Nová republika Lenka Procházková
autor neznámý
10. 2. 2021
Řehoní se dítko drze, učitelce v bledou líc,
ať se jenom úča vzteká, ví, že vlastně nesmí nic!
Učitelce v hlavě hučí, chvějí se jí kolena,
když tu v umučené lebce bleskne veršík Erbena.
„Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho, upíra!“
Když tu dveře ztichlé třídy, kostlivý hnát otvírá….
Pod plachetkou – však to známe – příšera se zjeví tu,
dříve rozjívené děti náhle stojí v zákrytu.
„Dej sem dítě!“ zaburácí, „volala jsi, tady jsem!“
„Volala jsem. Pročpak dítě? Víš co? Radši mě si vem!
Ty si sbalíš děsné dítko – horší přijdou do školy –
a mne za zmizení žáka odbor školství osolí.
Mě si vezmi, Polednice, konečně tak najdu klid!
Kolegyně potvrdí ti, jak je těžké takhle žít.
Ať se kde chce co chce šustne, kdo je vinen ze všech zel?
Kdo je volán jako pucflek? Zcela jistě učitel!
Když si páťák místo džusu dá pořádný rumu lok,
na koho se ukazuje? Zanedbal to PEDAGOG!
Když se dívka zfetovaná vrhá z okna jako cvok,
v ruce láhev od čikuli… kdo je vinen? PEDAGOG!
Když mládenci skotačiví vhodí chodce v říční tok,
kdopak za to zvěrstvo může? Jen a pouze PEDAGOG!
Že děťátko v třetí třídě pohačá si druhý rok,
kdopak mu měl IQ zvýšit? Kdo to nezvlád´? PEDAGOG!
Tak to vidíš, Polednice, škoda mluvit, hanba klít,
proto radši mě si vezmi, ať mám jednou pro vždy klid.“
Polednice hlavu skloní, slza z oka skane jí.
Šeptá: „Nejsem kompetentní, zanech marných nadějí.“
Na pozdrav svým strašným hnátem učitelce zakývá,
chápe už, proč pro tu ženu není příliš děsivá…
