PROTIPROUD Ivan Poledník
Dnešní svátek místo slov nabízí pouze znamení. Tak tichá, že je snadné je přeslechnout. Tak hluboká, že se do nich nedá vstoupit jinak než mlčením. Slavnost Nejsvětější Trojice není výkřikem. Je vdechnutím. Je pokynem, který neudílí povely. Je připomenutím, že svět, navzdory veškerému chaosu, není beze smyslu. Že v jeho samotném základu není síla, která by chtěla ovládnout, ale vztah, který dává sebe.
Tři, kteří jsou jeden. Jeden, který není sám. Vztah, který je tak naplněný, že nepotřebuje nic, a přece volá člověka k tomu, aby byl účasten. Otec, Syn a Duch – ne jako obraz, ne jako metafora, ale jako skutečnost, která nese vesmír. Všechno ostatní je v pohybu. Jen tohle je pevné. A tiché.
Svět bez vztahu
Vztahy se dnes rozbíjejí. Slova se zrychlují, lidé se míjejí, komunikace se rozpadá do fragmentů. Obraz světa je zmatený, často bez směru, bez středu. A právě v tom chaosu se znovu a znovu objevuje zvláštní hlad. Touha po vztahu, který není závislý na výkonu. Po někom, kdo je se mnou, i když zrovna nemluvím. Kdo ví, co chci říct, i když to neumím vyslovit.
Člověk byl stvořen pro vztah. Ale zůstává v něm často sám. Ne proto, že by druzí neexistovali, ale protože není schopen propojit se do hloubky. Někdy proto, že nemá sílu. Někdy proto, že byl zraněn. A někdy proto, že zapomněl, že vztah není obchod ani strategie. Je to dar.
Svátek Nejsvětější Trojice volá k pohledu na Boha, který není to osamělý vládce, ani neurčitá energie, ani vesmírné já. Je to Bůh, který žije ve vztahu. Otec dává vše Synovi, Syn přijímá a dává zpět, a Duch proudí mezi nimi jako živé vědomí lásky. Jejich jednotou není moc, ale důvěra. Ne rovnost, ale darovaná důstojnost.
A právě proto může být tento Bůh blízko člověku. Ne jako ten, kdo sleduje a měří, ale jako ten, kdo zve. Jako ten, kdo ví, že vztah znamená odevzdat se a nechat být. Takový vztah nemůže být nikdy manipulací.
BRÁNA SE OTEVŘELA: JE TO NA VÁS…
Protiproudní Akademie je tady! Nazvali jsme ji Ztráty a nálezy, protože to nejlépe vyjadřuje, oč nám všem společně jde. Pokud si spolu s námi myslíte, že JDE O TO, ABY VŮBEC JEŠTĚ O NĚCO ŠLO, máte nyní k dispozici další necenzurovaný svobodný prostor.
Je pro každého, kdo má rád naši vlast s jejími úchvatnými dějinami i trpkou přítomností. Kdo vnímá svět kolem nás s kritickou myslí a otevřeným srdcem. Kdo se chce každý den setkávat s významnými postavami a událostmi – často zapomenutými a záhadnými.
Akademie je vlastenecká zbrojnice. Duchovní val proti loupeživým pirátským hordám a otrokářům Velkého Bratra. Zrodila se s vírou, že někde v dáli je pořád ten zdánlivě již ztracený horizont svobody a naděje, k němuž lze plout nezkalenými vodami.
Trojice a kříž
V jazyce církevních představitelů posledních desetiletí se mnoho slov vyprázdnilo. Trojice se někdy mění ve schéma. V lepším případě v obrázek. V horším v téma, které se hodí pro přednášku. Ale vytratilo se něco zásadního: vědomí, že jde o samotný dech světa.
Modernistická teologie často mluví o Bohu „jinak“, „nově“, „přístupněji“. Ale místo přístupnosti přináší nejasnost. Místo otcovství přináší neurčitost. Místo vtěleného Syna přináší vyprázdněného „Ježíše z Nazareta“, jehož slova si může každý interpretovat podle libosti. A místo Ducha přichází anonymní „síla dobra“. Výsledkem je mlčení. Ne to plodné, ale prázdné. Ne ticho adorace, ale zamlklá apatie.
Je téměř zázrakem, když se dnes někdo na veřejnosti přežehná křížem. Ne ze zvyku, ale s vědomím, co tím říká: Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Ve Jejich jménu. Ne ve jménu hodnot. Ne ve jménu lidstva. Ale v konkrétním jménu Trojice, která se zjeví jen tomu, kdo naslouchá.
Tohle znamení není jen tradice. Je to zkratka celého vesmíru. Když člověk dělá kříž, říká tím: vím, komu patřím. Vím, odkud jsem přišel. A vím, kam jdu. Když se kříž vyprázdní, svět ztratí směr.
A proto se temnota kříže bojí.
Snažíme se pochopit
Mluvit o Nejsvětější Trojici znamená vstoupit na pole, kde končí jazyk a začíná tajemství. Ne proto, že by šlo o záhadu k řešení, ale protože Trojice vyjadřuje samotnou strukturu božské skutečnosti, která není plochá, ale nesmírně živá.
Křesťanská víra od samého počátku vyznává: jeden Bůh ve třech osobách – Otec, Syn a Duch Svatý. Ne tři bohové, ne tři části Boha, ale jedno Božství, které je celé přítomné v každé z těchto osob. Je to vnitřní tajemství Boha samého, které se neukázalo jako lidská teorie, ale bylo zjeveno samotným Bohem – v Ježíši Kristu.
Otec je ten, kdo tvoří, počíná, je zdrojem všeho. Syn je ten, kdo je od Otce zplozen – nikoliv stvořen, ale zrozený z téže podstaty. Duch Svatý je ten, který vychází z Otce i Syna – dech, dar, proud mezi nimi. Nejsou to tři různé božské bytosti, ale tři „způsoby bytí“ jednoho Boha – tři Osoby v dokonalé jednotě.
Lidská logika by si možná přála schematický výkres nebo srozumitelný model. Ale Bůh není stroj. Je společenství. Věčný pohyb lásky, který nemá začátek ani konec. A právě v tom spočívá největší revoluce křesťanské víry: že Bůh není osamělý vládce, ale že ve svém nitru je vztah. A ten vztah je tak hluboký, že každá z osob je plně Bohem – a přesto nejsou zaměnitelné.
Braňme své životy a zdraví – bez chemie!
To, co "klasická medicína" v nejnovějších studiích teprve zvolna zjišťuje, je "alternativě" už poměrně dlouho dobře známo. Ostatně často to vychází z dlouholetých zkušeností našich předků s přirozeným světem.
Co je na špici alternativní produkce se dozvíte z rozhovoru Petra Hájka s podivuhodným Jiřím Černotou. Kromě jiného o pozoruhodných případech uzdravení a unikátních novinkách ve vývoji zcela přírodních prostředků (bez stopy chemie) na posílení těla i ducha (a krásy) – včetně dosažení praktické dlouhověkosti.
Můžete si vytvořit bezplatný účet BEWIT s přístupem ke slevám a prohlédnout si kompletní nabídku na e-shopu firmy BEWIT. Nákupem přes tyto odkazy pomůžete nejen sobě, ale i další existenci Protiproudu
Vztah, který zůstává
Bůh nezůstal uzavřen v sobě. Trojice není kruh, ale pohyb. A do toho pohybu byl pozván člověk. Ne jako náhradník. Ale jako obraz. Jako odraz vztahu, který drží svět. Otec tvoří, Syn zachraňuje, Duch oživuje – a člověk se do toho příběhu může zapojit.
A právě tady se všechno láme. V tom, jestli chci. V tom, jestli věřím, že vztah není slabost. Že být závislý na druhém není porážka, ale jediný způsob, jak být úplný.
V dnešním světě, kde se důležitost člověka měří podle toho, co dokáže a co vlastní, a kde vztahy fungují jen do té míry, jak jsou výhodné, se tajemství Trojice zdá být absurdní. A přece je to právě ono, co může tomuto světu vrátit smysl.
Není to ideál. Je to skutečnost. Každý pravdivý vztah – mezi rodičem a dítětem, mezi přáteli, mezi mužem a ženou – v sobě nese stopu Trojice. A tam, kde se vztahy rozbíjejí, je možné je obnovit jen z tohoto zdroje. Ne z psychologie. Ne z vůle. Ale z tajemství, které se nechá sdílet.
Naděje beze slov
Křesťanství dnes nemá mnoho slov, která by rezonovala napříč společností. Ale má Trojici. I když ji někdy neumí popsat. Má znamení kříže, i když ho zapomíná. A má ticho, ve kterém Bůh zůstává, když všechno ostatní odejde.
Letnice otevřely prostor. Trojice dává směr.
Ne jako únik. Ale jako návrat.
K sobě, k druhému, k Bohu, který není daleko – protože nikdy nebyl sám.
