Nová republika Václav Dvořák
| Profesor Mojmír Grygar |
1.
Na podzim roku 1937, kdy Chamberain navázal přátelské styky s Mussolinim, kdy Vatikán uznal Francovu vládu a kdy si Goebbels v deníku vylil zlost na Čechy tím, že je nazval „špinavci“, přijel do Paříže PhDr. Gustav Steinböhmer, spisovatel, major štábu německé armády, aby v École libre des sciences politiques vysvětlil francouzským vzdělancům, jak je třeba chápat současnou podobu elity v Německu. Důstojník, autor románů o první světové válce, vysvětlil, že nové evropské elity se staly, na rozdíl od středověkého univerzalismu, elitami národními. Zatímco francouzskou elitu představoval intelektuál, honnete homme, bez jehož politické angažovanosti by nemohlo dojít k revoluci 1789, v Anglii to byl elitní typ známý jako gentleman. Německo nemělo tradici univerzální elity a vzdělanci–humanisté, jako měšťan Goethe povýšený do šlechtického stavu, nebyli společensky zakotveni. Byl to pouze typ pruského důstojníka, z něhož mohlo národně-socialistické hnutí vytvořit v Německu politickou elitu. Ta je vázána na armádu, ale nejde o profesionální kvality důstojníka, nýbrž o typ politického vojáka, který z evropských pramenů přebírá řecký ideál harmonie těla a duše. Německý host potom vybranému pařížskému publiku vysvětloval, jak národně–socialistické hnutí ihned po převzetí moci začalo budovat novou německou elitu cestou výběru a výchovy. Profesorům a studentům soukromé vysoké školy přitom taktně zatajil, že základní podmínkou výběru žáků byla rasová čistota, zajišťovaná školenými odborníky. V přednášce věnoval pozornost „řádovým hradům“, kde je internátní výuka politického vzdělání nerozlučně spojena s vojenskou výchovou. Štábní major zdůraznil, že splynutí nové elity s armádou je německá zvláštnost, kterou by cizinci neměli posuzovat podle vlastních tradic. Nevím, jak francouzští posluchači reagovali na přednášku nacistického experta, ale již to, že ho pozvali a dali mu slovo, nevěstilo nic dobrého – uvažme, že přednáška se konala ani ne rok před podpisem Mnichovské smlouvy. O tom, jak Steinböhmerovu přednášku přijalo vybrané pařížské publikum, se dnes můžeme jen dohadovat. Skutečnost, že absolventem této školy byl Pierre Drieu la Rochelle, jeden z předních francouzských intelektuálů, kteří v plné míře přijali ideologii nacistického hnutí, ještě neznamená, že profesoři a frekventanti zmíněného vzdělávacího ústavu byli stejného názoru. Například známé osobnosti vrcholné francouzské politiky, jako Jacques Chaban–Delmas nebo Bernard Dumas, absolventi tohoto ústavu, prokázali své antifašistické přesvědčení činností za války i po ní. Přednášku německého důstojníka v Paříži však nemůžeme považovat za ojedinělou událost. Seznámíme-li se blíž s šokující historií kolaborace francouzských vzdělanců s nacisty, tuto událost budeme vidět ve velmi nepříznivém světle. Nad ní se již vznášel poraženecký duch západní vzdělanecké elity ve fraku kapitulující před německou elitou ve vojenské uniformě. Pro bližší informace o této době odkazuji na bohatě dokumentované a dobře psané knihy Ladislavy Chateau, Vlak do Výmaru a Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat… Doporučuji také román Král duchů (česky 2000), jehož autor Michel Tournier s použitím básnické vize zasvěcuje čtenáře do mýtického prostředí řádových hradů, v nichž Himmler uskutečňoval pohanskou koncepci výchovy německé národně–socialistické elity.
2.
Domnívám se, že téma francouzské kolaborace si naše veřejnost dosud plně neosvojila – je to o to nápadnější, že kulturní a politické kontakty Čechů s Francouzi začínaly již na konci 19. století nabývat vrchu nad tradiční slovanskou orientací. Není snad ani třeba připomínat, čím vším byli naši pováleční avantgardisté zavázáni moderní francouzské kultuře. Ale vraťme se o několik desetiletí zpět – kdo dnes připomene zásluhy Ernesta Denise o to, aby francouzská veřejnost byla obeznámena nejen s nejtragičtější, pobělohorskou dobou české historie, ale také s jeho kulturním a politickým vzestupem dovršeným založením samostatného státu? Po válce vděční Čechové postavili Denisovi na Malostranském náměstí pomník. Zatrnulo mi, když jsem v 90. letech četl o záměru našich austrofilů obnovit na tomto náměstí sousoší maršála Radeckého, které dostali Čechové jako odměnu (provokaci) Vídně za porážku utrpěnou v revolučním roce 1848. Bylo to významné symbolické gesto a není divu, když nabubřelý památník vojevůdce, který se vypínal na hlavách sedmi vojáčků, musel po válce přenechat místo civilní soše francouzského učence. Nikde jsem se nedočetl, že by se uvažovalo o tom, aby se Denisova socha, kterou němečtí okupanti shodili, opět vrátila, kam patří. Slyšel jsem, že Denise už dnes nikdo nezná. Ano, v paměti českého lidu se uchovává vzpomínka na Radeckého ve formě vojenských odrhovaček typu – „Radecký, Radecký, to byl velký pán, vojákům kosti dal a maso sežral sám“. Tuto lidovou verzi je třeba vymazat a na její místo dosadit monarchistickou představu „největšího českého vojevůdce, který předčí Žižku“, jak to pregnantně zformuloval Karel Schwarzenberg. Sousoší na Malostranském náměstí, kde americká kavárna Starbuck připomíná normalizační nádražní bufet, by se o žádoucí maršálovu rehabilitaci velice zasloužilo. Je s podivem, jak sametová revoluce dokázala oživit i ty nejhorší instinkty železného černo–žlutého režimu.
3.
Goebbels se ve svých denících z třicátých let několikrát zmiňuje o tom, jak je nutno podporovat zahraniční tisk, zejména francouzský a anglický, aby čtenářům vštípil veskrze pozitivní představu o Hitlerově Německu. V jeho poznámkách se dočteme, že taková propaganda něco stojí a že bude muset Goeringa přesvědčit (ten sám vynakládal velké peníze na vlastní luxus), aby s výdaji tohoto typu souhlasil. Buď jak buď, o zahraničních aktivitách nacistické propagandy mnoho nevíme. Ale tu a tam se setkáváme s názory, které Goebbelsovy záměry podporují. Nápadné je to například na mimořádně dobré reputaci, kterou má u nás Louis–Ferdinand Céline. Nejde v první řadě o jeho literární dílo, i když ani to nemůže být vnímáno nekriticky. (Mám na mysli jeho osobité pojetí francouzské věty, rozbití souvislostí větných částí, nahrazení ustálených syntaktických znamének charakteristickými třemi tečkami. Tento typ věty autor přitom používá, ať se jakkoli mění její tématika – oč víc dikce získává na expresivnosti, o to víc upadá do stereotypie, jednotvárnosti, nudy.) Těžko také přejdeme skutečnost, že Ferdinand Peroutka, v němž četba románu Cesty do hlubin noci vyvolala takový hnus, si přál, aby byl celý náklad spálen. Mnohem závažnější je posuzování Célinových esejů a kritik. Ty jsou projevem neuvěřitelného fanatismu a zabedněnosti – všechno zlo, co jen je ho na světě, pochází od Židů. Jeho obsáhlé a téměř nečitelné traktáty, které vydával v letech, kdy byla Francie ohrožena, a s ještě větší vervou za okupace, kdy tyto názory kryly genocidu a podněcovaly francouzské úřady a policisty, aby se na ní podíleli, všechny tyto nebezpečné bláboly, které v ničem nezaostávaly za původními německými rasistickými pamflety, spisy, dekrety, byly po válce pomalu odsouvány stranou jako neškodné osobní omyly a žvásty. Tak se dostáváme k ústřednímu tématu, s nímž zápolili politici, právníci a historikové vítězných mocností, když se radili o tom, kdo z Němců a jak má být souzen za válečné zločiny. Padl dvojí kontradikční návrh – jedni považovali za hlavní zločince strůjce nacistické ideologie, druzí se domnívali, že je především nutno trestat vykonavatele zločinů. V praxi došlo k tomu, že ani jedni ani druzí nebyli důsledně potrestáni. Célina a další spisovatele–hlasatele zvrhlých názorů dnes zbavuje viny jejich literární tvorba. Nelze-li klást autorovo umělecké zobrazení světa na úroveň jeho přímého vyjádření politických a ideologických názorů, pak to neznamená, že mezi umělcem a člověkem–občanem je neprůstřelná stěna. Kolik jen bylo pokusů ctitelů Martina Heideggera izolovat mistrovo filosofické dílo od jeho politických názorů a jednání! Postupné otevírání filosofovy pozůstalosti stále zřetelněji ukazovalo, že Heideggerova účast v politice Třetí říše byla mnohem závažnější, než jeho obhájci předpokládali, a co hůř – ukázalo se, že jeho filosofické dílo, často přístupné jen nejbližším žákům, stoupencům a zasvěcencům, nelze izolovat od autorových prvoplánových ideologických a politických projevů.
4.
Když jsem se před lety seznamoval s francouzským sociologem a publicitou Raymondem Aronem, považovaným za stoprocentního liberála odhodlaného překročit hranice svého hájemství jen v okamžicích nebezpečí, uvědomil jsem si, že ve francouzské společnosti třicátých let nebylo snadné ani samozřejmé kriticky vystoupit proti Hitlerově Německu. V rozhovoru, který dva novináři vedli s Raymondem Aronem nedlouho před jeho smrtí, padla otázka, proč po návratu ze studií v Německu, kde byl očitým svědkem nástupu nacistů, nevaroval francouzskou veřejnost před německým nebezpečím. Aron odpověděl, že jeho svědectví o rasismu v Hitlerově říši by oslabil fakt, že on sám je Žid. Tato odpověď není přesvědčivá. Co z ní vyplývá? Bezpochyby následující závěr – ve Francii v té době doutnala nedůvěra k Židům a Aron jako Žid nechtěl svým osobním svědectvím oslabovat kritiku německého atisemitismu. (Připomeňme, že on sám neměl s židovským náboženstvím žádné styčné plochy, myšlenka Hospodinem chráněného vyvoleného národa mu byla naprosto cizí.) Nepřekvapuje však, že Aron ve zmíněném rozhovoru podpis Daladiera, francouzského ministerského předsedy, na Mnichovském verdiktu schvaloval – Francie ani Anglie prý ještě nebyla na válku připravena. Před mnoha lety jsem se v holandském Deventeru seznámil se starší dámou, profesorkou angličtiny. Z mnoha pozoruhodných životních zkušeností, o nichž mi paní Smitová vyprávěla, se mi v souvislosti s tématem této kapitoly vybavuje jedna její dětská vzpomínka. Když se její otec, právník s širokým zájmem o historii a politiku, dozvěděl, že v Německu se dostal k moci Hitler, rozhodl se, že se sám na vlastní oči přesvědčí, zda změny, které národní socialisté prosazují, jsou pozitivní, nebo zda je třeba se mít před nimi na pozoru. Holandské veřejnosti nemohl uniknout fakt, že královská rodina měla v té době blízko k šlechtickým kruhům v Německu, a když v roce 1937 došlo ke sňatku královny Juliany s Bernhardem, princem z Lippe Biesterfeldu, Holanďané to prožívali jako prvořadou společenskou událost. Buď jak buď, pan Smit se rozhodl, že rodina stráví pár prázdninových dní ve známém německé lázeňském městečku. Všechno se jim tam líbilo, ubytování, jídlo, služby a zejména zdvořilost, s níž se na každém kroku setkávali. Až jednoho dne se stali svědky mimořádné události. Odpoledne do lázeňského areálu z ničeho nic vtrhla skupina ozbrojených mužů v hnědých uniformách (tutéž uniformu si v té době oblékal také profesor Heidegger) a důrazně vyzvala, aby každý, kdo je Žid, okamžitě koupaliště opustil – veřejný prostor, jak velitel skupiny několikrát důrazně prohlásil, je napříště přístupný jen občanům árijské rasy. Tatínek, řekla paní Smitová, už nepotřeboval vědět víc. Hned druhého dne přerušil pobyt a vrátili se domů. Jak to, ptala se paní Smitová, že mému otci stačila jediná zkušenost, aby si uvědomil, že s Hitlerem nelze jednat jako s normálním politikem, že Němci, jakkoli je jim možno přiznat mnoho dobrých vlastností, nesou vinu, že nebyli s to zabránit nástupu takové zrůdné moci. V rozhovoru ještě připomněla, jak byl její otec a mnoho přátel a známých zděšeni tím, do jaké míry anglická šlechta, včetně královské rodiny, podléhala Hitlerovi. Ani v Americe to nebylo lepší, dodala, i tam bylo mnoho vlivných a bohatých lidí, politiků, diplomatů, továrníků, sportovců, kteří byli zapřisáhlými odpůrci prezidenta Rooseveltova a lidí demokratických a levicových názorů. Churchill to ostatně vyjádřil již v roce 1935 v Římě, kam jel poděkoval Mussolinimu, že italský fašismus je vítanou léčebnou kůru proti rudému moru.
