AC24.cz Redakce
Čínská civilizace vznikla v hlubinách starověku jako civilizace zavlažovacích kanálů, podobně jako jiné civilizační útvary z úsvitu historie, které vodohospodářskými stavbami při velkých řekách přetvářely vyprahlé pouště na kvetoucí zahrady. (Foto: Flickr)
Ač vývojová kontinuita ostatních takových civilizačních celků byla v průběhu tisíciletí obvykle zpřetrhána, tak o čínské civilizaci se asi dá říci, že je nepřetržitým pokračováním této původní inundační kultury na řece Jang-c’-ťiang (Žluté řece). I tradiční čínská kultura je do velké míry o moudrosti vody, jak se to ukazuje např. na učení dávného filosofa Lao-c‘ silně zaměřené na vodu, který to viděl i tak, že moudré hospodaření země je především moudrým hospodařením s vodou.
V duchu těchto dávných tradic vytvářet pomocí vody nové příležitosti pro život postupuje i moderní Čína a pro žádnou současnou zemi není charakteristický takový rozsah vodohospodářských projektů jako právě pro Čínu. Ovšem v čínských vodohospodářských projektech vidí svou příležitost, jak rozvoji Číny překážet i její protivníci, tedy především USA. Ty bývaly v dobách průmyslového rozmachu také jedním z největších budovatelů vodohospodářských děl na světě a v současnosti značná část jejich ekonomických a environmentálních potíží plyne z toho, že s tím skončili a podléhají Zelené lobby, pro kterou by zřejmě všechny ty pradávné civilizace přetvářející vyprahlé pustiny skoro bez života na kvetoucí, životem bující zahrady byly zlými ničiteli přirozených biotopů, zkázonosnými pro životní prostředí. A díky tomu současné USA prožívají vodní krizi. A takovéto bojovníky za životní prostředí bez vody tedy nasazují i do boje proti čínskému rozvoji v podobě ekologických neziskovek působících v Číně i v okolních zemích. Nedávno jsme o tom psali v našem článku o Američany financovaných neziskovkách v Číně:
USA podporované ekologické výzkumné instituce „Oči Země“ a „Stimson Center“ rozčilují pravidelně čínskou vládu kampaněmi hysterických dost uboze provedených prý výzkumných zpráv zaměřených proti výstavbě čínských přehrad zvláště na řece Mekong, štvoucí proti těmto rozvojovým projektům čínskou i mezinárodní veřejnost a další státy na Mekongu.
Jde o výzkumné instituce s ne příliš velkým věhlasem mezi výzkumníky, ale zato proslulé bojem za Zelené ideologie.
Čína se však dále snaží vytvářet rozšiřující se životní prostředí pomocí vody jak doma, tak návazně v povodí řek protékajících sousedními státy. Kdy v tom vidí příležitost k budování Multipolárních aliancí k nahrazení toho unipolárního světa pod geopolitickou dominancí USA. A právě v tom je jedno z hlavních kolbišť geopolitického souboje mezi Čínou a USA snažícími se o dominanci nad Asijsko-pacifickou oblastí. Těm střetům o mezinárodní vodohospodářské projekty, které se USA ze všech sil snaží blokovat a udržet tak oblast Jihovýchodní Asie jako svoji sféru vlivu nenarušenou vodohospodářskými partnerstvími zdejších zemí s Čínou, se budeme podrobněji věnovat někdy příště.
Nyní se zatím podívejme na čínský megaprojekt „Hněme vodou z jihu na sever,“ který je jestřábím geopolitikům asi větším trnem v oku než úspěšný čínský kosmický program, či jiné věhlasné úspěchy této země, protože tím bude zřejmě ve značném měřítku posílena ekonomická síla Číny, nárůst prosperity a životní úrovně jejího lidu a překonají se tak určité meze růstu, na které začaly narážet nejprůmyslovější a nejrozvinutější oblasti země.
Projekt za 64 miliard $ začal už roku 2001 a má jít o největší program odklonu toků vody v lidské historii. Má především přivést závlahy z vodou oplývajících, leč velice řídce osídlených oblastí u pramenů tradičního zdroje života čínské civilizace – Žluté řeky – do hustě obydlených oblastí, které jsou lokomotivami táhnoucími vpřed prudkých hospodářský rozmach Číny, které však naráží na ty moderními Zelenými neo-Malthusiánci vytoužené meze růstu právě kvůli nedostatku vody. Nicméně Čína v duchu učení tradice inundační civilizace a moudrosti filosofií vnímajících vodohospodářství jako základní zdroj civilizovaného života a reálné péče o životní prostředí, jako je učení Lao-c, si s tím ví rady.
A tak každoročně z povodí Žluté řeky na čínském jihu poteče 44,8 miliardy kubických metrů vody na průmyslový sever. Má toho být dosaženo třemi trasami. První začala stavba tzv. Východní trasy modernizací Velkého kanálu, který vede z Jang-c’-ťiang 12,6 miliardy kubických metrů vody ročně do Tchien-ťin. Ta trasa je dlouhá 1200 km. Vede ohromnými tunely, aby se zabránilo ztrátám odpařováním a tak cenných zdrojem života se neplýtvalo. Je na ní 23 přečerpávacích stanic, ale už sám ten tok vody se velice vyplácí, protože poskytuje 45,4 MW elektrického výkonu. Tato část byla dokončena už roku 2013 a dosavadní zkušenosti s ní jasně dokládají, že tudy vede cesta hospodářského rozvoje.
Dalším úspěchem, který umožňuje, že rozvoj Pekingu a přilehlých průmyslových oblastí se nezastaví, je centrální trasa budovaná v letech 2004-2014. Táhne se od ohromného vodního rezervoáru Danjiangkou na řece Jang-c’-ťiang 1230 km do Pekingu. Patří k tomu dva obrovské tunely svádějící vodu plynoucí daleko na sever 65 metrů pod Žlutou řeku.
Tyto vodní projekty ale nemají za úkol jen rozšířit a posílit prosperitu současných vysoce rozvinutých oblastí. Pravdou je, že v Číně jsou i odlehlé venkovské oblasti, kterých se ten hospodářský rozmach, jakého si užívají rozvinuté regiony, moc netýká. Často jde o oblasti, kde je hlavním faktorem, který znemožňuje růst měst a průmyslu, je nedostatek vody. Čínská vláda se v poslední době v těchto „zapomenutých“ regionech, které byly z dosavadního rozvoje a prosperity poněkud vyloučeny, a vzniká v nich kvůli tomu i roztrpčenost obyvatelstva, jako je Ujgury aj. obývaná provincie Sin-ťiang, snaží ohromnými investicemi situaci vylepšit a udělat i z nich rozvinuté regiony. Jenže pokud jde o oblasti, kde není dost vody, tam žádný balík investičních peněz nepomůže. Tam musí být prvořadou investicí voda. Ty ostatní mohou přijít až v návaznosti na ni. Takovéto oblasti na uvedené vodohospodářské projekty čekají jak na božskou manu.
Ale ne všechny takto omezené oblasti jsou v dosahu výše uvedených zavlažovacích tras. K takovým patří i západní části Číny, jako třeba Tibet. Daleko účinnější cestou, jak Tibeťanům pomoci k lepšímu životu, než mávání tibetskou vlajkou, je tedy vybudovat sem přívod vody. A tak Západní trasa má vodu odvádět ze Žluté řeky a jejích přítoků do oblastí na západě Číny, kde není dostatečný růst a rozvoj kvůli nedostatku vody možný. Ta má být dokončena roku 2050 a bude vodou zásobovat i Tibet.
Uvedené projekty nemají sloužit jen k zásobování vodou, ale i zvládání záplav aj. U nás se ve zprávách o těchto nesporných úspěších a o nutné podmínce pokračujícího rozvoje a prosperity v Číně obvykle nedovídáme jako o pokračování na vodohospodářství už tisíciletí stojící civilizace, ale jako o megalomanských monumentech k uspokojení čínských rudých komisařů. Nebo dokonce o zkázonosných projektech, protože tato stavba vyžaduje např. přesídlení 330 000 lidí. Jenže to přinese nové příležitosti pro rozvoj a prosperitu pro jistě více 330 milionů lidí, kteří nepochybně vytvoří další hodnoty, z nichž se bude moci investovat do dalších příležitostí pro lepší život pro těch 330 000 přesídlených.
Článek Čína pokračuje ve své tisícileté tradici zavlažovací civilizace se nejdříve objevil na AC24.cz.
