Rektor Karlovy University pan T. Zima bez sebereflexe a omluvy?

Kdo by ovšem čekal, že se pan rektor konečně stane o něco více příčetným representantem akademické obce a humanistických tradic lékařského stavu i celé staroslavné Karlovy University, že přijde nějaká omluva nebo sebereflexe, bude zklamán. Je sice dobré vidět určitý positivní posun v názorech pana rektora, pro kterého dosud rozdíl mezi chřipečkou a covid jakoby spočíval, soudě podle jeho dříve podobně nepovedeně oduševnělých vývodů adresovaných veřejnosti, v pouhé čárce oddělující tato dvě slova jím zmiňovaná vždy bezprostředně za sebou, snad aby nedošlo k nějaké mejlce. Nyní pan rektor sděluje, že „zažil covid na vlastní kůži a není to „chřipečka“ a banalita“, a to aby zejména poděkoval špičkovým lékařů za záchranu svého života a znovu se ohradil proti všem, kteří mu připisují něco, čím on prý vinen není a nikdy prý vinen nebyl.

Ovšem vlastní texty a jednání pana rektora v minulosti jej usvědčují, že úcta k pravdě mu zřejmě opravdu mnoho neříká. Možná má nějakou tu svou „pravdu“ ve své hlavě, kterou není schopen ani ochoten opustit, ta se ovšem potkává s realitou bludů, o kterých se lze v souvislosti s ním všude možně dočíst a přesvědčit. O tom se může každý dočíst sám a všechny tyto na můj vkus nechutnosti není třeba znovu dalekosáhle rozebírat. Stačí stručně zmínit, že o tom, s kým že to máme co do činění, nás pan rektor znovu nenechal ani na sekundu na pochybách ve svém rozhovoru pro seznam.cz na začátku ledna tohoto roku, doslova pár dní před tím, než jej lékaři museli začít tahat hrobníkovi z lopaty. Proti nehoráznému počínání pana rektora se pokolikáté už musela ohradit i universitní akademická obec, např. vědecká rada Přírodovědecké fakulty UK, která byla nucena se veřejně vymezit proti obsahu opakovaných veřejných vystoupení rektora UK ve věci pandemie onemocnění covid-19, ve kterých se tento bizarní podivín hlásí k některým překonaným přístupům, a mohl tak přispět k matení veřejnosti a oslabování stanovisek oborově kompetentních členů vědecké komunity. Rada jako příklad chybného chování uvedla „podporu v praxi vyvrácené teorie promořování a nekonzistentní vyjadřování k závažnosti onemocnění a významu ochranných prostředků“.

Ale zanechme nyní tohoto obzvláště vypečeného pana rektora v jeho bludech. Jak již bylo řečeno, sebereflexe ani slušnost natož omluva mu zdá se podle všeho mnoho neříká, a očekávat, že se tak stane, by bylo s ohledem na jeho děsivý trackrecord jako čekat na to, až naprší a uschne a kameny porostou. Ty fakulty a jejich akademické senáty, které tomuto člověku pomohli ke znovuzvolení do rektorského křesla, by se s ohledem na to, co kolem této osoby již všechno nejen v poslední době odehrálo, a pro uchování zbytku minimální spravedlnosti a pověsti akademické obce, měly nyní postarat o zjednání nápravy, tedy aby působení tohoto pána v čele Karlovy University bylo v co nejkratší lhůtě ukončeno. Ono totiž tady nejde jen o pověst této starobylé instituce či právo na nesprávný názor, který universitní obec ve své převažující a drtivé většině nesdílí a jenž byl vědeckými postupy a fakty vyvrácen. Tady jde o mnohem a mnohem více.

Naše země se totiž nalézá na křižovatce a na tento okamžik budou hledět zpětně všechny budoucí generace a budou akademickou obec hodnotit kritickým okem podle toho, jak si v dnešní situaci počínala. Bez ohledu na nesprávné názory dnešního pana rektora, který se historicky na věky věků již znemožnil a sám se zařadil do síně hanby, se lidé budou ptát: postavila se universita jako celek nesprávné (dosud platné) doktríně, že je třeba promořit populaci, v jejímž důsledku umírají lidé v míře, kterou nelze akceptovat? Postavila se té doktríně, kterou někdo, kdo ji uměl prosadit, a má ji podle všeho za jakési levnější řešení ve víře, že to přeci nebude tolik stát? Byla akademická obec snad toho názoru, že lze handlovat s lidským životem?

Začínali jsme s tím, že lidé neumírali na covid ale s covidem, že každý je smrtelný, že to je přeci příroda, že to je přirozené a normální. Co je na tom v 21. století ve věku vědy a monumentálního vědeckého pokroku normálního? Končíme tím, že tolerujeme zpochybňování hodnoty lidského života a tendenci části společnosti, pro kterou je pohodlí zdá se důležitější než lidský život. Tomu je třeba se energicky postavit, neboť o hodnotě lidského života nelze polemizovat a ani jej převádět na mince a bankovky, to by nemělo být dovoleno nikomu a nikomu to nesmí projít.

Pokud toto rozmáhající se počínání teď nezastavíme, tento mravní rozklad, stane se normou, děti dnešních mladých rodičů nebudou mít se svými rodiči v budoucnu také žádné slitování, budou je obětovat, protože to bude to, čemu se od svých rodičů naučili, protože tak to je pohodlné a „správné“, to je příroda a je to pohodlné. Není to správné a nikdy to nesmí být za správné ani na zlomek sekundy považováno. Tomu musíme za každou cenu zabránit, klidně i krutě a bezohledně, z lásky ke svým potomkům.

Jsou věci mezi nebem a zemí, které jsou ve slušné společnosti tabu. Teď není jiná cesta z tohoto průšvihu, než aby se lidé sjednotili a táhli za jeden provaz. Pokud nyní dovolíme společenský rozklad na pozadí tolerance bezmezného z řetězu utrženého živočišného sobectví a bezohlednosti, rozklad státu a mezigenerační solidarity, dojde brzy na každého. Cena za pochopení toho, že tento způsob sobectví se nevyplácí, bude apokalyptická. Návrat k humanitě a k obnově demokracie na mravním základě, k politické realizaci posilování vzájemné náklonnosti mezi lidmi všech generací, se pak může ukázat jako úkol nad naše schopnosti či dokonce nemožný.