AC24.cz Redakce
Západ v éře po II. světové válce skončil se staršími formami imperialismu, na jakých stály koloniální říše Evropy, a přešel na americkou formu kolonialismu, která ve značném měřítku spočívá na ujařmení přes zadlužení, píše se v článku. (Foto: Flickr)
Je to do velké míry určitá projekce amerického modelu ekonomiky, který má formu bankovního korporativismu, jemuž někteří říkají i bankovní feudalismus, a mnozí tento model viní z de-industrializace Západu a ztráty jeho někdejšího úchvatného rozvojového tempa. Lehce se v tom odráží model tibetského feudalismu s jeho dluhovým nevolnictvím, který v době před připojením Tibetu k Číně v této zemi vládl, v němž nevolníci vázli v „dluhové pasti“.
Nové koloniální uspořádání už nespočívalo na „poctivě otevřeném“ kolonialismu, nýbrž na určité kombinaci tibetského dluhového nevolnictví se systémem ujařmení ve formě „rezervací“, jaký původně USA uplatňovaly vůči Indiánům, a pak jej přenesly na mezinárodní scénu, kdy se z ostatních zemí v podstatě pokouší udělat své „autonomní“ leč závislé rezervace, kdy to jho závislosti má obvykle své těžiště právě v dluhové pasti.
Proto se také poválečné světové uspořádání opírá jako o své pilíře o takové správce globálních dluhových pastí jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka atd. Do toho se přenáší i ten nešvar Západního finančního systému, který by šlo asi nazvat lichvářskou kulturou, a která má do velké míry asi na svědomí silnou de-industrializaci Západu spojenou s procesem tzv. financializace.
V Západní úvěrové kultuře je účelem úvěru jen zisk z úvěru samotného, tj. úrok případně i vydražení zbankrotovaného dlužníka, a nepohlíží se na úvěr jako na zprostředkující nástroj k vytvoření společné prosperity jako skutečného cíle s daleko vyšší výnosností, než má úrok. Mocenské a ekonomické hry na Západě do velké míry spočívají ve stražení dluhových pastí a ty tvoří základní pilíře současné formy kolonizace. Jak to funguje, hezky vidíme třeba na dluhové pasti, do které se roku 1980 chytila Brazílie se svým dluhovým jhem 72 miliard dolarů. Brazílie se pak moc nerozvíjela a neměla šanci v globálních hrách o trůny narůst mezi mocnosti a dobře se plnil i základní účel dluhu, týt z úroků. Roku 1998 už měla značnou část dluhu splacenou, když už zaplatila 146 miliard $, ale kousek jí ještě chyběl. Takže po 231 miliardách z toho nakonec byla venku.
Příběhy třeba Mexika a Argentiny a skoro všech v rozvojovém světě se moc nelišily. Tito dlužníci jsou obvykle také přinuceni privatizovat. Takže stejně jako kamarádíčci bankéřů tyjí z nucených rozprodejů majetku dlužníků či z exekucí, jsou takovéto vlády v dluhové pasti nuceny „podporovat tržní ekonomiku“ rozprodejem dopravních infrastruktur atp. kamarádíčkovským soukromým společnostem z koloniálních metropolí. Ale alternativa tu donedávna nebyla – buď koloniální lichva s jen přiděleným tempem rozvoje, nebo vůbec žádný rozvoj.
Teď se ale objevila „rozvratná síla“, která boří mezinárodní (dluhový) řád. Čína všude v rozvojovém světě v Africe, Latinské Americe a v Asii přichází s úvěry na rozvojové projekty. A najednou o Západní úvěry a různé formy „pomoci“ upadá zájem. A ty země, se náhle, ač zatíženy dluhem u Číny, rozvíjejí tempem, jaké zatím nepoznaly.
Ty úvěry poskytované buď čínskými subjekty, nebo s jejich podílem, jdou prakticky vždy do projektů, jež s sebou přináší následnou prosperitu a vznik rozvojových zón, jako jsou infrastrukturní projekty, což se v poslední době už rozrostlo do globálního megaprojektu Iniciativy pásu a cesty (BRI), Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB), Fondu Hedvábné stezky atp. To pochopitelně vyvolává celý chorál varovného kvílení, aby se všichni od těchto „neo-koloniálních“ projektů a nastražených dluhových pastí drželi dál.
Jenže svět, ač dobře obeznámený s dluhovým neo-kolonialismem a s dluhovými pastmi různých těch Mezinárodních měnových fondů, na to moc neslyší a začíná chápat, že tento dluhový model je poněkud jiný. Čína na dluh např. nepohlíží jako na samotný zdroj příjmů, nýbrž jako na nástroj zdroje příjmů teprve následně přinášet při vytváření společné vzájemně výhodné prosperity, neboť na růstu a sílení dlužníka se ze spolupráce s ním dá vydělat daleko více než z jeho odírání na úrocích a na exekucích jeho majetku přes „privatizaci“ prý pomáhající ekonomice, aby byla více tržní.
A tak třeba projekt BRI rozvojovým zemím pomohl k nárůstu objemu obchodní spolupráce mezi účastníky BRI o 9,2 biliony $. Světová banka odhadla přínosy BRI jako zkrácení času přepravy o 12 procent pro země zapojené do BRI ale i o 3 procenta pro zbytek světa, nárůst vzájemného obchodu až o 9,7 procenta mezi účastníky BRI a až o 6,2 pro zbytek světa, nárůst reálných příjmů až o 3,4 procenta pro země BRI a až 2,9 pro ten zbytek. Přidal i 930 miliard $ ve stálých cenách roku 2014 k světovému HDP, z extrémní chudoby vytáhl 7,6 milionu lidí a 32 milionů z mírné chudoby.
Čína má z partnerské spolupráce s touto mírným dluhem vyvolanou prosperitou následně větší prospěch než z úroků. Ale čím více to funguje, tím více sílí hlasy o čínském neokolonialismu a dluhové pasti. Zvláště takový pokřik vyvolává např. Čínsko-pákistánský ekonomický koridor CPEC a jeho odbočka na Srí Lanku. Ten zatím v Pákistánu vytváří pracovní místa po desetitisících a brzy to bude mnoho set tisíc, protože realizace pákistánského snu, stát se průmyslovou zemí, se teprve rozbíhá. Také se díky tomu zbavil 4-5 miliardy každoročních ztrát kvůli energetické krizi. A Pákistán se tak začal náhle vymaňovat ze Západní dluhové pasti. Pákistán se tudíž díky 5,6 procentům svého zadlužení „nebezpečnou dluhovou pastí“ u Číny zbavuje těch 94,4 procent Západních „dobročinných“ úvěrů, a to je čínská agrese, kolonialismus a dluhová past.
Velmi podobně se začíná situace rozvíjet na Srí Lance, která se díky čínským úvěrům začíná vymaňovat z dluhové krize u jiných subjektů a ekonomicky oživovat. Ty čínské „neo-koloniální projekty“ táhnou k růstu a prosperitě i velké části Afriky. A tak „čínský neokolonialismus“ a „čínské dluhové pasti“ se zvolna začínají stávat nástrojem k osvobozování z dluhového nevolnictví celých národů podobného bývalému dluhovému nevolnictví z někdejšího Tibetu.
Článek Čínská „agrese“ proti světovému dluhovému řádu se nejdříve objevil na AC24.cz.
