Pravda o osvobození osvobozuje

Rehabilitace vlasovců je rehabilitací válečných zločinů

Historickou paměť však musí ještě více urazit rozhodnutí jednoho ze starostů městských částí Prahy, kdysi bulvárního novináře a dnes nejznámějšího antiruského šovinisty Pavla Novotného, postavit pomník tzv. vlasovcům, kteří se v závěru války přidali na stranu pražských povstalců. Ale toto je už silná káva. Třeba vysvětlit, že protibolševická Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, která bojovala po boku Hitlera, vznikla oficiálně v listopadu 1944 na Pražském hradě za účasti říšského protektora K. H. Franka. Vlasovci se zúčastnili například potlačení Varšavského povstání a byli tak krutí, že proti nim museli zakročit i Němci. Na Slovensku se dopouštěli těžkých válečných zločinů na civilním obyvatelstvu do posledních dnů války na Kysucích a během Povstání se účastnili protipartyzánských komand. Je pravda, že na konci války, když už bylo o všem rozhodnuto, se vlasovci rozhodli Pražanům pomoci, ale tvrzení, že by generál Vlasov zachránil Prahu, je směšná lež. Jednak proto, že sám generál Vlasov byl kategoricky proti tomu, aby jeho jednotky pomohly Pražanům (pokyn vydal až velitel jedné z jeho divizí Buňačenko) a konečně, během povstání 7. května o 9. hodině ráno Česká národní rada v rozhlasovém vysílání výslovně zdůraznila, že akce vlasovců proti německým vojskům jsou jejich vlastní záležitostí a distancovala se od nich.

Ono je dost šílené už to, když se pro Pražany stává hrdinou namísto maršála Koněva generál Vlasov. No každý, kdo dnes velebí vlasovce, by si měl uvědomit, že stojí na stejné barikádě s těmi, kteří se pokoušejí legitimizovat řádění banderovců, že oslavuje vlastizrádce, kteří zradili nejen svou vlast, ale celou protifašistickou koalici v rozhodujícím okamžiku, kdy je nejvíce potřebovala – během bitvy o Stalingrad. A každý, kdo zpochybňuje nebo relativizuje roli Rudé armády na osvobozování by se měl zase vzpamatovat, protože se dostal mentálně na stejnou úroveň jako ti, kteří zpochybňují Slovenské národní povstání poukazováním na individuální zločiny povstalců. Toto jsou metody neofašistů, ne demokraticky smýšlejících lidí. Asi stále dost dobře nechápeme, co pro nás Rudá armáda provedla a co její vítězství pro nás znamenalo.

Hitlerovy záměry se Slovenskem

Je známo, že Hitler si po večerech psal zápisky o tom, jak uspořádá Východ po konečném vítězství. Jejich největší část pochází z léta 1942 pod názvem Generalplan Ost. Židy chtěl zničit úplně. Ze slovanských národů měla být asi polovina z každého národa zničena, část vyvezena za Ural, část ponechána bez vyššího vzdělání jako obsluha německých přistěhovalců. Uskutečnit tento šílený plán mu znemožnila právě Rudá armáda. Ona obrátila průběh války v době, kdy ještě západní spojenci váhali, a to za cenu obrovských, nepředstavitelných ztrát. Jen v prvních měsících Velké vlastenecké války po přepadení SSSR ztratila Rudá armáda téměř 4 miliony vojáků. To je více než bylo shromážděných na západní frontě před vyloděním v Normandii. V té době ji všichni odepisovali, i v Londýně a Washingtonu byli přesvědčeni, že Sovětský svaz se z tohoto nikdy nevzpamatuje. Celkový počet obětí na východní frontě se odhaduje na 27 milionů. Bělorusko dosud nedosáhlo předválečný počet obyvatel. Generalplan Ost by dříve nebo později postihl i Slovensko. I nás před ním zachránila Rudá armáda. Sovětská vojska zničila 70% Wehrmachtu na východní frontě. Můžeme jen spekulovat, zda a kdy by bylo Německo donuceno podepsat bezpodmínečnou kapitulaci bez tolika ztrát.

Hlavním viníkem války byla fašistická rozpínavost

Dnes se však šíří ještě nebezpečnější lež: že druhou světovou válku způsobilo nacistické Německo a Sovětský svaz současně. Bohužel už nejen z řad šílených novinářů, ale z nejvyšších politických kruhů. Jedním z prvních byl prezident Andrej Kiska, který v projevu před pěti lety k 70. výročí Dne vítězství nad fašismem prohlásil, že tento konflikt se nezačal jako boj dobra a zla, ale jak zápas dvou totalitních velmocí o nadvládu. V podobném duchu se nese loňská rezoluce Evropského parlamentu. Tato relativizace historické viny je nejen falešná, ale i nebezpečná. O rozsahu Stalinových zločinů dnes žádný soudný člověk nepochybuje. Ale postavit Sovětský svaz v tomto konfliktu na stejnou morální úroveň jako Hitlerovu říši je hanebná lež. Na příčiny vzniku druhé světové války se nelze dívat jen prizmatem jednoho historického mezníku, ale třeba hlouběji zkoumat a porozumět, co k této situaci vedlo.

Primární je v tomto směru skutečnost, že hlavním viníkem druhé světové války byla a zůstává fašistická rozpínavost. Od počátku třicátých let se válka ukazovala jako nezbytná. Japonsko obsadilo Čínu, Itálie Habeš, Německo odstoupilo od mírových smluv a vznikla fašistická Osa Berlín – Řím – Tokio. Fašismus se plíživě rozšiřoval od Pyrenejského poloostrova až po Balkán. Sovětský svaz byl tímto trendem znepokojen a z jeho strany nejčastěji zaznívalo volání po antifašistické jednotě. Moskva brala toto nebezpečí vážně a aktivně podporovala opozici ve fašistických státech. Když vypukla občanská válka ve Španělsku, Stalin tam chtěl vyslat armádu, ale sovětská generalita (jejíž většinu dal později vystřílet) ho od tohoto kroku odradila.

Byl to Západ, kdo nejvíce podcenil komunismus

Jenže západní země nebyly ochotny zahájit efektivní jednání se Sovětským svazem, a to dokonce ani v letech 1938 – 1939, kdy už nutnost antihitlerovské koalice nepopíral nikdo a v Evropě panovalo přesvědčení, že fašismus znamená válku. Netřeba zapomínat, že Francie a Velká Británie měly za první světové války větší ztráty na životech než za druhé, a proto se chtěly válce za každou cenu vyhnout. Kromě toho se Velká Británie obávala, že další válka zruinuje britskou ekonomiku a rozbije britské impérium, což se nakonec i stalo. Jakékoliv snahy Moskvy o uzavření spojenectví s Londýnem a Paříží se ukázaly jako bezvýsledné, Velká Británie a Francie byly pasivní a Stalin dospěl k přesvědčení, že jim jde spíše o uspokojení Hitlerových nároků než o jeho zastavení. Toto jeho podezření se potvrdilo v září 1938 během Mnichovské konference. Stalin byl navíc rozhořčen, že ho do Mnichova nepozvali.

Sovětský diktátor zpočátku Čechům a Slovákům slíbil, že jim poskytne své vojáky na obranu vlasti a částečně mobilizoval Rudou armádu. Ale brzy dostal strach, že bude muset čelit Hitlerovi osamoceně, a to ho přivedlo k úvahám o dohodě s Hitlerem. Přesto v dubnu 1939 znovu nabídl Západu své spojenectví. 12. srpna 1939 pozval do Moskvy představitele Velké Británie a Francie, aby s nimi jednal o možnostech aliance. Byl však šokován, když mu Londýn a Paříž poslaly důstojníky s příliš nízkými hodnostmi na to, aby mohli dostat zmocnění k podpisu závažných dokumentů. Stalin z této situace okamžitě vyvodil, že Západ nemá skutečný zájem na vytvoření spojenectví. Byla to oprávněná obava, neboť představitelé Velké Británie a Francie v té době stále ještě doufali, že Hitler zaměří svůj útok na Východ a nebude pro jejich země nebezpečný.

V téže době probíhala v Londýně jednání o nalezení cesty k dohodě s nacistickým Německem. Velká Británie vyjádřila připravenost uzavřít dohodu s Berlínem o vymezení sfér vlivu a slíbila „plně respektovat německé sféry vlivu ve východní a jihovýchodní Evropě“. Stejně Velká Británie slíbila, že „přeruší probíhající jednání o uzavření paktu se Sovětským svazem“. To byl rozhodující okamžik, od kterého se osamocený Stalin rozhodl, že uzavře s Hitlerem tajnou dohodu a tajně doufal, že tím zvýší bezpečnost Sovětského svazu, udrží SSSR mimo válku a získá zpět území, které ztratilo Rusko po bolševické revoluci. Tato kalkulace se ukázala jako fatální selhání, ale sovětské vedení v té chvíli nevidělo jinou možnost jak zabránit Hitlerovi ve válce proti Sovětskému svazu, na kterou nebyla Rudá armáda vůbec vybavená a připravená. Navíc se jasně ukazuje, že britské vládní kruhy byly připraveny zradit kromě Československa i Polsko. A z tohoto scénáře sešlo pouze proto, že Hitler britským návrhům nedůvěřoval a udělal raději nabídku Stalinovi. A ten se už tomuto svazku přestal vyhýbat.

Stalinův tlumočník Vladimír Nikolajevič Pavlov později potvrdil, že iniciativa k vytvoření tajného dodatkového protokolu ke smlouvě Molotov – Ribbentrop, kterým si obě strany rozdělily sféry vlivu v Polsku a Pobaltí, vyšla ze sovětské strany. Stalin měl územní požadavky, kterými potřeboval odsunout válku daleko od hranic SSSR na západ a věděl, že Hitler, jehož tlačil čas a potřeboval zabránit vojenským operacím na dvou frontách, přistoupí na jakékoliv jeho podmínky. On a celý jeho tým byl přesvědčen, že dosáhl obrovský úspěch. Stalin byl na to patřičně hrdý a domníval se, že Hitlera přelstil. Nakonec se ukázalo, že Hitler přelstil Stalina.

Nejprve byl Mnichov a dvoustranné dohody Hitlera se západními státy, až potom se Stalinem

Navzdory těmto skutečnostem základní fakta zůstávají stejná a panuje v nich mezi renomovanými historiky konsenzus. Druhá světová válka začala 1. září 1939, kdy Hitler přepadl Polsko. Nový globální konflikt nikdo nechtěl, dokonce ani Německo ne, které do poslední chvíle počítalo s Velkou Británií jako se svým spojencem, se kterým si rozdělí zotročenou Evropu. Stalin napadl Polsko až 17. září. Tak, jako tento zločin nelze bagatelizovat, nelze jej ani přeceňovat, neboť Sovětský svaz v té době nemohl zabránit Hitlerovým světovládným choutkám ani v případě, kdyby neuzavřel smlouvu s Německem.

Rozhodující podíl Sovětského svazu na porážce fašismu nelze relativizovat Stalinovým dočasným spojenectvím s Hitlerem, neboť s touto možností jistý čas koketovali prakticky všichni. Němci podepsali smlouvu o neútočení i se samotným Polskem, známou také jako pakt Piłsudski – Hitler, a to už 26. ledna 1934 v Berlíně. Za Varšavu ji dohodl polský ministr zahraničí Józef Beck – tentýž Beck, který vedl silnou protičeskoslovenskou politiku a po Mnichovské dohodě si pod vojenským nátlakem od nás vynutil vydání větší části Oravy a Těšínska. Zvláštní smlouvu s Hitlerem uzavřela i Velká Británie 30. září 1938 a Francie 6. prosince 1938. A samozřejmě nemůžeme zapomenout na klíčovou smlouvu, na Mnichovskou dohodu z 29. září 1938, kterou podepsaly s Hitlerem a Mussolinim Velká Británie i Francie. Následovaly smlouvy Hitlera s Estonskem a Lotyšskem. Teprve potom přišel pakt Molotov – Ribbentrop jako důsledek všech těchto zrad.

Podle logiky dnešních politruků by tedy spojenci nacistického Německa měli být i Poláci, Britové, Francouzi, Estonci, Lotyši a až po nich Sověti. Tímto způsobem bychom mohli zpochybnit celou politiku Velké Británie. Ten papír, kterým mával Chamberlain po vystoupení z letadla s výkřikem „Přinesl jsem mír“ totiž nebyl text Mnichovské dohody, ale text dvoustranné „Dohody o přátelství a neútočení“ s Hitlerem, kterou podepsal den po Mnichově. Vždyť oslavovaný Winston Churchill, jehož úsudek se v otázce hitlerovského Německa ukázal jako realistický, se jinak mýlil v každé záležitosti od roku 1914. V době, kdy Sovětský svaz podporoval španělskou republiku a varoval před vzrůstajícím fašismem, Churchill podporoval generála Franca, obdivoval Mussoliniho a byl symbolem té nejhorší imperialistické a rasistické politiky britského impéria. Chceme ho udělat zodpovědným za růst fašismu v Evropě, a tím pádem rozpoutání druhé světové války? To jsou zlomyslné diletantské úvahy.

Pomníky naší cesty, naší identity, našeho vítězství a naší cti

Hitlerova válka na východní frontě neměla a stále nemá ve světových dějinách obdoby. Na rozdíl od západní Evropy nacistickému Německu nešlo jen o nadvládu. Hitler už v roce 1941 své generalitě jasně zdůraznil, že jde o válku vyhlazovací, oběťmi se vedle Židů měli stát i Slované. Nebýt nesmírné obětavosti ruského lidu, nebýt často až nadlidské houževnatosti Rudé armády, nikdo z nás by tu dnes nebyl. Jen hlupák nebo mentální fašista může mluvit o tom, že nás Rusové dobyli (nakonec, dobře si všimněte slovník takového člověka – pokud jde o zásluhy na osvobození, bude se vykrucovat, že nás osvobozovali i jiné národy, pokud jde o historickou vinu, padá podle něj jednoznačně na Rusy, a to přesto, že na čele Sovětského svazu stál gruzínský diktátor). Bylo to jednoznačně osvobození, po kterém si všichni oddechli a jásali. Rudá armáda nás osvobodila, předala moc do rukou našich národních výborů a odešla. To, co se stalo v roce 1948, jsme pokazili sami.

Pokud zapomeneme na tuto historickou podmíněnost jednotlivých kroků, vystavujeme se velkému nebezpečí zpochybnění výsledků druhé světové války a následné erozi současného světového pořádku. Boření pomníků a soch je naším národním sportem a tradicí, která má fatální důsledky na naši historickou paměť.

Ať mi bratři Češi odpustí, ale oni byli v této disciplíně vždy mistry extrému. Nejprve postavili v Praze největší pomník Stalina na světě, a potom z ní vyhánějí i ty, kteří ji osvobodili. Roky upozorňuji na to, že náš přístup k památníkům je nemocný. Máme tendenci pomníky vždy něco nekriticky oslavovat, velebit, zbožšťovat. Památník je však od slova paměť a měl by nám především připomínat naši historickou cestu.

V západní Evropě běžně najdete zachované pomníky a pamětní desky kontroverzním nebo vysloveně negativním postavám dějin s vysvětlujícím textem. No třeba je pochopit, co zvláště pro Rusy znamenají pomníky z dob druhé světové války. Když na Ukrajině nebo u nás strhávali sochy Lenina, s Rusy to ani nehnulo, nechávalo je to chladnými. No když se začaly poškozovat a ničit válečné památníky, Moskva zareagovala podrážděně.

Je to proto, že Velká vlastenecká válka je jádrem jejich moderní identity právě tak jako pro nás Slovenské národní povstání. Jsou symbolem válečného utrpení, vzdávají čest hrdinům a pěstují vlastenectví pro budoucí generace, které jim dává pocit hrdosti a odolnosti vůči nelítostným zvratem dějin. Je zcela pochopitelné, že jsou na to citliví. Nás by také rozhněvalo odstranění sochy velitele Povstání generála Viesta – pravda, pokud bychom vůbec nějakou měli, ale to je už jiný příběh. Válečné pomníky na našem území však nepatří pouze Rusům. Jsou to i naše pomníky, pomníky naší cesty, kterou jsme prošli. Chraňme je, neboť jsou to pomníky našeho společného vítězství, naší identity a naší cti.