Nová republika Václav Dvořák
| Nová ruská ústava |
Oskar Krejčí
12. 7. 2020 NovéSlovoSk
Politolog Oskar Krejčí ve své glose stručně informuje o některých nejzajímavějších úpravách Ústavy Ruské federace, přičemž hlavní pozornost věnuje těm, které se týkají mezinárodních vztahů.
Trapné. Tak by se dala charakterizovat většina mainstreamových informací a komentářů k nové verzi Ústavy Ruské federace i k lidovému hlasování, které završilo proceduru jejího schvalování. Nejenže se pozornost téměř výlučně soustředila na změny umožňující Vladimíru Putinovi znovu kandidovat na funkci prezidenta. Nejde ani o to, že jako nedemokratické bylo interpretováno například publikování textu Ústavy s úpravami, které nebyly ještě schváleny, nebo rozšíření hlasování na týden, různé formy hlasování či vyhlášení dne volna. Vždyť v době, kdy se vedle Kremlu na vládě v Rusku podílel i COVID-19, bylo prodloužení hlasování zcela namístě, publikování předběžné podoby umožňovalo seznámit se s textem před rozhodnutím jak hlasovat, nemluvě o tom, že ruský internet byl plný srovnávacích tabulek, které obsahovaly staré i nově navrhované formulace. Nejhorší je, že téměř nikoho ze západních komentátorů nezajímalo, jaký je vlastní smysl většiny změn. Nad řemeslnou povinností hledat a prověřovat převládlo nezvladatelné nutkání odsoudit.
Nová úprava
Ústava Ruské federace byla přijata v prosinci 1993 a poté prošla několika dílčími úpravami. Ty letošní jsou zásadnějšího charakteru, přičemž popsat obsah a důsledky všech schválených změn je v krátké glose nemožné – je jich celkem 206. Odhady říkají, že nové znění Ústavy si vynutí změnu přibližně 70 zákonů. Význam nové úpravy volby prezidenta popsala ve svém nedělním podcastu Veronika Sušová-Salminen. Obecně platí, že setrvání u zásady, že jeden občan smí být zvolen prezidentem jen dvakrát, není příliš demokratické. Další změny zasahují do činnosti zákonodárné, výkonné a soudní moci, některé normativní, jiné deklarativní. Jsou mezi nimi úpravy stanovící směřování ekonomiky, zásady sociální politiky (včetně povinné indexace důchodů minimálně jednou za rok), ale také formulace vymezující manželství jako svazek muže a ženy (čl. 72, odst. 1, ž). Nové znění Ústavy v článku 67 uvádí, že Ruská federace sjednocená tisíciletou tradicí chrání památku předků, kteří současnému pokolení „předali ideály a víru v Boha“, ale i kontinuitu ve vývoji státu a „historicky ustanovenou státní jednotu“ (odst. 2). Zároveň uvádí, že „Ruská federace ctí památku obránců vlasti a chrání historickou pravdu. Není dovoleno snižovat význam lidu při obraně vlasti“ (odst. 3). Ruský jazyk je brán pod ochranu jako „jazyk státotvorného národa vstupujícího do mnohonárodnostního svazu rovnoprávných národů Ruské federace“, přičemž kultura coby unikátní dědictví „je podporovaná a chráněná státem“ (čl. 68, odst. 1. a 4.).
Mezi změnami Ústavy Ruské federace jsou také ty, které se týkají mezinárodních vztahů. Nová úprava článku 79 přímo uvádí, že „Ruská federace přijímá opatření na podporu a upevnění míru a bezpečnosti, zajištění mírového soužití států a národů, nedopuštění vměšování do vnitřních záležitostí států“. Nový je zákaz aktivit, ale i výzev k nim, směřujících k odtržení části území Ruské federace (čl. 67, odst. 2.), což mimo jiné stanovilo koridory jednání o mírové smlouvě s Japonskem. Význam dalších úprav Ústavy týkajících se mezinárodních vztahů může přiblížit fakt, že pouhé jejich navržení v prezidentském poslání 15. ledna tohoto roku přispělo k pádu vlády Dmitrije Medveděva.
Posílení suverenity
Nejdůležitější úpravy Ústavy Ruské federace z hlediska mezinárodního postavení Ruska jsou dvě. Předně jde o posílení či přímo obnovení právní suverenity Ruské federace. Článek 79 byl doplněn o tezi, že „rozhodnutí mezinárodních orgánů přijatá na základě výkladu ustanovení mezinárodních smluv Ruské federace, který je v rozporu s Ústavou Ruské federace, nepodléhají v Ruské federaci naplnění“. Při tendenci některých mezinárodních institucí podléhat rusofobnímu tlaku západních mocností či ideologickým předsudkům je rozhodnutí takto upravit Ústavu pochopitelné.
Druhá změna se promítla do ruské politiky už několik měsíců před schválením nového znění Ústavy a má charakter zákazů týkajících se postavení veřejných činitelů. Všem od prezidenta přes členy vlády, poslance a senátory, vedoucí vládních agentur, všem soudcům a prokurátorům, ale i nejvyšším činitelům v regionech či zplnomocněncům pro lidská práva se napříště zapovídá: mít občanství jiného státu; mít trvalé oprávnění žít v jiném státě; mít vklady v zahraničí; ukrývat v zahraničí cennosti. Tyto úpravy byly provedeny v devíti článcích Ústavy Ruské federace. I když povětšině byly už dříve součástí ruského právního řádu, nyní se stávají normou, která nepřipouští výjimky. Naplnit literu nového znění Ústavy v praxi znamená významné omezení mocenského vlivu oligarchů spojených se Západem – protože dostupné analýzy ukazují, že se ve všech případech týkají dvojího občanství, pobytu a majetku některých činitelů na Západě (včetně Izraele), ne na Východě.
Ideové rozdíly
Zdá se, že zápas uvnitř ruské politické elity, a tedy i spor o dalším směřování Ruska, vstoupil do nové fáze. „Západníci“, a to levicového, liberálního i pravicového zaměření hrají v ruské kultuře a politice významné postavení několik století. Liší se sami mezi sebou tím, že někteří hledají na Západě poučení, jiní nedostižný vzor pro Rusko. Radikálové, jako např. Petr J. Čaadajev, ve svém prvním z Filosofických listů (1829) tvrdili, že „jeden z nejsmutnějších rysů naší zvláštní civilizace spočívá v tom, že teprve začínáme objevovat pravdy, jinde už dávno zprofanované… Že jsme nikdy nekráčeli ruku v ruce s ostatními národy; nepřináležíme k žádné z velkých rodin lidstva; nepatříme k Západu ani k Východu a neosvojili jsme si tradice ani jednoho z nich.“[1] To je teze, která byla kultivovaným předobrazem ostudného veřejnoprávního zpravodajství v Česku. Dlužno dodat, že také marxismus přišel do Ruska jako „západnictví“.
- Západníci nejsou jediným ideově-politickým proudem současného Ruska. Podle Andreie Tsygankova ze San Francisco State University jsou uvnitř politické a kulturní elity Ruska tři hlavní proudy.
Západníci, dnes prozápadní liberálové. Ti vidí budoucnost Ruska v začlenění se do západního světa. Splynutí má být jak v hodnotové oblasti, tak v zapojení se do západních integračních uskupení – což mimo jiné znamená uznání nadřazenosti Spojených států nad spojenci. Existují-li ruské národní zájmy, pak jsou totožné se zájmy definovanými ve Washingtonu.
- Státocentristé chápou jako základní nástroj politiky stát. Nejsou nutně proti svobodě a demokracii, jen vždy také požadují stabilitu a suverenitu. V mezinárodních vztazích zdůrazňují trvání zahraniční hrozby. Proto usilují o to, aby Rusko zůstalo velmocí schopnou samostatně vyvažovat vnější tlak. Prototypem politika, který kladl důraz na spolupráci se zeměmi Společenství nezávislých států, Čínou a Indií při vyvažování úsilí USA o prohloubení hegemonie, byl bývalý ministr zahraničních věcí a premiér Ruské federace Jevgenij Primakov.
- Civilizacionisté vnímají Rusko je osobitou civilizaci, která buď v sobě obsahuje vlivy svého pestrého okolí, nebo má globální misi. Tuto koncepci obhajují vizionáři, kteří vidí Rusko jako třetí Řím, zastánci eurasijství, nebo nacionalisté a někteří komunisté.
Slepota západní politiky je spojena s tím, že bez ohledu na příčiny likvidace Sovětského svazu silovici, tedy představitelé silových struktur, jako je armáda či zpravodajské služby, mají vždy a všude tendenci zařadit se mezi „státocentristy“; hledání ideového ukotvení mimo marxismus-leninismus pak v Moskvě mnohé z nich přivedlo k utilitární potřebě náboženství a pochopení eurasijské identity Ruska. Západ neustálými pokusy Rusko vysávat, či dokonce jej dále dělit odmítnutím přijmout jej za rovnoprávného člena „západní rodiny“ napomohl této sebeidentifikaci ruské politické elity. Narůstající vnitřní problémy Západu ztěžují přeměnu postoje k Rusku. Právě tato změna je ale z hlediska životních zájmů Západu nezbytná.
[1] ČAADAJEV, Petr J.: Filosofické listy. Apologie bláznova. Praha: Odeon, 1987, s. 39.
[2] TSYGANKOV, Andrei P.: Russia’s Foreign Policy: Change and Continuity in National Identity. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, 2010, s. 4-8.
