Nová republika MUDr. Ivan David CSc.
Ivo Rušák
30.8.2020
Podívejme se na situaci tentokrát nikoli z hlediska politického, mediálního či ekonomického, ale zejména vojenského, byť ten zájem ekonomický (zejména nadnárodní) je vždy jistě primární.
Dlouhodobým strategickým cílem USA a jim nadřazených globálních finančních a podnikatelských skupin (dále jen USA) samozřejmě je, ovládnout jednou v budoucnu ruské surovinové zdroje. Prostě protože proč by měli ostatní Rusku za ty suroviny platit?Tím Rusko ekonomicky posilují. Zájmové skupiny by ony zdroje rády vlastnily a suroviny prodávaly zbytku světa (a tak ekonomicky posilovat namísto Ruska samy sebe). Výstižně to už před lety vyjádřila M. Albrightová, která měla údajně říci, že Rusko zcela neprávem disponuje obrovskými zásobami surovin a mělo by se s ostatními podělit(1).
A tak na tom ty zájmové skupiny pracují. A když se to v 90. letech nepodařilo zkrácenou a rychlou cestou, tak na tom pracují pomaličku, trpělivě, krůček za krůčkem, ale systematicky a cílevědomě. Totiž…
Prolog
Poté, co byl kolem roku 1990 odbourán „cordon sanitaire“ (2) kolem SSSR v podobě dřívějších členských států RVHP a Varšavské smlouvy (VS), když byla tato společenství a aliance za naivního nadšení národů členských států a po ústním příslibu nerozšiřování NATO neméně neprozíravému M. Gorbačovovi zrušena, poté, co se roku 1991 rozpadnul SSSR za doprovodu vojenských konfliktů v jižních a jihovýchodních nástupnických státech, poté, co se za vlády prezidenta B. Jelcina během divoké privatizace Ruska, včetně jeho surovinových zdrojů, už schylovalo k rozpadu zbytkové federace, nastoupil do funkce prezidenta V. Putin. Ve chvíli, kdy už byly ty globální zájmové skupiny jen pár kroků od cíle! Prezident Putin ale nejen zkrotil nové oligarchy, nejen že zastavil rozklad hospodářství i federace, ale stabilizoval armádu i ekonomiku, a za jeho funkčních období byl nastartován hospodářský růst a obnova ekonomické i vojenské síly nové Ruské federace, a tedy i sebevědomí občanů RF. Navíc začal též dále posilovat nový Svaz nezávislých států a budovat vojenské aliance, a to zejména s Běloruskem, s nímž vytvořil jakousi konfederaci vázanou mj. i smlouvou o vzájemné vojenské pomoci jejích členských států.
Pozvolné naleptávání zvnějšku i zevnitř
Globální zájmové skupiny však mají čas. Věří, že pozvolná metoda oklešťování RF, omezování jeho zahraničně-ekonomických aktivit a pozvolné naleptávání vztahů RF se státy SNS jednou přinese své ovoce, stejně jako přinesla své ovoce čtyřicetiletá systematická snaha o naleptávání vnitřních vztahů uvnitř RVHP a VS.
Postupně se tedy v zájmových státech s pomocí neziskových a nevládních organizací, velvyslanectví, zpravodajských služeb, soukromých vysokých škol i nově vytvářených mediálních center pracuje na vytváření tzv. „občanské společnosti“, čili jakési nenápadné páté kolony ve státě kamuflované bojem proti korupci, na obranu demokracie, proti oligarchům apod., vytvářejí se různá ohniska napětí i konfliktů taková, aby co nejvíce poškozovala Rusko jak ekonomicky, tak vojenskostrategicky, tak (s využitím těch nových mediálních center) zejména mediálně. Po jakýchkoli obranných či preventivních krocích Ruska vyhlašují USA ihned všemožné sankce, a to i vůči zemím, které by se k těm US sankcím z nějakého důvodu nechtěly připojit, rozkládají se nejbližší sousední státy Ruska, jako třeba Ukrajina, která je dnes na pokraji kolapsu a kam mají vojáci USA pod různými záminkami víceméně volný přístup s dodávkami US zbraní, jako instruktoři apod.
Vynechám složitou a obsáhlou kapitolu rozleptávání vzájemné spolupráce zemí BRICS i pozvolné rozkládání některých jeho členských zemí zevnitř a vrátím se tedy k Bělorusku:
Politický diktát, aneb kdo je tady šéfem
Je výmluvné, že již v loňském roce obletěl ministr zahraničí USA M. Pompeo v rámci jedné cesty Bělorusko, Gruzii, Kazachstán a na závěr si svolal ke „schůzce“ představitele několika středoasijských republik bývalého SSSR. Letos pak náhle navštívil během jedné cesty zejména ČR a Polsko, a to těsně před prezidentskými volbami v Bělorusku. Nikdo netuší, co ministrům zahraničí a premiérům těchto dvou zemí ve skutečnosti řekl. Nicméně o aroganci a zjevném diktátu USA svědčí mj. fakt, že i premiér Babiš byl nemile překvapen, když M. Pompeo na tiskovce po jejich schůzce vytáhnul papír a přečetl zjevně něco jiného, než co bylo dohodnuto(3). Lepší příklad toho, jak USA malým a dosud málo poslušným zemím ukazují, kdo je tady šéf a kdo tady diktuje, co se bude na veřejnosti říkat, si snad ani nelze představit. Každopádně ihned po propuknutí protestů v Bělorusku to byli právě premiéři těchto dvou zemí, kteří okamžitě začali volat po tvrdém zásahu EU vůči Lukašenkovu režimu, aniž by nejspíš vůbec měli jednoznačné informace o tom, co se v Bělorusku vlastně doopravdy děje.
V zákulisí politického mediálního divadla hledejme vojenskou strategii
Obzvláště důležité ovšem je, podívat se do mapy a uvést do vzájemných vztahů některé informace z oblasti vojenské.
Na obr. 1 jsou modře znázorněny 2 z možných alternativních přístupových tras vojsk US Army do Pobaltí, které se považuje za nástupní prostor v možném vojenském konfliktu s Ruskem. Přístupové/pochodové trasy každoročně projíždějí obrněné transportéry 2. lehkého obrněného pluku (2. LOP) z německého Vilsecku, což je průzkumný útvar, jehož jedním z hlavních úkolů je mj. rekognoskace terénu a pochodových tras vojsk. Trasy pro jednoduchost začínají u Vilsecku, tedy místu dislokace 2. LOP, a v přilehlém vojenském výcvikovém prostoru Grafenwöhr. Ale i všechny alternativní pochodové trasy mají jedno společné: Končí vždy v „úzkém hrdle“ mezi Kaliningradskou oblastí RF (dále jen Kaliningrad) a Běloruskem. Tenší hnědé a červené křivky na obr. 1 pak vyznačují oblasti v dostřelu ruských a běloruských kanonových houfnic (střílejících náboje s dnovým generátorem plynů) a raketometů (raket velké ráže a s koncovým navedením na cíl) a pálících z příhraničních oblastí vlastního území. Je zřejmé, že celé to cca 70 km široké „hrdlo“ je jejich palbou kompletně pokryté z obou stran, takže v případě náhlého konfliktu prakticky neprůchodné. Nemluvě o tom, že vojska Běloruska/Ruska je mohou během několika hodin zcela přehradit!
Obr. 2 Námořní, letecké a pozemní zásobovací trasy, vzdálenost z dnešního (i budoucího možného) území NATO do Moskvy a Petrohradu a další souvislosti
Z obr. 2 pak vyplývá, že i jediná vhodná příletová trasa bojových vrtulníků US Army vede nad tímto „hrdlem“, které však lze zcela neprodyšně uzavřít i palbou protiletadlových (PL) prostředků. Naopak mezi Běloruskem a Kaliningradem lze pomocí ruských a běloruských PL prostředků vytvořit relativně bezpečný, chráněný letový (i pozemní) koridor pro transportní letouny (resp. vozidla) letící (jedoucí) z Ruska do Kaliningradu.
Námořní zásobovací trasy US Navy do Pobaltí pak vedou vždy v dostřelu kaliningradských pobřežních baterií protilodních raket a příletové trasy strategických transportních letounů USAF a NATO do Pobaltí jsou v dostřelu PL/protiraketových systémů S-300 a S-400, které mají dosah (dle použitých variant raket) 300, resp. 400 km a jsou rozmístěny jak v RF, tak v exteritoriální kaliningradské enklávě. I řízené střely ruských hlídkových stíhaček letících v bezpečí nad územím RF mají dosah přes 300 km (typ R-33E), nebo téměř 400 km (R-37).
I Baltská flotila může veškeré snahy o zásobování a přepravu vojsk v/do Pobaltí překazit, když bude hlídkovat mezi Petrohradem a Kaliningradem. Naopak nasazení letadlových lodí USA s jejich svazů je v Baltu málo pravděpodobné, protože každý takový svaz potřebuje k provozu bojových letadel i vlastnímu manévrování velmi značné prostory, které v Baltu prostě nejsou, zejména vezmeme-li v úvahu pobřežní vody okolních, zvláště pak neutrálních států, a to jak při pevninském pobřeží, tak kolem ostrovů uprostřed Baltu. Nemluvě o tom, že by takový svaz byl trvale v dostřelu pobřežních protilodních raketových baterií.
Jak dosáhnout otevření vojenských přístupových tras do Pobaltí a Běloruska
Z výše uvedeného tedy plyne, že USA nejspíš nebudou mít zájem na vyvolání „horké“ války s Ruskem. Momentální situace ve Střední a Východní Evropě je stále vojensky výhodnější pro Rusko. A tak lze předpokládat, že bude probíhat nějaká forma hybridní, víceméně „studené“ války s cílem perspektivního otevření vojenských přístupových tras do Pobaltí a Běloruska. Přičemž orientace Běloruska hraje v této šachové partii klíčovou roli. Za tím účelem by tedy bylo potřeba nejprve vytvořit v Bělorusku onu „občanskou společnost“, tedy spíše pátou kolonu USA v podobě neziskovek a nevládek, a vycvičit stálý kádr demonstrantů, kteří by byli schopní vyrazit do ulic kdykoli pod jakoukoli záminkou, podobně jako již byl vytvořen a vycvičen loni např. v ČR. Bylo by též třeba „občanským nátlakem“ dosáhnout výměny prezidenta, tedy autoritativní osobnosti za osobnost mnohem liberálnější, která by pozvolna a postupně v Bělorusku prosadila tu „demokratizaci“ a zavedla zde Západem tak kýženou „liberalizaci“.
Oslabení Ruska přes Bělorusko a sbližování Běloruska s NATO?
V rámci té „liberalizace“ všeho, zejména trhu, by se pak mohl začít po troškách zvyšovat dovoz CNG z USA a pomaličku rozšiřovat obchodní výměna s EU a USA. Opatrně by se muselo přistupovat k privatizaci, protože v Bělorusku je velmi silný státní sektor, který svým pracovníkům zajišťuje poměrně dobrou životní úroveň. Nicméně by privatizace ale jistě nějakou postupnou formou také musela začít. Vzhledem k tomu, že k podobnému scénáři (s různě rychlým průběhem) byly a jsou postupně nuceny všechny státy bývalé RVHP i další státy nakupující suroviny a produkty z Ruska, příjmy Ruska ze zahraničního obchodu by se takto postupně začaly snižovat, až by mohlo dojít k bodu zlomu, kdy už by v důsledku toho došlo k poklesu ruské ekonomiky jako celku, tedy k omezení investic a sociálních výdajů, tedy k poklesu životní úrovně, tedy k nespokojenosti obyvatelstva, a tedy k nepokojům, které by mohly vyústit ve vnitřní rozklad Ruska, a tedy ke snadnému ovládnutí těch zdrojů nacházejících se v řídce osídlených a ekonomicky slabých republikách federace, které by již pak bylo snadné zvnějšku ekonomicky ovládnout.
No a Bělorusko by se v mezičase pomaličku vojenskopoliticky sbližovalo s EU a postupně by se dosáhlo stavu, kde by mohlo být i přijato třeba za partnerskou zemi NATO. A jako taková země by jistě neměla nic proti tomu, aby se nad ní občas v rámci nějakého cvičení proletěl US strategický bombardér, který by po příletu z USA dotankoval na Ostrava-Trump AFB, naložil zde plný náklad křižujících střel a zaletěl si někam k Minsku a zpátky. Vzdálenost od Běloruských hranic do Moskvy je více než jasná (viz též obr. 2). I ta sama o sobě naznačuje, co asi mohlo být jedním z důvodů, proč prezident Trump odstoupil od smlouvy o zákazu raket středního doletu, tedy nad 500 km.
Eliminace Kaliningradu?
Současně by ale musel být eliminován i Kaliningrad. Jednou z řady variant je třeba možnost takových „akcí pod cizí vlajkou“, které by před veřejným míněním ospravedlnily zavedení dalších sankcí proti Rusku a v konečné etapě i blokády Kaliningradu, vyhlášení bezletové zóny kolem něj a dalších akcí z obvyklého repertoáru USA. No a pak by už nezbylo než čekat, až by v Kaliningradu prostě došly zásoby…
Myslím, že ani po tomto „otevření“ volné cesty do Pobaltí a Běloruska by ale stále USA neměly zájem na „horké“ válce se vším všudy. Stále je tu ruský jaderný potenciál, který by v případě největšího zoufalství snad mohl být i použit. Sázím spíše na takovou vojenskostrategickou a politickoekonomickou, tedy hybridní „šachovou partii“, která by Rusko dostala do neřešitelné situace, kdy by se prostě muselo podvolit a podřídit „mezinárodnímu společenství“ pod vedením USA. Asi tak jako ČR a západní mocnosti v roce 1938, kdy Hitlerovo Německo rozehrálo obdobnou partii tak dokonale, že dalším hráčům na evropské šachovnici nezbylo, než se podřídit a jeho podmínky a požadavky přijmout, pokud měl být získán čas, aby mohlo být dokončeno zestátnění a restrukturalizace zbrojního průmyslu a dozbrojení letectva ve Francii a pokud měla být vyzbrojena a vycvičena pozemní armáda a přezbrojeno letectvo v Británii. A ještě se tak nějak tajně doufalo, že by se snad Hitler mohl obrátit nejdříve na východ, když tedy prohlašoval, že právě tam je ten německý lebensraum.
Co dál v Rusku a Bělorusku? Kdo ví, ten určitě nepoví…
Nicméně co vše se bude v Bělorusku a kolem něj dít doopravdy, to samozřejmě s jistotou ví opravdu jen málo lidí. Jisté je jedině snad to, že takovéto případné změny ve Východní Evropě musí proběhnout a Rusko musí být „vyšachováno“ dříve, než procento nepůvodního obyvatelstva v Západní Evropě dosáhne kritické výše, kdy začne docházet k vnitrostátním nepokojům, bouřím a jiným násilnostem. Protože i to je součást globálního scénáře, který by měl pozvolna oslabit a pak i eliminovat EU jako nadbytečného konkurenta v globálním obchodě. Kdy k takovému procentuálnímu zastoupení nepůvodního obyvatelstva v největších zemích EU dojde, to lze celkem spolehlivě spočítat. Takže takový termín můžeme považovat i za termín, do kdy musí být též eliminováno a rozloženo Rusko jako mocnost.
Ale třeba bude vše poněkud, či dokonce úplně jinak. Ostatně starší a pokročilí si možná vzpomenou na US film „Tři dny kondora“(4), který popisoval jeden ze způsobů, jak CIA získávala náměty k tajným operacím (ale taky co by se mohlo stát těm, kteří scénář takové už realizované a přísně tajné operace zpětně náhodou objeví). Na scénáři filmu tehdy spolupracovali i bývalí pracovníci CIA. Ten byl ovšem natočený před rovnými 45 lety, takže si můžeme být jistí, že technika a metody práce zpravodajských služeb od té doby výrazně pokročily. A protože je zjevné, že dosud použité varianty scénářů vnitřního rozkladu, tedy „demokratizace“ a „liberalizace“ států jsou již dost známé, ba přímo již okoukané, tak bych se nedivil, kdyby se objevily scénáře zcela novátorské, sofistikované a nenápadné, proti jejichž uplatnění a důsledkům nikdo nebude dost připravený.
Jen si nejsem jistý, jestli se mám zrovna na tyhle novoty s nadšením těšit…
Prameny:
