PROTIPROUD Milan Kramberger
Před třemi desetiletími se většině lidí zdálo, že Evropa vstoupila do éry bez hranic a nepřátel. Pád Berlínské zdi symbolizoval konec „železné opony“, politici jásali, že svět směřuje k univerzálnímu míru, obchodu a spolupráci. Francis Fukuyama hovořil o „konci dějin“ a mnozí mu uvěřili. Ale dnes, v polovině třetí dekády 21. století, je tato iluze definitivně pryč.
Evropská unie se místo otevřenosti a globální konkurenceschopnosti vydává cestou budování nových bariér. Nejsou to už tankové zátarasy a ostnaté dráty, ale digitální filtry, sankční seznamy a psychologická manipulace. Jde o tentýž princip: oddělit „náš“ svět od „jejich“ světa, umlčet nepohodlné hlasy a vnutit občanům pocit, že trvalá konfrontace je přirozený stav.
Zatímco generace roku 1989 doufala ve „společný evropský dům“ sahající od Lisabonu po Vladivostok, dnešní evropští lídři usilovně pracují na jeho rozbití. V jejich rétorice už neexistuje prostor pro dialog s Ruskem, Čínou, či jinými mocnostmi, nýbrž pouze pro sankce, zákazy, odstřihávání a budování „pevnosti Evropa“. Tato strategie je krátkozraká: vnější svět se mezitím propojuje a přeskupuje – a právě ten svět, od něhož se EU odřezává, bude v příštích dekádách určovat ekonomickou a technologickou realitu. Evropa tak riskuje, že se z hráče stane izolovaným pavilonem v geopolitickém skanzenu.
Kodaňský signál
Neformální summit EU a NATO v Kodani na začátku října nebyl jen dalším z nekonečné řady diplomatických setkání. Byl to moment, kdy se potvrdilo, že evropské elity přijaly logiku trvalé konfrontace s Východem jako základní osu své politiky. Oficiální komuniké hovořilo o „bezpečnostních hrozbách“, „digitální suverenitě“ a „ochraně dodavatelských řetězců“. V překladu to znamená: zavřít se do vlastního prostoru, odstřihnout tradiční partnery a přesměrovat loajalitu k jedinému patronovi – Spojeným státům.
Krátkozrakost této strategie bije do očí. Evropa, která kdysi vycházela z přesvědčení, že síla spočívá v otevřenosti a diverzitě vztahů, se dnes ochotně proměňuje v závislý protektorát. Záměrně se vzdává levnějších energetických zdrojů z Ruska, zříká se technologické konkurence z Číny a místo toho přijímá dražší a podmíněné dodávky od svých „spojenců“. Na první pohled je to politika morální: distanc od „autoritářských režimů“. Na pohled druhý je to však past, která Evropu uvrhává do slabosti a závislosti, z níž bude těžko hledat cestu ven.
I tohle je naše volba: Zdraví ve svých rukou!
Také už máte doma "medíky" s těmi podivuhodnými houbami, které mají často přímé zázračné účinky i na nejtěžší choroby? Pokud ne, je přicházející "chřipkový" podzim právě nejlepší čas je vyzkoušet. Pokud ano, asi vás není nutné dlouho přesvědčovat. A pokud si je ještě ke všemu opatřujete přes Protiproud, máte je nejen levnější, ale současně pomáháte nepodvolenému médiu v další existenci.
Právě nyní jsou k dispozici další pozoruhodné novinky. Petr Hájek během rozhovoru se známým Danielem Fialou nahlédl i tam, kde to všechno vzniká.
A nikoli náhodou nedlouho po odvysílání rozhovoru také na Supramedex zaútočil v další skandalizační vlně fialový korporát. Tentokrát už vadilo třeba i to, že zázračné medíky používá – a proto i doporučuje – vedle řady dalších známých jmen také třeba Jiřina Bohdalová. Hlavně však vadila podpora Protiproudu. Jenže – i tohle je naše volba!
Objednávejte si produkty Supramedexu s protiproudní slevou – čímž současně přispějte na další provoz Protiproudu.
Symbolika Kodaně je proto silná. Právě v tomto městě, kdysi centrálním uzlu obchodních cest a mostu mezi severem a jihem Evropy, se EU rozhodla definitivně přetrhnout své východní vazby. Politici sice mluví o „ochraně občanů“, ale ve skutečnosti chrání především vlastní mocenské pozice. Čím více izolace, tím více strachu; čím více strachu, tím snazší kontrola veřejnosti. A právě tento logický vzorec činí z Kodaně první velký milník nové železné opony 2.0.
Digitalizovaná opona
Pokud železná opona 20. století představovala fyzickou bariéru, která rozdělovala Evropu tankovými divizemi a ploty z ostnatého drátu, její nová verze je mnohem subtilnější – a zároveň mnohem zákeřnější. V době, kdy je ekonomika i společnost napojena na digitální technologie, se opona staví z dat, serverů a softwaru.
Evropská komise a národní vlády pod praporem „digitální suverenity“ přijímají kroky, které mají údajně chránit občany před „nepřátelskými vlivy“. V praxi to znamená zákaz čínských a ruských technologií: Huawei je vytlačován z telekomunikační infrastruktury, Kaspersky mizí z oficiálních seznamů bezpečnostního softwaru a TikTok je na telefonech úředníků označován za hrozbu. Všechno to má být o bezpečnosti – ale kdo zaručí, že se nejedná jen o předem připravený plán, jak odříznout Evropu od levnějších a konkurenceschopnějších alternativ a přinutit ji spoléhat výhradně na americké a západoevropské monopoly?
Omezení technologií z Východu navíc nevede k vyšší bezpečnosti, ale k vyšší zranitelnosti. Evropa se dobrovolně vzdává diverzity v dodávkách a ponechává si jen úzký okruh „spolehlivých“ partnerů. To je přesně opačný princip, než jaký by měl řídit skutečnou bezpečnost. Namísto robustní sítě vztahů vzniká digitální skleník – křehký, drahý a plně závislý na jednom směru. A přitom se stále hlasitěji ozývají obavy, že tento koncept „digitální pevnosti“ slouží spíše ke kontrole vlastních občanů než k obraně před cizími mocnostmi. Filtry a restrikce se totiž dají snadno využít i proti nepohodlným názorům či médiím, a to přímo v evropském prostoru.
Tak se nenápadně vrací atmosféra studené války – jen v nové, sofistikované podobě. Místo ozbrojených hlídek na hranicích tu máme kybernetické hlídače v našich telefonech a počítačích. A místo otevřeného vymezení nepřítele nám dnes servírují mlhavé fráze o „ochraně demokracie“. Opona už není viditelná – a právě proto je nebezpečnější než kdy dřív.
Ne politika, ale zdraví je nejcennější kapitál!
Z rozhovorů Petra Hájka s podivuhodným zakladatelem Bewitu Jiřím Černotou už víme o pozoruhodných případech uzdravení a unikátním vývoji zcela přírodních prostředků (bez stopy chemie) na posílení těla i ducha (a krásy) – včetně dosažení praktické dlouhověkosti.
Rodina Bewitu však možná ještě neví, že po této skvělé české firmě, která podporuje i Protiproud, okamžitě vyjela i fialová mafie – s chapadlem přes ČNB. Napařili jí neuvěřitelnou mnohamilionovou pokutu. Něco jako když předtím ze stejných důvodů zaútočili na Supramedex. Jedinou možnou odpovědí tomuto dalšímu státnímu násilí musí být ještě větší solidarita. Protože se za člena bewiťácké rodiny pokládáme, udělali jsme další velký nákup.
Připomínáme, že i vy si můžete si vytvořit bezplatný účet BEWIT a pokud nakupujete přes Protiproud dostanete speciální slevy. Chcete-li si prohlédnout kompletní nabídku na e-shopu firmy BEWIT, pak nákupem přes tento odkaz pomůžete nejen sobě, ale i další existenci Protiproudu. Mnoha nepodvoleným, kteří tak již činí, velmi děkujeme!
Ekonomická bariéra
Každá opona má nejen ideologický, ale i ekonomický rozměr. Současná politika EU, která se tváří jako obrana „evropských hodnot“, ve skutečnosti vede k sebedestrukci hospodářské základny. Sankce proti Rusku od roku 2022 měly být projevem jednoty a morální pevnosti, ale výsledkem je především energetická krize, zdražování a ztráta konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Německo, motor evropské ekonomiky, se propadá do recese, protože ztratilo levné ruské suroviny. Zatímco USA naopak profitují z prodeje drahého LNG a ze zvýšené poptávky po jejich zbrojních systémech, Evropa krvácí.
K tomu se přidává postupná obchodní válka s Čínou, kdy Brusel tlačí na omezování čínských investic a importu strategických komponentů. Jenže bez čínských baterií, solárních panelů nebo čipů se evropský průmysl neobejde. Sankce a cla sice možná potěší washingtonské lobbisty, ale obyčejnému Evropanovi přinášejí jen vyšší ceny a menší dostupnost technologií. Místo aby Evropa stavěla mosty, pálí je – a sama se připravuje o cestu vpřed.
Ekonomická bariéra tak neodděluje jen „my“ a „oni“, ale podřezává i vlastní kořeny evropského blahobytu. Před třiceti lety bylo spojení západních technologií, ruských surovin a čínské výroby zárukou prosperity. Dnes evropské elity záměrně tuto synergii rozbíjejí a nahrazují ji závislostí na Spojených státech. Krátkozrakost takového postupu je do očí bijící: Evropa se ocitá ve vleku mocnosti, která ji vnímá spíše jako odbytiště a geopolitický nástroj než jako rovnocenného partnera.
Výsledkem není „ochrana evropských občanů“, ale jejich oslabování. Zdražující energie, krachující podniky, odchod výroby do zámoří – to vše je přímým důsledkem rozhodnutí, která byla přijata pod vlajkou jednoty a solidarity. Železná opona 2.0 tak není jen digitální, ale i ekonomická: a tentokrát ji nestaví Kreml, ale sami evropští lídři.
sssp.getAds([{„zoneId“:386089,“id“:“ssp-zone-386089″,“width“:500,“height“:300}]);
Psychologická opona
Nová železná opona není jen fyzická nebo ekonomická. Je to také bariéra v hlavách. Evropské elity velmi dobře vědí, že aby mohly udržet kurz konfrontace, musí mít na své straně veřejné mínění. Proto se v posledních letech z médií i školních osnov line neustálý proud sugestivních obrazů: Rusko jako zosobnění agrese, Čína jako nelidský dohledový režim, a na druhé straně Západ jako „obránce demokracie a lidských práv“.
Stačí si všimnout, jakým způsobem jsou informace dávkovány. Když jde o problémy v Evropě – inflaci, krachy podniků, sociální nespokojenost – média mlží, relativizují nebo odvádějí pozornost. Jakmile jde o dění v Rusku nebo Číně, dostáváme denně porci zjednodušených, často karikovaných zpráv. Psychologická opona se buduje právě zde: lidé mají být přesvědčeni, že „venku“ je chaos a barbarství, zatímco „uvnitř“ je pořádek a morálka.
K této propagandě se přidává kulturní průmysl. Filmy, seriály, dokumenty – všude se nenápadně opakuje tentýž motiv: svět je v neustálém konfliktu, nepřítel stojí za branami, jedinou možností je spolehnout se na ochranu EU a NATO. Východ se redukuje na obraz temnoty, zatímco Západ se stylizuje do role posledního ochránce civilizace. Tato manichejská logika nevede k porozumění, ale k upevnění strachu. A strach je nejlepší nástroj moci.
Evropa se tak ocitá v situaci, kdy si sama vytváří nový studenoválečný mýtus. Školy už nevyprávějí dětem o „evropském společenství národů“, ale o „nebezpečném Východě“. Média už neslouží k informování, ale k permanentní mobilizaci. A občané, kteří by mohli požadovat alternativu, jsou umlčováni pod záminkou „boje proti dezinformacím“. Železná opona 2.0 je především o tom, aby Evropané přestali věřit, že jiná cesta vůbec existuje.
Co dělat v případě krize? Už máte baťůžek?
Máte doma zbraně? Umíte s nimi zacházet? Potřebujeme je vůbec? A pokud, tak jaké? Co dělat, když nebudou fungovat mobily? Máme mít připraven scénář pro nenadálé situace, na jejichž hraně balancujeme?
Dokonce už i ničemná česká vláda "doporučuje" mít připraveno evakuační zavazadlo. My jsme vám je ve spolupráci s Markem Obrtelem připravili. Mnozí je již mají, jiní mohou vstoupit do našeho obchůdku a obratem si je opatřit. Fakt to není zbytečné.
Svědčí o tom odpovědi Marka Obrtela na tyto a další otázky Petra Hájka, které jsou jádrem pořadu o praktických možnostech sebeobrany nás a našich blízkých – alespoň pro ty, kteří si uvědomují, že na stát rozhodně nemůžeme spoléhat, chceme-li v očekávaných krizích přežít.
Vše potřebné naleznete na stránkách Sebeobrany v Protiproudu.
Cui bono?
Když se podíváme, komu tato nová politika slouží, obraz je znepokojivě jasný. Největším vítězem jsou Spojené státy. Evropa se stala jejich odbytištěm pro drahý plyn, jejich vojenskou základnou a poslušným klientem v otázkách zahraniční politiky. Americké zbrojařské firmy hlásí rekordní zisky, zatímco evropský průmysl upadá. USA se podařilo něco, o co usilovaly desítky let: přeměnit kontinent, který by mohl být geopolitickým konkurentem, v závislou periférii.
Dalšími vítězi jsou samotné evropské elity. Krize a strach jim dávají záminku pro centralizaci moci, zavádění nových regulací a cenzurních mechanismů. Pod záminkou „ochrany občanů“ se vytvářejí instituce, které kontrolují informace, omezují svobodu slova a posilují byrokratickou moc Bruselu. Čím více hrozeb je v médiích vykresleno, tím snadněji lze prosazovat nové zákazy a povinnosti.
A samozřejmě tu jsou i ekonomické zájmy. Energetické firmy, které profitují z drahých dovozů, IT korporace, které získávají monopolní postavení po vyloučení konkurence, a bezpečnostní sektor, který žije z neustálého „boje proti hybridním hrozbám“. Ti všichni na nové železné oponě vydělávají. Naopak ztrácí obyčejný občan: vyšší ceny, menší svobody, nejistota budoucnosti.
Pokud se ptáme „cui bono?“, odpověď je tvrdá: nikoli Evropané jako celek, ale úzký okruh elit a zahraničních patronů. Krátkozrakost evropských lídrů není náhoda – je to vědomé rozhodnutí hrát roli užitečného pěšáka ve hře, která má jiné vítěze než samotnou Evropu.
Nová železná opona
Cena za novou železnou oponu se nepočítá jen v politických prohlášeních a diplomatických deklaracích. Platíme ji my, obyčejní občané. Evropa se ocitá v začarovaném kruhu zdražující energie, upadajícího průmyslu a rostoucí nezaměstnanosti. Místo levného plynu a ropy z Ruska musíme kupovat dražší zkapalněný plyn z USA, což přímo dopadá na účty domácností a konkurenceschopnost podniků. Střední třída, která byla dlouho oporou evropské stability, se propadá do dluhů, zatímco malé a střední firmy přestávají zvládat náklady.
K tomu přistupuje narůstající kontrola veřejného prostoru. Pod záminkou „boje proti dezinformacím“ se zavádí cenzura, která dusí svobodnou diskusi. Školství místo otevřeného rozhledu vnucuje studentům jednostranné příběhy. Média se mění v hlásnou troubu oficiální linie. Výsledkem je atmosféra připomínající staré totalitní časy, jen v moderním, sofistikovaném kabátě.
A v českém prostředí je tato situace o to bolestnější, že naše vlastní politická reprezentace se v posledních letech stala poslušným vykonavatelem této bruselské strategie. Místo aby hájila české zájmy, podřizovala se diktátu sankcí, přerušovala tradiční obchodní vazby a přihlížela, jak naše průmyslové tradice mizí v konkurenci levnější výroby jinde. Česká vláda ochotně přijímala každé opatření, které nás více připoutalo k logice konfrontace – od vyhazování ruských diplomatů po servilní nákupy amerických zbraní.
Není tedy divu, že občané stále častěji cítí, že žijí v zemi, která není pánem svého osudu. Železná opona 2.0 není jen evropský projekt – je to i naše česká realita.
A co nyní? Zvolili jsme lépe? Opravdu jsme si vybrali politiky, kteří budou schopni zastavit rozklad a najít cestu k větší nezávislosti? Nebo jsme opět uvěřili těm, kteří nás ženou do nové totality?
Historie nám ukazuje, že každá opona nakonec padla.
Otázkou je jen, kolik generací předtím muselo trpět.
