, ABY SI ZALHALI? Ale proč by to dělali, když v čase, kdy své dílo píší, by mohli dělat tisíce jiných příjemnějších a užitečnějších věcí, ze kterých by někdy třeba i zlaťáky cinkly? Ale to oni ne, oni raději jen tak z plezíru lžou.
Cítíme, že tahle konstrukce před logickým soudem neobstojí, a že tedy lež, či nutkání ke lži za konáním lidí píšících do neoficiálních médií, stát nemůže. Ale není-li to lež, co to tedy je?
Nenapadl vás BOJ ZA PRAVDU? Za pravdu skutečnou, nikoli tedy pravdou mocnými vyhlašovanou a kupředu penězi, dotacemi a dary hnanou, ale čehosi úplně jiného poslušnou? Poslušnou víře, že právě pravda stojí mezi všemi ostatními hodnotami tak vysoko, že je nutno prosazovat ji za každou cenu a za všech podmínek, a tedy i té, že její obrana bude bezplatnou doživotní službou, jíž je nutno obětovat volný čas a třeba i kusy času pro rodinu, vilu u moře či každoroční zájezdy na Maledivy. Protože pro psavce neoficiálních médií je pravda conditio sine qua non, čili podmínkou, bez níž je vše marno, a život bez ní není životem, ale živořením. A to i na těch Maledivách.
Ale odhlédněme nyní od skupiny první a přikročme ke skupině druhé a tedy k psavcům, kteří dle západního paradigmatu mluví pravdu – za peníze. Podívejte se na tuto větu, nebo si ji nahlas přečtěte, a její faleš vás okamžitě bácne do hlavy stejně, jako když jste četli, že psavci neoficiálních médií lžou zadarmo. Mluvit pravdu za peníze, ano, cítíme, jako by nám to hrdlo sevřelo, je už od poslechu protimluv. Za peníze se přece v historii téměř vždy jen lhalo, kdežto pravda se prosazovala sama s sebou, mravní náplní, kterou s sebou nesla.
Takže jakou pravdou je ta, za kterou se platí, a ještě lépe řečeno, za kterou se musí platit, jinak by nepřežila, protože se smyslu pro dobro, kterého je v lidech víc, než smyslu pro zlo, vzpírá? Není to nakonec jen prachobyčejná a mizerná lež, která se do hávu pravdy jen obléká, aby tak lidský rod zmátla a na cestu všeobecného zla jej vyvedla?
A kdo za touto lží, tvářící se jako pravda, stojí? Čí jsou peníze, které ji pohánějí, stavějí budovy, ze kterých se ta lež rozlézá po krajině jako plynný jed? Nejsou to peníze Sorosů, Bakalů a Rotschildů, kterých musí být hromada až obzor kryjí, aby přemohly chudobnou pravdu médií neoficiálních? Ale, zázrak, ono se to ani tak nedaří a jakoby těch peněz miliardáři shromážděných bylo na úkol přemoci pravdu stále ještě málo. Protože počet čtenářů a příznivců neoficiálních médií roste a roste a roste i počet psavců, kteří do těch médií píší, zatímco odběratelů oficiálního tisku a posluchačů zpravodajských relací oficiálních televizí ubývá – vždyť lžou až se jim od huby práší – slyšíte od Aše až po Jablunkov, takže situace pro oficiální média i pro celý český establishment začíná být složitá až kritická.
A protože navlas stejná situace panuje nejen u nás, ale v celé Evropě, je jen logické, že na obranu médií oficiálních 27. března tohoto roku vstupuje sama Evropská komise EU. A to s tzv. Evropským plánem na obranu demokracie před hybridními hrozbami, který má na starosti česká eurokomisařka Věra Jourová. Jednou z hlavních priorit tohoto plánu je podpora nezávislých (rozuměj: oficiálních) médií a investigativní žurnalistiky (rozuměj: té investigativní čili vyšetřovací žurnalistiky, která bude čenichat v prostředí médií nezávislých, jestli by se proti nim či proti jednotlivým jejím autorům nedalo cosi zvlášť voňavého uplést). V plánu se dále uvádí, že mezi hybridní hrozby patří dezinformace (rozuměj: informace, které se nekryjí s informacemi oficiálními či s informacemi oficiálních médií), a informace nenávistného obsahu (rozuměj: ostřeji vyjádřené kritiky oficiálních nepravd, včetně nepravd oficiálních médií). Tento tzv. nenávistný obsah je pak dle plánu povinno VYHLEDÁVAT A MAZAT.
Což všechno prý ale, jak se česká eurokomisařka vyjádřila, ještě nestačí a musí se udělat více. Hlavně pak uvolnit 5,1 milionů eur, které mají evropským (rozuměj: oficiálním) médiím pomoci vyrovnat se se současnými problémy (rozuměj: s konkurencí a pravdou chudobných médií neoficiálních), a v konečném stádiu pak tato média, či alespoň jejich podstatnou část zřejmě z tváře Evropy smést. Vždyť přijde nová generace nezatížená pravdou Masaryka a Husa a pak už bude všechno snazší.
Plány na toto vše pojmenované Digital Services Act a Democracy Action Plan mají být hotovy a k použití připraveny do konce tohoto roku.
Takže se těšme nejen na Vánoce.
A nevíte náhodou někdo, jak se jmenovala ta země, o které ve svém románu 1984 píše George Orwell?
