Nová republika Lenka Procházková
Lenka Procházková
17. 2. 2021 fejeton
Soudní jednání s panem Waltrem Kraftem mělo začínat v devět hodin. Ze Žižkova na Malostranské náměstí jela tramvaj šestnáct minut. Byla by to malebná jízda s výhledem na téměř prázdné ulice s neodklizeným sněhem, jenže má mysl se nedala ukolébat. Nepřijala nabízený odpočinkový rytmus, nedovolila mi obdivovat starobylé panoráma Hradčan, místo toho mě při jízdě přes most nutila zkontrolovat obsah kabelky. Novinářský průkaz byl na svém místě v peněžence. Blok a tužka v postranní kapsičce, náhradní rouška v igelitovém sáčku, náramek s nahrávačem jsem si navlékla na pravé zápěstí. Mobil jsem nemusela přepínat na tichý chod, předvídavě to udělal sám už před dvěma dny, kdy zčistajasna přestal vyzvánět a jenom nehlasně vibroval.
Hodiny na Malostranském náměstí stály. Zamrzly bůhví který den v sedm pět. Na mobilu už ale bylo osm čtyřicet sedm. Vystoupila jsem a spěchala do Karmelitské ulice. Dobře zvolená obuv s horskou podrážkou mi umožnila rychlou chůzi i v kluzkém zanedbaném terénu. Před budovou okresního soudu Praha západ vyčkával hlouček lidí střežený řádkou policistů. Všichni měli předpisově roušky. Já navíc i náramek.
Dveře označené nápisem VSTUP PRO VEŘEJNOST se otevřely těsně před devátou. Zařadila jsem se na konec fronty, která se v disciplinovaných rozestupech sunula k bezpečnostnímu rámu. Pár lidí jsem poznala a kývnutím jsme se pozdravili, těžko odhadnout, zda se někdo pod rouškou usmíval. Asi ne, stíhání publicisty za zveřejnění analýzy o islamizaci Evropy vzbuzuje spíš hněv. Pragmatická polovina mé mysli ale řešila náramek s nahrávačem. Neměla bych ho nechat raději v kabelce? Možná je pás pro odkládání kabátů, mobilů a tašek méně ostražitý než rám pro lidi? A co zastrčit náramek do boty? Je tam zip, třeba by to souběžně proklouzlo? Jenže oči policistů už si mě zaměřily. Poslanec přede mnou si svlékl bundu, odložil mobil do košíku, poslední vteřiny na rozhodnutí. Nechala jsem náramek na ruce a rozepnula kabát.
V chodbě za rámem se objevila úřednice. „Jednací síň číslo jedna už je obsazená. Je tam jen čtrnáct míst pro veřejnost. Takže tenhle pán bude poslední.“ Rychle jsem vytáhla průkaz: „Já jsem novinářka.“ „To se počítá dohromady. Už se tam nevejdete. Opusťte budovu, prosím.“
Zapnula jsem kabát a vyšla zpátky na chodník. „Však nemusíš být u všeho,“ uklidňovala mě horší půlka mé mysli. „Podívej, jak je ta zasněžená Praha hezká a užij si to,“ nabízela pokrytecky. Zatímco druhá půlka mysli mi vztekle vyčítala, že jsem k soudu nevyjela o čtvrt hodiny dřív. „Mělo ti být jasné, že veřejnost bude mít v době epidemie omezený prostor. Covid nekádruje, jen počítá lidi.“ Soutěskou mezi odhrabanými haldami sněhu jsem se vracela na Malostranské náměstí. Hodiny tam pořád ukazovaly sedm pět minut. Ale zpáteční tramvaj na to nedbala a přijela pro mě přesně podle řádu v devět devět. Usadila jsem se na pravobok, abych při jízdě přes most aspoň vyfotila zasněženou siluetu Hradčan. Ale pak jsem to neudělala. Nejsem turista, abych sbírala šalebnou vnější krásu.
Hodiny na Senovážném náměstí ztuhly na dvanácté. Možná ručičky při míjení přimrzly k sobě. Příští hodiny na rohu Opletalky ukazovaly aktuální čas, státní zástupkyně v Karmelitské už asi přednesla obžalobu. Další hodiny na začátku Seifertovy ulice ospale lhaly, že bude teprve půl šesté. V kabelce mi zavibroval mobil, ale než jsem ho vylovila, přestal. Takhle to dál nejde, aspoň soukromá technika musí fungovat!
A tak jsem vystoupila až u Lipanské a přešla kluzké koleje na protější stranu. Na rohu byla opravna mobilů všech značek. Ve výdejním okénku mi pán po domácky bez roušky řekl, že odborník přijde až v půl dvanácté. Vinotéka vedle měla ještě zabedněno, a tak jsem se bez nálady i bez mobilu vracela domů na Kostnické náměstí.
Zapnula jsem počítač. Na FB o soudu ještě nikdo nepsal. Na Twitteru se ale už někteří zajímali, kdo tam šel přihlížet. Jiní se teprve ptali, o co jde. Horší polovina mé mysli mi radila, abych využila ten zastavený čas, než opravář mobilů všech značek dorazí do opravny a šla si zdřímnout. Lepší část mysli mi ale přikázala, abych v mezičase umyla rámy oken v kuchyni a v pracovně. Dopolední slunce stoupalo nad střechy činžáků, nakonec jsem v přívalu jeho energie i vyluxovala. Cestou k opravně mobilů všech značek začalo tání. Ze střech, z říms a z balkónů padaly na úzké chodníky kusy ledu, a tak jsem v horské obuvi kráčela po kočičích hlavách vozovky. Odborník ve výdejním okénku mi řekl, že už má mobil prohlédnutý, ale zatím je v pořadí na opravu a abych se pro něj stavila ve dvě. Vedlejší vinotéka už měla otevřeno.
Než jsem se s lahví jarně svěžího Veltlína obezřetně vrátila tajícími ulicemi domů, stihl už pan Kraft napsat na Twitter, že okresní soud Praha západ určil cenu za jeho pravdomluvnost na třicet tisíc korun nebo na dva měsíce v chládku. Většina debatérů mu radila, aby se odvolal. Neinformovaná menšina se ptala, o co sakra jde. „Pouze o právo na svobodu slova!“ vykřikla jsem do prostoru žižkovského bytu a pro uklidnění jsem šla umýt i rámy oken v ložnici. Ale rozpolcená mysl zanedbala koordinaci mých pohybů, a tak jsem omylem strhla garnýž se závěsy. Můj byt má stropy skoro čtyři metry vysoko a já mám závrať. Na štafle riskantně lézt nehodlám, když mobil je v opravně. Hodný soused, který mi vratkou garnýž pokaždé znovu zavěšuje do skob, je od rána v nemocnici, protože má zlomený loket (uklouznutí) a já ani nemůžu zavolat jeho manželce a zeptat se, jak operace dopadla. Čekali na ni tři dny, protože covidoví pacienti mají přednost, a zabandážovaná ruka opuchala.
Ve dvě hodiny mi odborník na opravy mobilů všech značek prostrčil do výdejního okénka ten můj. „Už vám to funguje. Máte tam fůru zbytečně zapnutých aplikací. A hafo nepřijatých hovorů.“ Ten poslední byl od sousedky, operace loktu dopadla dobře. Když potom přišla z práce, připily jsme si Veltlínem na zdraví všech blízkých i vzdálených. Pak jsem jí referovala o soudu s publicistou Kraftem, kam jsem dorazila jako přespočetná. „Neboj se,“ ušklíbla se kamarádsky sousedka, „příště se tam dostaneš taky. Až tě obžalují za tvoji publicistiku.“ Po téhle věštbě jsem odepnula z ruky náramek a ukázala jí, jak funguje, jak se nabíjí a jak se nahrávka pak stahuje do počítače.
Jenomže technika to za nás nevyřeší. Ani nezpomalí čas, aby se stihli probudit i spáči, co dosud nechápou, o co jde a k čemu evropská civilizace směřuje. Odhodlanost statečného Jozua, který dokázal zastavit i slunce na obloze, aby získal čas dokončit bitvu, by dnes byla nejspíš odsouzena jako projev rasové nenávisti.
Pevně doufám, že pan Walter Kraft se proti nespravedlivému rozsudku odvolá a že v příštím jednání budou ke slovu připuštěni i svědci jeho obhajoby. Pokud ne, hrozí, že se kolo politických procesů znovu roztočí. Na rehabilitace a pozdní pokání už nám ale čas nezbude.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 115%; background: transparent }
