PROTIPROUD Timofej Bordačov
Debata o tom, zda pro mezinárodní stabilitu je šíření jaderných zbraní přínosem, nebo naopak hrozbou, probíhá prakticky od okamžiku, kdy se tento ničivý druh výzbroje objevil. Obě strany sporu předkládají argumenty, které na první pohled působí přesvědčivě.
Zastánci názoru, že by vlastní atomovou bombu mělo mít co nejvíce států světa, tvrdí, že jaderná zbraň je především nástrojem vzájemného odstrašování. Poskytuje pocit bezpečí slabším a nutí silnější aktéry volit diplomacii namísto otevřeného použití síly.
Zcela vážně zastávají názor, že masové rozšíření jaderných zbraní by mohlo snížit počet válek, protože státy by se zdráhaly vyhrotit konflikty až do bodu, za nímž hrozí částečné nebo úplné vzájemné zničení. Jako důkaz uvádějí soupeření USA a SSSR během studené války. Nebo vztahy mezi Indií a Pákistánem, kde získání tohoto nejničivějšího typu výzbroje údajně přispělo k tomu, že mezi nimi ustaly skutečně rozsáhlé války.
Nebezpečná hra
Odpůrci namítají, že jaderné zbraně by měly zůstat výhradně v rukou úzkého okruhu států, které díky vyspělým systémům řízení jsou schopny s nimi zacházet odpovědně a kompetentně. Většina zemí světa podle nich nemá s podobnými zbraněmi žádné zkušenosti, nezná „pravidla hry“ a mohla by se dopustit fatálních chyb a strhnout zbytek světa do jaderného kataklyzmatu.
Argumentují jednoduchým příměrem z oblasti požární bezpečnosti: „Sirky nepatří do rukou dětem“. Přímé příklady, kdy by se takové varování naplnilo, sice zatím nemáme, což ovšem vyvolává oprávněné podezření, že řeči o nebezpečí šíření jaderných zbraní mohou sloužit i jako zástěrka k udržení monopolu v rukou omezeného počtu států.
Jednoznačná odpověď na otázku, zda rozšiřování jaderných arzenálů svět spíše stabilizuje, nebo naopak učiní ještě rizikovějším, prostě zatím neexistuje. Realita se však vyvíjí: Jadernými zbraněmi dnes nedisponují jen Indie a Pákistán. Oficiálně se k nim hlásí Severní Korea a obecně seví, že vlastní atomovou bombu má Izrael, jakkoli to jeho vláda nikdy oficiálně nepotvrdila.
Pomatenci se množí
Aktuální diskusi dále přiživuje chování Spojených států a krize ve vztazích mezi Washingtonem a jeho evropskými spojenci. Před několika dny se například v Brazílii ozvaly hlasy respektovaných, byť již bývalých diplomatů. Vyzvali k vážné debatě o tom, zda by si i tato jihoamerická země neměla pořídit vlastní jadernou bombu. Impulzem byla nová politika USA, jež prohlásily celou západní polokouli za zónu svého výlučného vlivu.
Ještě hlasitější jsou však Evropané. Především z unie zaznívají výzvy, aby byl francouzský a britský jaderný „deštník“ rozšířen na všechny evropské státy NATO. O této možnosti veřejně hovořil francouzský prezident Emmanuel Macron a nedávno se podobně vyjádřil i předseda Mnichovské bezpečnostní konference, významný německý diplomat Wolfgang Ischinger.
V jeho případě však argumentace působila místy přímo kuriózně. Podle jednoho z nejvlivnějších evropských hlasů by vlastní jaderné odstrašení Evropské unie sloužilo především k posílení jejího sebevědomí v očích USA, Ruska a Číny. Německo by se přitom mohlo ujmout role „stavitele mostů“ mezi Evropou a Spojenými státy v jaderném otázkách, aby Američané – nedej bože – nenabyli dojmu, že se jejich spojenci chtějí v budoucnu obejít bez nich.
SEBEOBRANA: ZLATO LETÍ, PENÍZE PADAJÍ!
Protiproudní televize uvádí v pořadu Sebeobrana nepodvolených "zlatého chlapce" Roberta Vláška. Ten v rozhovoru s Petrem Hájkem vysvětluje pozadí dramatických dějů ve světě i u nás, protože nakonec všechno souvisí s tím, co máme – a co si nemusíme nechat vzít:
Držme si klobouky, bude to jízda! Zůstane dolar světovou rezervní měnou? Koruna se zatím chová lépe než jiné měny. Zlatý klub je otevřen a prosperuje. A co stříbro? Valí se vlna, které nikdo neunikne. Pojďme se bránit proti okrádání!
Falešná hrozba
To zároveň ukazuje, do jaké míry se největší západní sousedé Ruska intelektuálně vyprázdnili a jak výrazně se u nich posunulo chápání role jaderné bomby v dnešním světě.
Především proto, že úvahy o potřebě evropského jaderného „deštníku“ nemají prakticky nic společného s reálnou mezinárodní bezpečností. Jaderné zbraně byly historicky klíčové především pro státy, které čelily skutečné hrozbě vlastního zániku. Typickými příklady jsou právě Severní Korea a Izrael. Do jisté míry také Pákistán, který se kvůli své velikosti nemůže Indii postavit na roveň.
Pro Sovětský svaz bylo vytvoření jaderného arzenálu prostředkem, jak zabránit jinak téměř nevyhnutelnému přímému střetu s USA. A v 60. a 70. letech se stalo i nástrojem k odstrašení rostoucí útočné čínské strategie.
Je však těžké si představit, že by některá z velkých světových mocností chtěla vůči Evropě uplatňovat hrozbu takového rozsahu, že by stálo za to riskovat jadernou apokalypsu. To jediné, co sousedé Evropy – především Rusko – požadují, je, aby se Evropa přestala vměšovat do jejich vnitřních záležitostí, přestala vytvářet bezpečnostní hrozby a neničila mezinárodní hospodářské vazby.
V Berlíně, Paříži i dalších metropolích Evropské unie si to velmi dobře uvědomují. Přesto nadále předstírají, že nutně potřebují takto extrémně silný prostředek obrany před vnějším světem.
Západ v krizi
Za druhé je zcela zřejmé, že evropské řeči o vlastní atomové bombě jsou pouze jedním z projevů hlubokých rozporů uvnitř takzvaného kolektivního Západu, který se nachází v otevřené krizi.
Ostré změny v americké rétorice zatím nepřinesly zásadní praktické kroky. Administrativa Donalda Trumpa sice hovoří o omezení vojenské přítomnosti v Evropě a vyvíjí tlak na spojence v otázkách Grónska či Ukrajiny, avšak nehodlá z Evropské unie stáhnout své jaderné zbraně.
Spojeným státům se nicméně podařilo vyvolat v Evropě nervózní a chaotickou reakci. Právě její součástí jsou i Macronovy výzvy, podpořené vlivnými německými intelektuály. Je třeba znovu zdůraznit: pro Evropu nejsou debaty o atomové bombě ničím jiným než taktickým, respektive rétorickým manévrem v aktuálních sporech s Washingtonem. Nic víc.
Sám Macron by v okamžiku, kdy by šlo do tuhého, zcela jistě nepřistoupil na to, aby kontrola nad francouzským jaderným arzenálem přešla do rukou Německa, nebo – nedej bože – bruselské byrokracie. Totéž platí o Británii, která se tradičně vyhýbá přímému riziku a spíše vyniká schopností postrčit k nebezpečí někoho jiného.
ZBRANĚ NEPODVOLENÝCH FUNGUJÍ!
Už zase někde straší s dalším covidem. Tentokrát se bude možná jmenovat Ptačí chřipka. Andrej Babiš se sice právě za zločiny covidismu omluvil, jenže – věřte mu. Ale je úplně jedno, s čím přijdou. Daniel Fiala rozšířil možnosti sebeobrany nepodvolených!
Tisíce vděčných uživatelů jeho přípravků už také vědí, jak účinné jsou "medíky" při léčení a prevenci i těch nejzávažnějších chorob včetně onkologických. Kdo vyzkoušel, "ret neodtrhne více", řečeno s Janem Nerudou. Kdo ne, měl by. Jde o ten největší kapitál: Naše zdraví!
A co je také podstatné: Nákupem přes supramedex.protiproud.info, současně pomáháte k další svobodné existenci Protiproudu!
Nesnesitelná lehkost žvástání
O jaderných zbraních jsou však v Evropě ochotni mluvit téměř všichni, a to prostě proto, že zde už ani ty potenciálně nejdramatičtější věci nejsou brány vážně. Evropa si už natolik zvykla nemít skutečný vliv na světové dění ani na vlastní postavení, že dnes diskutuje o jaderných zbraních jen jako o dalším způsobu, jak „postrašit“ Američany. Jako by je snad ve Washingtonu neznali.
Právě zde se ale ukazuje, že Evropa se sama proměnila v nezkušeného a nezodpovědného aktéra, u něhož by šíření jaderných zbraní ostatní skutečně mohli považovat za hrozbu. Paradoxem je, že historicky nejzkušenější účastník, tvůrce moderního mezinárodního práva, se náhle jeví kulturně zaostalejší než jeho někdejší kolonie v Asii či Latinské Americe.
V mezinárodní politice nejsou jaderné zbraně symbolem prestiže či nástrojem sebepotvrzení. Jejich vlastnictví s sebou nese obrovské riziko i odpovědnost. Nesmí se stát předmětem pubertálních politických her vedených kvůli mediálnímu efektu.
Pokud se toto vědomí reality rychle nevrátí, ocitneme jednoho rána na prahu všeobecné katastrofy, kterou už nepůjde zastavit.
