AC24.cz Redakce
Nový obyvatel amerického Bílého domu dává ve svých prvních zahraničně politických projevech na srozuměnou, že éra politiky Donalda Trumpa s jeho „Amerika v první řadě“ skončila, a USA se vrací ke svému tradičnímu intervencionismu. (Foto: Flickr)
Trump prosazoval ekonomický nacionalismus s omezováním zapojení USA do drahých konfliktů, které nepřináší moc užitku úzkým národním a ekonomickým zájmům země. V rozlučkovém prezidentském projevu se holedbal tím, že po mnoha desítkách let byl prvním prezidentem, který během svého funkčního období nezačal ani jednu novou válku.
Podíváme-li se mezi řádky Bidenových projevů, jako byl první zahraničně politický projev po nástupu do funkce nebo projev k Mnichovské bezpečnostní konferenci, tak to lze vyložit jako sliby navrátit se k tradičnímu americkému intervencionismus, nastolit zase americkou nadřazenost a zvrátit nárůst vlivu rivalů Ameriky jako Čína a Rusko, kteří údajně díky Trumpově zanedbávání imperiálních povinností rozšířili svůj vliv v mnoha oblastech světa včetně tak klíčových jako Střední východ a Evropa, kde si donedávna nikdo nic svévolného proti vůli USA nedovoloval. Je tedy třeba americkou nadřazenost obnovit, což se ovšem teď označuje eufemismem Velký restart.
V prvním zahraničně politickém projevu se povýšenecky holedbal svou přísností vůči Rusku:
„Dal jsem prezidentu Putinovi způsobem velice odlišným od svého předchůdce jasně na srozuměnou, že dny, kdy Spojené státy hází ruské agresivní činy za hlavu – jako vměšování do našich voleb, kyber-útoky a trávení svých občanů, jsou už pryč. To my nebudeme váhat ukázat Rusku zač je toho loket a bránit životně důležité zájmy nás a našeho lidu. Budeme v potýkání se s Ruskem daleko efektivnější, když budeme pracovat v koalici a koordinovaně se svými podobně smýšlejícími partnery.“
Ty sliby koalice a koordinace pak, dá se říci, při své virtuální účasti na Mnichovské bezpečnostní konferenci potvrdil a rozšířil slibem zapojit do těchto svých snah i Evropu. Nevytyčoval kolizní kurz USA jen s tradičním rivalem Ruskem, ale vypadá to, že se nechce plně vrátit k někdejší kooperativní politice k Číně z před-Trumpovské éry, kdy byl viceprezidentem. Řekl totiž:
„A také se přímo postavíme k výzvám, které naší prosperitě, bezpečnosti a demokratickým hodnotám přináší náš nejzávažnější konkurent Čína. Vstoupíme do konfrontace s čínskými nekalostmi; budeme klást odpor jejím agresivním, donucujícím zásahům; budeme odrážet čínské útoky na lidská práva, intelektuální vlastnictví a na globální řád.“
Tato „varování“ lze jistě vyložit jako vyhlášení politiky obnovy americké nadřazenosti, což v podstatě i dost přímo vyjádřil, když řekl:
„Nadchází čas k znovuvybudování toho, co bylo tak hrubě poškozeno. Ale přesně to my budeme dělat.“
Politika administrativy Joe Bidena ne zcela plní očekávání, že by měla přinést návrat k normálnosti, a zřetelně se moc neliší od celkového kurzu, jaký by chtěli prosadit síly vojenskoprůmyslového a bezpečnostního komplexu a agresivnější složky NATO, když NATO financovaný mozkový trust Atlantická rada před pár týdny vydala studii utajeného autora tvrdící: „Tou zcela nejdůležitější hrozbou, s níž se Spojené státy a demokratický svět v jednadvacátém století potýká, je vzestup čím dál autoritativnější a agresivnější Číny pod Xi Jiningem.“ USA totiž podle návrhu zahraničně politického kurzu v této analytické práci potřebují: „Čínskou vládnoucí elitu dotlačit k poznání, že v čínském nejlepším zájmu je, aby dále fungovala v rámci liberálního mezinárodního řádu vedeného USA, a ne, aby si budovala nějaký soupeřící řád, a že je v nejlepším zájmu Čínské komunistické strany nepokoušet se rozšiřovat čínské hranice nebo exportovat její politický model mimo čínské břehy.“
Tyto deklarace údajných „zachránců světového řádu“ vypadají dost kontrastně vůči tomu, jak své přístupy formulovali např. na Světovém ekonomickém fóru oni údajní „rozvraceči tohoto řádu“. Zde čínský prezident Xi říkal: „Budování úzkých kruhů či začínání nové Studené války za účelem vyhrožování jiným, svévolně vynucovaného odlučování, rozvracení dodavatelských řetězců či sankcí a vytváření izolace či odcizování pouze svět dotlačí k rozdělenosti a dokonce ke konfrontaci. V rozděleném světě společným hrozbám čelit nemůžeme a konfrontace nás zavede jedině do slepé uličky.“
Na tomto fóru dost obdobný přístup nastínil i ruský prezident Putin. Americe se jejím přístupem evidentně daří zastánce multilateralismu na světové scéně, především Rusko s Čínou, tlačit do určité neformální aliance v první řadě zaměřené na odpor vůči pokusům o unilateralistický světový řád pod výlučnou dominancí nadřazených USA.
Ač Putin svůj projev pronesl ještě před Bidenovým projevem a výše uvedenou prací od Atlantického rady, je na něm vidět, že měl tyto jestřábí síly dobře prokouknuté dopředu, když říkal:
„Můžeme očekávat, že povaha praktických akcí nabude na vyšší agresivitě včetně nátlaku na jiné země, které nesouhlasí s rolí poslušných podřízených satelitů, nasazování obchodních bariér, protizákonných sankcí a restrikcí ve finanční, technologické a kybernetické sféře. Taková hra bez pravidel kriticky zvyšuje riziko jednostranného použití vojenské síly.“
Putin, jako by četl dopředu Bidenovy projevy vytyčující agresivní kurz poukázal: „Ta éra spojená s pokusy vybudovat centralizovaný a unipolární světový řád už skončila. Abych byl upřímný, ta éra vlastně ani nezačala. V tomto směru činili jen určité pokusy, ale i ty jsou dnes už historií. Samotná podstata takového monopolu je v rozporu s naší civilizačně kulturní a historickou diverzitou.“
Ta multipolární vize světa a odhodlání zejména Číny a Ruska vzdorovat americkému unilateralismu a budova ne tak výlučný globální politický systém, který nebude pod nadvládou privilegovaných, systém postavený na vzájemných dobrovolných oboustranně výhodných partnerstvích, ale i jejich síla jakož i síla těch, kdo se k tomu přidávají, jasně ukazuje na prudké přesuny globální ekonomické síly směrem od Amerického kontinentu k Eurasii, v níž sílí propojení napříč celým mega-kontinentem od Atlantiku po Pacifik.
To je trend některými označovaný za roztáčení Eurasijské osy, která do kooperativních multilaterálních sítí vzájemně výhodné partnerské spolupráce „namotává“ čím dál více národů a ekonomických celků a je poháněna jejich přirozenou touhou takovou spolupráci navazovat. A je hlavním cílem jestřábích kruhů roztáčení této osy zadřít.
Boj USA není jen bojem za vzestup, kdy se z nich stane hlavní hegemon světa. Je to i boj proti propadu nejen geopolitického postavení USA, ale i jejich vnitřního, kdy tato země, která donedávna udávalo tempo rozvoji světa, přestává jeho tempu stačit. Je to boj i uvnitř samotných USA mezi současnou nad USA vládnoucí elitou, která nemá na to, aby zemi vedla k využití jejího plného potenciálu jak vnitřně, tak v zapojení do světového dění, a těmi, kteří nemají tak privilegované postavení.
Článek Čeho chce docílit Biden ohledně Číny a Ruska? se nejdříve objevil na AC24.cz.
