Petr Kužvart
1. 7. 2020   e-Republika

…Revoluci provedli nečetní představitelé inteligence spolu s revolučně uvědomělým, radikálním jádrem dělnictva. Šlo o městský převrat, nejprve v sídelním městě Ruského impéria a poté i v Moskvě a jiných větších městech. Převrat uskutečnila krajně radikální, nepočetná ale vojensky organizovaná bolševická strana s podporou skupin nepočetného zradikalizovaného dělnictva…

Úvodem: Proč a jak psát zrovna o tomhle? Úmysly a jejich dobové limity

Od pádu starého režimu, který zde označuji za reálný socialismus (1) , uplynulo již zhruba 30 let. Je to už docela dostatečný časový odstup, aby se o tomto v Evropě již zaniklém společenském uspořádání dalo uvažovat věcně, s nadhledem a kriticky, bez politicko-propagandistického nálepkování a povrchních, paušalizujících soudů i odsudků. Je ovšem pravdou, že jde o téma stále živé. Běžná oficiální, mainstreamová euroatlanticky slouhovská linie jeho odsuzování se vyžívá v jednostranných, schematických odsudcích (byla to „totalita“, nesvoboda, útlak a teror, zločinný systém – a nic jiného se nezmiňuje) a velmi tím mate zejména ty, kteří tu dobu již sami nezažili. Pokud pomineme různé marginální, bájivé a spiklenecké teorie, jež lze souhrnně označit za povrchní a zjednodušující, dezinterpretačně spiklenecké třeštění, pak proti tendenčnímu mainstreamovému nálepkování stojí dnes zejména docela rozšířená nostalgie starších generací, jež zažily brežněvovské dvacetiletí i následnou nadějnou a přitom již závěrečnou fázi gorbačovské pěrestrojky a glasnosti. Marná sláva, byli jsme tenkrát mladí a svět jsme proto vnímali optikou mládí. A dnes máme sklon k nostalgii, idealizaci starých časů, zjednodušování a jednostrannostem. Opusťme ale tyto aktuálně tolik rozšířené dobově omezené přístupy a pokusme se dostat dál po cestě zkoumání, jak to doopravdy bylo a proč to bylo zrovna tak. Co možná věcně, pokud možno nestranně a beze snah o jednoduché a povrchní nálepkování.

Náš pokus bude muset zahrnovat kritickou reflexi tehdejší doby, ale i sebekritickou reflexi vlastních představ a skutků, pokud jsme se dění té doby jakkoli účastnili. Pokus vystopovat a popsat, jak to opravdu bylo a proč, přitom musíme chápat v jeho nevyhnutelné dobové a individuální omezenosti, jakkoli bychom si tolik přáli, abychom se z těchto limitací vymkli a konečně pochopili a sdělili plnou pravdu a nic než pravdu. Realita bude ovšem spíše taková, že v případě úspěchu se posuneme poněkud blíže pravdivému poznání, aniž bychom jej beze zbytku dosáhli. Bude velkým úspěchem, když se nám podaří sdělit menší nepravdu než říkají jiní pojednávající o stejném tématu a tedy říci o věci víc pravdy, než dosud řečeno bylo.

Tento pokus má svůj smysl z mnoha důvodů. Jedním z nich je nepochybně fakt, že máme důvody cítit se povinováni podniknout jej, a to ve vztahu ke všem těm aktérům, kteří byli chodem těchto moderních evropských dějů semleti a zadupáni do bahna, ať už byli na kterékoli straně dobových střetnutí, ať už usilovali o cokoli a věřili tomu či onomu. Proto potřebujeme udržet výrazný nadhled a nenechat se ani ex post vtáhnout do dobových tanečků a uvíznout v tom, že budeme fandit tomu kterému směru, skupině, jednotlivci nebo dobovému doktrinálnímu přístupu.

Pokusme se o poctivé přiblížení k odpovědi na otázku, jak to bylo doopravdy, a k porozumění tomu, proč to probíhalo zrovna takhle a ne jinak. A pamatujme, že dějiny lidské druhové kultury v nejširším smyslu slova (2) nemají morálku, nejsou cestou k jakékoli spravedlnosti, nesměřují nutně k větší svobodě nebo k demokracii, nemají žádný ústřední cíl nebo jednotící ideu, kterou by svým postupem naplňovaly. Ideu, ke které by vytrvale směřovaly nebo se jí přidržovaly svou vlastní niternou, mystickou daností. Tak dějiny možná fungují v hlavách lidí, v jejich představách, ale v reálu nikoliv. Nikdy to tak nefungovalo a ani v dějinách reálného socialismu tomu tak nebylo, jakkoli je dnes módní a svůdná představa, že vše nakonec přese všechny dílčí peripetie směřuje k nastolení „liberální demokracie“ (rozuměj: euroamerických společenských pořádků) všude – a jakmile to nastane, dojde k definitivnímu dovršení dějin. Nikoliv. Také je nutno zdůraznit, že jakýkoli „duch dějin“ je pouhým lidmi dodatečně vytvořeným konstruktem, který ovšem sám jednou stvořen a zveřejněn žije již dále svůj vlastní samostatný život v prostředí lidské kultury, v jejích dalších dějinách, má na ně nevyhnutelně také svůj vliv a více či méně je následně může i spoluvytvářet.

Co tedy jsou vlastně zač dějiny lidské kultury? Je to snad onen marxovský „naturgeschichtlich Prozess“, přírodně-historický proces, nebo dokonce (jak mě kdysi poučil jeden úctyhodný germanista, blahé paměti) přírodně-vědný proces? Pak by ovšem bylo možno je chápat stejně jako jiné přírodní procesy. Tady se nabízí paralela s horotvornými procesy a vulkanickými jevy v geosféře Země – a to přirovnání opravdu není úplně od věci. Pohyby litosférických desek a vrásnění pohoří stejně jako sopečná činnost nám mohou připomínat mnohé události z dějin lidské společnosti. Ale ten příměr je nevyhnutelně nedostatečný a povrchní, jakkoli děje v geosféře mohou dějinný pohyb v něčem připomínat. Dějiny mají totiž také mnohé rysy, jež jsou vlastní i biologické evoluci, pohybu a vývoji biosféry Země. Ale i takové příměry, jakkoli výstižné, přece pokulhávají. Dějiny lidské kultury jsou oproti dříve zmíněnému novou kvalitou vývoje. Tyčí se nad geosférou a její sta miliony a miliardy let probíhající evolucí, ale spočívají i na výsledcích stamilióny let trvajícího vývoje pozemské biosféry a v jejích výsledcích mají dokonce svůj prvopočátek, jako jakási nová kvalita, nová úroveň vývoje. Ve srovnání s předchozím vývojem Země se dějiny lidské kultury ovšem jeví jako chvilkový, prchavý a hodně přechodný vrchol dosavadní evoluce, který dříve či později nejspíš podlehne tendenci k zániku, podlehne entropii. Vývoj lidské kultury v kontextu biosféry, zvláště v několika posledních tisíciletích, připomíná spíše než cokoli jiného rozvoj planetárního kataklyzmatu, jakých již biosféra Země absolvovala vícero, dokonce celou dlouhou řadu. Kataklyzmatu, který trvá na rozdíl od dlouhých epoch vývoje neživé i živé přírody pouhých pár prchavých okamžiků.

Pokusme se pohlížet na dějiny z tohoto zorného úhlu, zbavme se pokud možno dobových představ, mindráků, iluzí a stereotypů. Přitom však mějme na paměti, že ze svých dobových rolí stejně nemůžeme beze zbytku vystoupit a zcela se od nich oprostit, osvobodit se z pout přítomného času a ze zakletí dobových společenských poměrů, představ, omezeností, nedokonalostí a dobově určených neznalostí. Jsme a nemůžeme nebýt dětmi svého času jak v tom velkém a snad i trochu trvalejším, tak i ve všech dobových limitacích, omezenostech, trapných zjednodušování složitých předmětů i procesů, v hlubokých nedorozuměních a přímých omylech, zrovna tak, jako byli všichni naši předchůdci, na jejichž ramenou a kostech nyní stojíme a jejichž odkaz má na nás zcela zásadní dopad.

Přes to všechno se pokusme převyprávět s kritickým odstupem a snahou o objektivitu a střízlivou věcnost příběh reálného socialismu, který výrazně spoluurčoval děje téměř celého dvacátého století. Pokusme se o to s vědomím všech výše naznačených omezení nově, byť vyzbrojeni pouze tou metodologickou výzbrojí, kterou zčásti i sám reálný socialismus naší době odkázal, ať v negativním, nebo pozitivním smyslu.

Nuže tedy: Do toho! 

I. část – Vznik, vývoj, povaha reálného socialismu: Jak to bylo a proč

Vznik a formování sovětské moci v letech 1917 – 1925 (3)

Revoluci provedli nečetní představitelé inteligence spolu s revolučně uvědomělým, radikálním jádrem dělnictva. Šlo o městský převrat, nejprve v sídelním městě Ruského impéria a poté i v Moskvě a jiných větších městech. Převrat uskutečnila krajně radikální, nepočetná ale vojensky organizovaná bolševická strana s podporou skupin nepočetného zradikalizovaného dělnictva. Prakticky převrat v sídelním městě řídil vojenský výbor Petrohradského sovětu. Aby ale revoluce, tedy zprvu vlastně řetěz městských povstání, přežila, musela si získat podporu převážně rolnické armády. Rolníci ovšem chtěli konec války a také požadovali zabavit, rozdělit a poté získat do vlastnictví statkářskou půdu a individuálně ji potom moci obhospodařovat. Jim o žádný socialismus nešlo, chtěli mír a radikální pozemkovou reformu, předznamenávající vznik parcelového rolnictva, soukromých farmářů. Bolševici tomu vydáním dekretu o míru a dekretu o půdě vyhověli. Rolnictvo proto revoluci ve městech zprvu většinově podpořilo, takže se nová moc udržela. Vzápětí však vypukla občanská válka.

Ruská říše byla v roce 1917 jednou z nejzaostalejších evropských zemí. V této situaci dochází v říjnu 1917 ke státnímu převratu v sídelním městě. Následuje téměř dvouletá občanská válka, v níž se rozhodovalo, kdo ovládne území říše. Rudí si museli svou moc v regionech a zejména na venkově vybojovat. V občanské válce v letech 1918 – 1920 „bílým“ armádám pomáhalo čtrnáct intervenčních vojsk, mimo jiné československé legie, expediční jednotky z Británie, Francie, USA, Japonska, Německa, Itálie a Turecka.

Po občanské válce se Rusko nacházelo ve stavu ekonomické katastrofy. Průmyslová výroba dosahovala jedné pětiny předválečné produkce. Počet obyvatel měst poklesl. Od konce roku 1918 do konce roku 1920 zemřelo na epidemie, hladem a zimou devět milionů obyvatel (válka si ve srovnání s tím vyžádala celkem čtyři miliony obětí). Zhroutil se obchod a přecházelo se k naturální směně. Početní stav dělnictva se snížil na 43% původního stavu. Jedni padli v boji, jiní odešli donuceni všeobecným nedostatkem a hladem z měst na venkov. Zaměstnanci továren po občanské válce už nebyli těmi, kdo tvořili jádro revolučního hnutí v roce 1917. Byli to často včerejší rolníci. Kdo z revolučních dělníků přežil, mnohdy už působil jinde: Jako komisař v armádě, řídil úřednické aparáty, dělal politickou práci.

Revoluční moc občanskou válku přežila, nastaly ale radikální změny její vnitřní struktury. Dělníků – bolševiků, kteří se účastnili Únorové revoluce v roce 1917, byla v bolševické straně v roce 1919 již jen desetina všech členů a o další tři roky později již jen čtyřicetina. Bolševická strana během občanské války prodělala zajímavý vývoj. Jednak ztratila do značné míry svou původní sociální základnu, jednak se stala jedinou vládnoucí stranou. A také setrvale a výrazně početně rostla vstupem nových členů.

Revoluci sice provedla bolševická strana záměrně těsně před zahájením druhého všeruského sjezdu sovětů v sídelním městě, ale sovětům pak moc nepředala – v sovětech měli mnohde převahu nebolševické strany. Byla místo toho vytvořena a nadekretována čistě bolševická Rada lidových komisařů. Je pravda, že posléze do ní byli přizváni i leví eseři, ale poté, co vystoupili proti uzavřenému brest-litevskému míru s Německem, byli z rady v polovině roku 1918 vyloučeni a bolševici poté již vládli sami. Dělnická třída během občanské války prošla dezintegrací a výraznou početní redukcí, bolševických kádrů citelně ubylo a – jak již bylo uvedeno – sovětská, tedy bolševická moc prakticky přišla o svou původní sociální základnu. To vše proběhlo do roku 1920. Rolníci získali půdu a další revoluce je přestala zajímat. Začali se proti ní naopak bouřit, vystupovat proti daním a nuceným dodávkám obilí.

Prakticky všichni předrevoluční marxisté viděli blížící se revoluci v Rusku jako revoluci buržoazní, nikoli socialistickou. Lenin i Trockij od počátku zdůrazňovali, že přežití revoluční moci v Rusku bude záviset na vítězství revoluce ve světě. Vítězství socialismu v jedné zemi považovali za nemožné. Zprvu, v letech po konci války, se opravdu zdálo, že revoluce zvítězí i v jiných, zejména rozvinutých evropských zemích. Ale nakonec to dopadlo jinak.

V březnu 1921 vypuklo po sérii dělnických stávek v Petrohradě povstání námořníků v Kronštadtu, významné námořní základně v blízkosti Petrohradu. Mezi požadavky povstalců byly sověty bez bolševiků, skutečná sovětská republika dělníků a rolníků, odstranění svévolné vlády komisařů a obnovení tržních vztahů v zemědělství. Sociální složení kronštadtských námořníků už bylo jiné než o 4 roky dříve, kdy se účastnili říjnového převratu v Petrohradě. Bolševické živly během občanské války nastoupily do prvé linie bojů a mnozí z nich padli. Nahradil je většinou rolnický element. Proto také ten požadavek ohledně tržních vztahů v zemědělství. Vypuknutí povstání ukazovalo na stále větší odlišnost zájmů zbytků revoluční části dělnictva a bolševiků na jedné a rolnictva na druhé straně.

Následovalo sice nekompromisní a krvavé potlačení povstání, ale přesto musel nový, výlučně bolševický režim, rolnictvu ustoupit a v rámci Nové ekonomické politiky (tzv. NEP – vyhlášena Leninem z tribuny 10. sjezdu bolševické strany 15. března 1921 a ukončena byla až v roce 1929) byl dosavadní „válečný komunismus“ (tj. direktivní, mocenské vykořisťování venkova městy a bolševickým režimem) nahrazen rozvojem tržních vztahů v zemědělství, a to vedle státního průmyslového sektoru. Začala i možnost soukromého podnikání v průmyslu a obchodu ve městech. Zároveň byl zachován silný centralistický státní aparát podpírající bolševickou diktaturu, řízený Radou lidových komisařů. V regionech se nová moc opírala o soustavu sovětů a jejich výkonného aparátu. Aby se zachovala funkčnost tohoto státního aparátu, bylo nutno využít staré, předrevoluční státní byrokracie. Už v roce 1920 Lenin mluvil o dělnickém státě, zdeformovaném byrokracií. V roce 1922 se tázal, kdo vede koho: 4.700 odpovědných komunistů spoustu byrokratů nebo naopak? Na konci roku 1922 mluvil Lenin o státním aparátu jako o od carismu vypůjčeném a světem sovětů sotva dotčeném … buržoazním a carském mechanismu. Poté Lenin těžce onemocněl, jeho aktivní politická činnost skončila a zhruba o rok později umírá.

Mnozí bolševici za NEPu zjistili, že mohou řídit společnost jen po domluvě s maloobchodníky a majetnými rolníky („kulaky“). Museli s nimi do určité míry spolupracovat. Mnohé bolševiky ovlivňovaly spíše přímé a hmatatelné vztahy s maloburžoazním živlem, nežli vágní pouta ke slabé a demoralizované dělnické třídě. Do bolševické strany pronikl vliv staré byrokracie a strana se dostala do izolace od své původní společenské základny. V bolševické straně byla zavedena tuhá disciplína a ačkoli se předpokládalo, že vnitrostranické diskuse budou pokračovat, bylo na desátém sjezdu strany (zrovna v době Kronštadtského povstání) „dočasně“ zakázáno vytváření frakcí. Požadavek vnitřní semknutosti se následně lehce zvrhl v čistky, přejímání byrokratických způsobů vnitrostranické kontroly a řízení. Opoziční síly ve straně si na tyto metody stěžovaly již před tím, v dubnu 1920. Lenin v roce 1922 konstatoval, že „máme byrokracii nejen v sovětských strukturách, ale i v institucích strany“.

Rozklad vnitrostranické demokracie se dá nejlépe doložit na osudu různých opozičních proudů stojících proti stranickému vedení. V letech 1917 a 1918 byla svobodná diskuse uvnitř strany samozřejmostí, stejně jako odpor proti zasahování státní policie Čeky (4) do vnitřních stranických debat a polemik (to porušil až na konci 20. let Stalin, když proti vnitrostranické opozici použil policejní represi). Existovalo právo organizovat se kolem názorových platforem uvnitř strany. Ještě v roce 1921 vydala strana „Program dělnické opozice“ v nákladu 250 000 výtisků a dva členové „dělnické opozice“ byli zvoleni do ústředního výboru. V roce 1923 při vzniku „levé opozice“ bylo stále ještě možné vyjádřit vlastní názor v deníku Pravda, ačkoli na každý článek proti stranickému vedení připadlo dalších deset, podporujících vedení bolševické strany. Opozici ve straně ale postupně ubývalo možností k efektivnímu vystupování. Po desátém sjezdu byla zakázána „dělnická opozice“. V roce 1923 napsala opoziční „Platforma 46“, že „do stále větší míry určuje členství na konferencích a sjezdech hierarchie stranických funkcionářů.“ Dokonce i zastánce vedení strany a šéfredaktor „Pravdy“ Bucharin popsal typické fungování strany jako nedemokratické: „…tajemníci buněk jsou obvykle vybírání okresními výbory a povšimnete si, že okresy se ani nesnaží, aby byli jejich kandidáti těmito buňkami přijati, ale spokojí se s jmenováním toho či onoho soudruha. Jak už bývá pravidlem, hlasování o této záležitosti probíhá podle osvědčeného scénáře. Na schůzi se zeptají, „kdo je proti?“, a protože lidé se víceméně bojí oponovat, vybraný kandidát je hladce zvolen.“

Koncem roku 1925 přešli Zinověv, Kameněv a vdova po Leninovi Krupská do opozice vůči ústředí strany, nyní kontrolovanému Stalinem, od roku 1922 generálním tajemníkem strany a tedy šéfem stranického aparátu. Zinověv stál v čele strany v Leningradě, takže ovládal administrativní aparát tohoto severního hlavního města a několikero vlivných novin. Jako oponenta stranického ústředí jej na XIV. sjezdu strany podporovali všichni leningradští delegáti. Avšak už pár týdnů po porážce Zinověvovy opozice přijímaly – s výjimkou několika set skalních odpůrců – všechny stranické sekce rezoluce pochvalující si Stalinovu politiku. Příčina je nasnadě: Stačilo odvolat představitele leningradského stranického aparátu. Kdo kontroloval stranickou byrokracii, kontroloval stranu. Když byl tou osobou Zinověv, byla opoziční. Když následně Stalin připojil město k celonárodnímu aparátu, kterému vládl, stal se Leningrad rychle přívržencem jeho politiky.

Spuštění procesu byrokratizace sovětů a stranického aparátu bylo usnadněno decimací dělnictva za občanské války. Byrokratizace se však prohlubovala i poté, kdy začal být obnovován průmysl a dělnictvo začalo za NEPu početně sílit. Místo, aby obnova hospodářství dělnickou třídu „dělnického“ státu pozvedla, potlačila ji. Během ekonomické krize roku 1923 nepovažovali ani obhájci oficiální politiky a ani ti, kdo ji ve jménu rozvoje průmyslu zpochybňovali, problémy a zájmy dělníků za nějakou obzvlášť důležitou záležitost. Postavení pracujících v průmyslu neklesalo jen v porovnání s rolníky, jimž bylo třeba činit nezbytné ústupky, ale i ve srovnání s postavením ředitelů a podnikových vedení. „Rudí industrialisté“ začali vystupovat jako privilegovaná skupina s vysokými platy, která uplatňovala systém správy továren jednou osobou s pravomocí přijímat a propouštět podřízené podle vlastní libovůle. Permanentním rysem hospodářství se stala rozšířená nezaměstnanost, jež v letech 1923 – 1924 činila jeden a čtvrt miliónu.

Poznámky autora a odkazy:

(1) Proč označení „reálný socialismus“? Období pádu a zániku reálného socialismu je vymezeno letopočty 1989-1991. Po celou dobu jeho existence od roku 1917 nebyl nazýván jednotně a už vůbec nebyl označován jako „reálný socialismus“. Tento termín je pozdějšího data, užívala jej oficiální propaganda někdy v 70. letech minulého století k odlišení skutečného, existujícího společenského uspořádání v kontrastu k soudobému existujícího kapitalismu, ale i k odlišení od utopického socialismu a také od vědecké či ideologické disciplíny, snažící se rozpracovat původní marxistickou teorii. Šlo o to, odlišit dané společenské uspořádání od různých ideologických nálepek a dalších -ismů s důrazem na jeho reálnou existenci. S tímto vědomím určité nepřesnosti termín užívám pro celé období od roku 1917 do roku 1991.

(2) Používám raději pojem “lidská druhová kultura” místo “civilizace”, protože je to přesnější. Druhová kultura je vše v chování živočichů, především vyšších obratlovců, zejména primátů, co již není určeno a vedeno vrozenými instinkty, ale určeno životní praxí jedinců toho kterého druhu, co je výsledkem inovací na základě zkušenosti a čemu se ostatní jedinci druhu mohou učit cestou následování příkladu, nápodobou – a co se touto cestou dědí v dalších generacích. Řada biologických druhů dosáhla zárodečného stavu vlasní druhové kultury, zejména je to zjevné u primátů, kteří používají různé přírodní předměty jako nástroje k získávání potravy.

“Civilizace” je v doslovném překladu “zobčanštění”, tedy vlastně tento pojem označuje společnost, která je založena na občanském principu plnoprávnosti a osobní svobody jejích příslušníků. To bylo v dosavadních dějinách něco velmi ojedinělého. Splněno to bylo za dlouhá tisíciletí existence a rozvoje lidské druhové kultury pouze výjimečně, typicky v řeckých městských státech a v následující římské kultuře. To byly až do raného novověku jediná taková společenská uspořádání, byť šlo o otrokářské společnosti, což uplatnění občanského principu v reálné praxi hodně omezovalo. Jinak převládaly v předchozích tisíciletích starověké záplavové I bezzáplavové despocie blízkého a středního Východu, různé indiánské kultury, teokratické diktatury, absolutní monarchie nebo stavovské republiky či různé oligarchie a tyranidy.

Proto mi přijde mluvit o lidské druhové kultuře přesnější nežli o civilizaci. A také jde o obecnější pojem. Pod termínem civilizace si lidé většinou automaticky představí hned i státně organizovanou společnost (občanský princip se mimo stát nemůže uplatnit), což byl ovšem poměrně pozdní vynález. Před tím po velmi dlouhou dobu lidé žili v rodových a kmenových strukturách. Přesto již v té době prokazatelně měli vyspělou a postupně stále vyspělejší druhovou kulturu, jak nás poučuje prehistorická archeologie.

Úplně nejpřesnější by asi byl pojem “druhová kultura moderního člověka”, tedy kultura pouze druhu Homo sapiens, protože archaických druhů člověka byla celá řada (Homo erectus, Homo habilis, Homo neanderthalensis a další), všichni to již byli “Homo”, tedy lidé. Ale nám nyní nejde o jejich kulturu, ale právě o tu naši.

(3) Část tohoto textu nazvaná „Vznik a formování sovětské moci v letech 1917 – 1925“,
a následující části „Rozštěpení bolševické strany a vnitrostranická opozice ve 20. letech“ a „Vznik stalinistického systému – klasické fáze reálného socialismu“ jsou sestaveny na podkladu dvou publikací představujících západní, na Sovětech nezávislou a reálný socialismus kriticky reflektující marxistickou tradici druhé poloviny 20. století.

Jde o práce od Harmana Chrise “Rusko: „Jak revoluce ztroskotala“ (vydala Socialistická solidarita, 2010, s úvodem Tonyho Cliffa, text C. Harmana poprvé zveřejněn již v roce 1967, Jak T. Cliff, tak i CH. Harman byli vedoucími představiteli Socialistické dělnické strany ve Velké Británii) a Johna Molyneauxe “Skutečná marxistická tradice” (vydala Socialistická solidarita, 2009). Uvedené práce jsou součástí nezávislé marxistické tradice, navazující na silnou stránku klasického marxismu, jíž vždy byla kritická analýza aktuálního společenského uspořádání moderní společnosti, soudobého establishmentu. V základu této tradice je nepochybně Lev Trocký, ale jeho názor, že v SSSR existuje „degenerovaný dělnický stát“ (který je možno zevnitř napravit a obrodit), posléze tento směr překonal a opravil v tom smyslu, že v SSSR jde v podstatě o státní kapitalismus.

Tato nezávislá marxistická tradice byla solidární s pokusem o systémovou změnu na podzim 1956 v Maďarsku a tuto událost v souladu s realitou hodnotila jako lidové povstání proti stalinistickému režimu. Tento ideový proud nebyl tedy zasažen následky zjevné hmotné i ideové závislosti západoevropských komunistických stran na SSSR (šlo o tuhou subordinaci v rámci meziválečné Kominterny, ale i později, od roku 1947 v rámci poválečného Informbyra), nebyl účasten nepodařeného eurokomunistického experimentu v 70. – 80. letech, nebyl ani poplatný rutinní povrchnosti, politickému konformismu a ideologickým banalitám a stereotypům běžné západní sovětologické produkce z doby studené války zabývající se reálným socialismem. Čerpat s kritickým odstupem ze zdrojů nezávislé západní marxistické tradice znamená vyhnout se veškeré druhdy oficiální reálně socialistické ideologii a pavědě, ale znamená to také vyhnout se povrchnosti a konformistickým klišé západních společenských věd z doby studené války a tedy přiblížit se co nejvíce pravdivé výpovědi, jak to skutečně bylo a proč právě tak.

Jako nutný a vítaný korektiv tohoto výkladu mi posloužila kvalitní a faktograficky bohatá publikace Sheily Fitzpatrickové, “Ruská revoluce” (CPress, Brno 2017, čtvrté doplněné a aktualizované vydání).