PROTIPROUD Rostislav Iščenko
Velká válka vůbec nemusí být zpočátku evropská, jak by si přály ty západní elity, které sní o zástupné vyčerpávací válce s Ruskem až do skonání věků, a jak si přejí i ti dobří ruští lidé, kteří sní o „jaderné pumě na Londýn". Může se rovnou stát světovou.
Třeba jaderná, třeba nejaderná, ale světová. Snad ne hned, jenže pravděpodobnost právě takového vývoje neustále roste a kontrola účastníků nad událostmi klesla prakticky k nule. Rusko vyčerpalo možnosti řídit tento proces ve chvíli, kdy otevřeně varovalo: jakmile se do evropské války v její první fázi začnou zaplétat státy NATO, je připraveno přenést konflikt do jaderné roviny.
Ruská jaderná doktrína to umožňuje. Země NATO jsou navzájem vojenskými spojenci a tři z nich jsou jadernými mocnostmi. Doktrína připouští použití zbraní proti nejaderné zemi, pokud tato vede válku s Ruskem a je ve svazku s jadernou mocností.
Ukrajina má jinou pozici: její spojenectví s NATO ani s kterýmkoli jeho členem není právně ukotveno a lze je popřít, stačí, aby Aliance zastavila vojenskou pomoc Kyjevu, a žádný svazek jako by ani teoreticky neexistoval. Polsko, Pobaltí a Finsko jsou naproti tomu členy NATO, takže kterákoli z těchto zemí může být korektně vybrána za cíl ruského jaderného úderu, pokud zahájí nepřátelské akce proti Rusku.
Nepřátelskou přitom nemusí být jen válka. Námořní blokáda je dostatečným důvodem k vojenské odpovědi, a v zásadě jím mohou být i mnohem méně závažné otevřeně nepřátelské kroky namířené na citelné poškození ruské bezpečnosti.
Rusko se až donedávna snažilo situaci neeskalovat. Na otevřeně nepřátelské kroky západních zemí často neodpovídalo, jen je varovalo před odpovědností a připomínalo svou připravenost odpovědět v okamžiku, který Západu nebude vhod. Poslední půlrok se ale situace změnila: z ruské připravenosti odpovědět se stala nevyhnutelnost odpovědi, jakmile se Západ přece jen odhodlá k evropské válce, třeba zpočátku malé.
"PAN" ANALYTIK DNES V PROTIPROUDU!
Již dnes, ve středu 22. července v 18:00 hodin bude s Petrem Hájkem před kamerami Protiproudu opět hovořit Michal Svatoš.
Rusko se posouvá stále blíže k naplnění svých cílů na Donbasu a tvrdě útočí na vojenskou infrastrukturu v Kyjevě a Oděse. Jenže váleční štváči v Evropě se snaží skrze kyjevský režim eskalovat situaci údery na ruskou energetickou infrastrukturu. Blížíme se k míru, nebo Velká válka velmocí je již v podstatě neodvratná??
Názory zahraničních expertů se různí. Jaké má odpovědi jeden z mála českých analytiků, které lze brát vážně?
Konflikt už příliš narostl
Jak jsem uvedl výše, události se vymkly kontrole svých účastníků. Rusku zbývá jediné: doufat, že Ukrajina bude definitivně rozdrcena dřív, než Západ podnikne nepřátelské kroky v Baltu, v Černém moři nebo na pozemním bojišti proti Bělorusku.
Pokud budou ukrajinské ozbrojené síly rozdrceny a území Ukrajiny plně obsazeno ruskými vojsky, schopnosti Kyjeva kapitulovat se věří jen stěží, dřív, než Západ stihne rozšířit válečný prostor na další evropské země, vznikne teoretická možnost přejít z režimu války do režimu jednání a vyřešit sporné otázky kompromisem. Ta možnost je ovšem spíš teoretická než reálná: konflikt už příliš narostl.
Rusko nenabízelo Spojeným státům jednání o všech sporných otázkách náhodou. Nabídky nevznikly ze strachu z hasnoucí americké moci ani z dobročinnosti, nýbrž z holého pragmatismu.
Příliš mnoho tanečníků
Za prvé, v ohni konfrontace shoří podstatně víc zdrojů, než kdyby každá strana ustoupila v rámci kompromisu. A tenčící se společný zdroj zužuje základnu možného kompromisu a ztěžuje jeho dosažení.
Za druhé, všichni účastníci krize bojují za lepší zítřek, nebo přinejmenším za ne horší, a ne za to, aby svůj blahobyt riskovali v bojích, ba dokonce riskovali existenci civilizace, dojde-li na válku jadernou. Každý nový stupeň eskalace vzdaluje účastníky přijatelnému míru a přibližuje je nepřijatelnému konci.
Za třetí, a to je nejdůležitější, eskalační scénář vede k neustálému rozšiřování počtu účastníků krize. Čím víc účastníků a čím víc vzájemných závazků, tím obtížněji se domlouvají.
Vzpomeňte si: dokud se konflikt odvíjel převážně mezi Ruskem a USA, jedinou překážkou dohody byl postoj Washingtonu. Ten se navzdory logice pokoušel udržet, respektive spíše obnovit už fakticky ztracenou hegemonii a věřil, že toho dosáhne silovým tlakem na Rusko. Stačilo, aby Spojené státy změnily postoj na konstruktivní, a dohoda se stávala docela reálnou.
SESTRA MEDU: ŽIVÁ VODA UŽ JE K MÁNÍ!
Petr Hájek do pořadu Zdraví v protiproudu přivedl nového hosta. MUDr. Bronislav Čiko přijel ze Slovenska, aby představil fascinující novinku, kterou bude v ČR distribuovat náš známý Daniel Fiala, který tak dále rozšířil možnosti sebeobrany nepodvolených!
Tisíce vděčných uživatelů jeho přípravků už sice vědí, jak účinné jsou čínské dřevokazné houby s "medíky" při prevenci a pomoci v léčení i těch nejzávažnějších chorob včetně onkologických. "Živá voda" doktora Čika je však doplní do fascinující zbraně! Alespoň to před pár týdny slíbili.
Nyní se oba pánové znovu objevili před kamerami Protiproudu, protože Živá voda je tady! Předvedli ji. A přidali ještě několik dalších novinek Daniela Fialy. Stojí za to se na to podívat!
Během rozvíjející se krize vtáhly USA do otevřené konfrontace s Ruskem Ukrajinu a Evropu. A když se vrátil Trump a rozhodl se být konstruktivní, ukázalo se, že Washington už není schopen přimět své spojence v Kyjevě a Bruselu, aby přijali jeho pohled. Přestože USA příměří naléhavě potřebují, spojenci donutili Trumpa aspoň teoreticky schválit kurz na další konfrontaci.
Spojené státy zatím neplánují stát v prvních řadách nepřátel Ruska, jenže samotný fakt jejich souhlasu s dalším stupňováním vojenského a sankčního tlaku posiluje pozice evropských jestřábů a oslabuje evropské zastánce míru. A jak už bylo řečeno, chuť Evropy válčit, rozpaluje americké jestřáby. Kruh se uzavřel.
Vyjednávání v blocích je obtížné
Tím to ale zdaleka nekončí. Jak konflikt eskaloval a Evropa přecházela na pozici nepřátelství vůči Moskvě, Rusko muselo přeorientovat svůj zahraniční obchod na indopacifický region. Tam Kreml také začal hledat spojence, kteří dokážou posílit ruské pozice v oblasti národní bezpečnosti. Všechny tyto ruské spojence USA považují za nepřátele – přibylo nám tedy mnohem víc problémových bodů a ubylo bodů styčných.
Přitom ani Rusko, ani Spojené státy nemohou opustit své spojence a jít se domlouvat bez nich. Kdo si takovou možnost dovolí, ztratí ve světě důvěru, a tím oslabí i své globální pozice: získá pověst nespolehlivého spojence. Domlouvat se s ním pak budou bez valné chuti a vždy budou připraveni obětovat ho jako prvního, dokud sám neobětuje spojence. Vyjednávat se tedy nyní musí v blocích: USA se spojenci a Rusko se spojenci.
Spojenci ale mají své nároky vůči USA, Rusku i navzájem, takže najít kompromis je mnohonásobně těžší. A ani tím to nekončí. Existují země – třeba Indie – které mají spojence i odpůrce v obou blocích. Indie je členem ŠOS (Šanghajské organizace pro spolupráci), čile obchoduje s Ruskem i s USA, má nevyřešený hraniční spor s Čínou a zároveň se pokouší ovládnout Indický oceán, čímž se v této otázce staví do opozice vůči Washingtonu i Pekingu.
Zrcadlová válka v Íránu
Nové Dillí je tedy pro Peking i pro Washington současně spojencem i protivníkem. Jednání o globálním urovnání se neobejdou bez Indie, jenže kdo koho a v jaké otázce podpoří, nikdo neví. Podobná, byť ne totožná situace panuje u Pákistánu. A Írán, dnes situační spojenec Moskvy i Pekingu, znepokojuje zdaleka ne jen Washington potenciálním vojenským jaderným programem a ambicí být jediným vůdcem islámského Blízkého východu. To jsou jen ty nejzřejmější příklady.
Ještě před rokem bylo do zástupné války se Západem na Ukrajině vtaženo jen Rusko. Dnes jsou do zástupné války s USA vtaženy Rusko i Čína a oba státy mají navíc své zájmy v Íránu. Tam je válka zrcadlovým obrazem té ukrajinské: útočí USA, zatímco Moskva a Peking poskytují Íránu hospodářskou, politickou, finanční, diplomatickou a vojenskou pomoc.
Dělají to méně veřejně než Západ, ale dost otevřeně na to, aby se tato krize dala považovat za stejně širší než íránsko-americkou, jako ukrajinská krize není výsledkem pouhých ukrajinsko-ruských rozporů.
Světová válka je ve vlažné fázi
Ve všech těchto případech se přes hlavy spojenců domluvit už nepodaří. A pak je tu ještě Brazílie, Argentina, Mexiko, Japonsko, Korea, Austrálie a tak dále. Všechny tyto země nominálně patří k jednomu ze soupeřících bloků nebo mu aspoň straní, jenže jejich zájmy se ne vždy shodují se zájmy těch, jejichž spojenci mají být.
Světová válka už tedy běží. Nachází se ve fázi, která ještě není horká, ale už ani studená. Nazval bych ji vlažnou, přičemž ohřev bez ustání pokračuje, takže brzy hrozí přechod do fáze horké.
A přitom zatím chybí nejen představa o žádoucím formátu jednání o globálním urovnání, ale i prostá chuť zahájit aspoň konzultace o tom, zda jsou taková jednání možná, kdo se jich chce zúčastnit, za jakých předběžných podmínek a s jakými pozicemi. Je-li něco na tomto světě známo, pak je to postoj a základní požadavky Ruska.
Jak si oblíbili říkat diplomaté: „Tango se tančí ve dvou." Jenže v našem případě jde rovnou o celý pěvecký a taneční soubor, jehož členové si ještě nevybrali, co budou tančit.
A zítra už mají vystoupení.
