Hitlerovi pochybní dědicové a následníci – 19. kapitola esejů o českém národě

13. 7. 2029

1. 

K uvedeným případům přistupuje i množství časopiseckých a filmových dokumentů věnovaných Hitlerovi a Třetí říši. Je-li zájem veřejnosti o velké negativní postavy historie pochopitelný, pak zcela nepřiměřené množství nabízených dokumentů o těchto zloduších nezbytně přináší i přidružené škody. V myslích lidí málo vzdělaných a málo přemýšlivých, kterým imponují silné osobnosti nebo které i rodinná pouta tak či onak spojují s dobou nacismu a okupace, může vzniknout podivná nostalgie. Podívejme se, říkají si někteří znechucení lidé, kteří nemají žádnou stranu, kterou by volili, kam nás zavedla bezmocná a rozhádaná demokracie. Pokud tento systém nebude s to řešit dnešní egyptské rány – krizi, korupci, přistěhovalce, prohlubující se nerovnost, rozhádanost evropských států, nadvládu Ameriky zmítající se v rasových nepokojích, ničení přírody, gender–ideologii popírající základní rysy člověka, neschopnost globálně čelit pandemii coronaviru – budou se neustále vynořovat spasitelé, kteří budou nabízet ta jediná a zaručená řešení. Bez pevné ruky a jednoznačné ideologie to však nepůjde. 

2. 

Vracíme-li se v této souvislosti k Hitlerově osobě, nevnímáme ji jako vyšinutého blázna ani jako nevysvětlitelný fenomén dějin. Abychom jej pochopili, je zapotřebí zařadit ho do konkrétního dějinného rámce, zdůraznit jeho německý rodokmen. To je ta rozhodující skutečnost, bez níž nelze vysvětlit, proč německý národ, všechny jeho třídy, stavy, farnosti, regiony, generace byly s to podlehnout vůdcovskému charismatu bezejmenného veterána, polovzdělance, neúspěšného malíře. Hitler připomíná postavu starého mýtu o krysaři z Hammeln, který svým kouzlem očaroval obyvatele městečka i okolí – šli za ním slepě, poblouzněni jeho hrou na píšťalu.

Hitler, přestože to byl v očích konzervativních lidí bezejmenný rakouský vysloužilec bez vyššího původu a vzdělání, postupně získal pověst politika, který je s to poskytnout odpůrcům levicových radikálů cenné služby – disponuje početnými stoupenci, kteří jsou schopni násilím potlačit pouliční akce spartakovců a jiných rozvracečů pořádku; vydává se za socialistu, jehož nejvyšší metou není revoluce třídní, nýbrž národní; nenávidí marxistické internacionalisty a na prvním místě mu jde o obnovu síly Německé říše, o odčinění potupného versaillského míru. Zdálo se, že to, čeho nemohli dosáhnout přívrženci staré monarchie, ani stoupenci výmarské demokracie a tím méně komunističtí revolucionáři, je v dosahu Hitlerovy dosti primitivní, jednostranné a násilné politiky slučující různé a někdy přímo protikladné složky. Vedoucí politici a představitelé armády Výmarské republiky umožnili Hitlerovi vstup do nejvyšších míst státní politiky. Jakkoli si uvědomovali, že s politikem, kterému takzvaný Führerprinzip zaručil ve straně poslední slovo ve všech klíčových otázkách, nebude snadné jednání, přesto si nepřipouštěli, že je ten plebejec jednou přelstí. Na druhé straně, jakmile Hitler usedl do kancléřského křesla, legalizoval státní teror namířený proti komunistům a internacionalistům, potlačil ve straně socialistický program (prohlásil, že Kruppovy továrny není třeba zestátňovat, když mu budou spolehlivě dodávat děla), a velitele SA, ozbrojených složek strany, které vadily generalitě profesionální armády, dal jednoduše postřílet. Ukázalo se, že Hitler ve všech podstatných otázkách vyšel vstříc držitelům staré moci. Někdy se jim sice některé Hitlerovy sveřepé názory, jako rasismus a antisemitismus, zajídaly, ale koneckonců se s tím dalo žít. Vypráví se, že Hjelmar Schacht, vynikající bankéř a ekonom, který neodolal Hitlerově nabídce řídit finance Třetí říše a vstupem do NSDP učinil tento vzestup možným, na jednom shromáždění přece jen poněkud tlumil příliš drastická protižidovská opatření a vzápětí byl svědkem toho, že několik skalních nacistů v rajkách a holínkách na protest opustilo sál.

Od té doby, než se Hitler pohotově převlékl z krátkých kalhot a hnědé košile do kancléřova fraku a cylindru a odtud do vojenské uniformy s válečným křížem, uplynulo jen několik let a Německo, jak to plánovali císařští generálové již na začátku dvacátých let, za Výmarské republiky, bylo nejlépe vyzbrojeným státem Evropy. V té chvíli Hitler mohl rozvinout svou strategii války nového typu. Z technického hlediska to byla motorizovaná Blitzkrieg, blesková válka, z hlediska politického válka ideologická, jejímž cílem nebylo jen obsazení nepřátelského území a změna režimu, ale vykořenění zla, které ztělesňovali nositelé „židobolševismu“.

3. 

V těchto dnech hladinu našeho rybníka rozbouřila aféra vyvolaná nactiutrhačnou knihou Jana Nováka o Milanu Kunderovi. Zdánlivě jde o literární záležitost, ale pokusíme-li se přijít na kloub této mimořádné kauzy, nesmíme se zabývat jejími detaily, ale musíme jít ke kořeni věci. Proto nebudu vyvracet jednotlivé lži, polo- a čtvrtpravdy, kterých je v tomto bouchoři shromážděno až až, ale pokusím se vystihnout samu podstatu Novákovy pracovní metody. Právě nedávná opakovaná četba Hitlerovy knihy Mein Kampf a dalších podobných dokumentů mi rázem osvětlila povahu Novákova monstrózního pamfletu. Ať hledáme, jak hledáme, v celé naší literární historii se nikde nesetkáme s podobně zlostným likvidačním útokem, s podobným pokusem odrovnat, zničit, zlikvidovat autora, který kritikovi není po chuti a vzbuzuje v něm jen atavistické nevraživosti a instinkty. Je to, jak se vyjádřila jedna autorka, atomová puma shozená do české kotliny, aby svou zlobou a přidruženými efekty zamořila naši kulturu. Jde o export ze zámoří, psaný, jak autor sám říká, pro americké přátele (a bezpochyby i sponzory). 

Životopisci používají různé metody a přístupy. Jsou životopisy popisné, pozitivistické, psychologické, psychoanalytické, dále sociologické, katolické nebo marxistické a nejeden životopis je založen na subjektivních dojmech – líbí, nelíbí. Novákova kniha neodpovídá žádné z těchto charakteristik. Jde o hybridní soubor všech možných prvků, jehož úhrnný smysl je ideologický. Když Hitler připravoval válku proti Sovětskému svazu, prohlásil, že nepůjde o běžnou válku, která by spadala pod ženevské konvence o přípustném vedení války. Ideologická, totální, absolutní válka dovoluje vše, i to, nad čím staří pruští generálové kroutili hlavou. Ale Hitler jako vrchní velitel jim vtloukal do hlav, že komunistické komisaře označené rudou stužkou na rukávě musí přednostně střílet, kdekoli a kdykoli – i v zajetí. (Totéž platilo o Židech, ale rozkaz o jejich totálním vyhlazení padl až za války, v době, kdy se dobře naolejovaná válečná mašinerie Třetí říše začala zadrhávat.) 

Objektem Novákovy ideologické kampaně je nejznámější český spisovatel, který svět seznámil s československou tragédií, s porážkou Pražského jara, s tím, jak tanky převálcovaly pokus o demokratický socialismus. Vliv Kunderových románů na Západě i na Východě byl neobyčejný, jeho dílo oslovovalo a stále oslovuje stoupence pravice i levice, čtenáře různých národů, kultur a režimů. Tato fakta Novákovi nic neříkají, jeho ideologické brýle mu hlásí Kunderův smrtelným hřích – v mládí se provinil členstvím v komunistické straně, na rukávě má červenou stužku, a té se nikdy nezbaví. Novák, podobně jako mnozí jiní antikomunisté, je přesvědčen, že označení „bývalý komunista“ je stejně nesmyslné jako „bývalý černoch“. A tak autor, vychovaný na amerických westernech, kde platí zákon – vítězí, kdo první střílí–zabíjí, zapojil materiály, které proti Kunderovi jako nepříteli socialismu sbírala tajná policie. Bohatou citací těchto dokumentů z archivu StB se stal jejich šiřitelem, heroldem, hlásnou troubou. Nemusel nic podepsat, ke spolupráci se přihlásil sám. Zatímco estébáci sháněli kompromitující materiál proti Kunderovi podle hesla ber kde ber, jen když je to kvér, s cílem, aby měli o nepříteli bohatý materiál vhodný k vydírání a manipulaci, Novák tento materiál, pečlivě střežený v šanonech policejních archivů, dnes rozhazuje plnými hrstmi veřejnosti, jejíž zvědavost je zpracovávána na naše poměry zcela nebývalou, barnumskou reklamou. Připomíná to pouťového vyvolavače: Pojďte, pojďte do té boudy, podívat se – ale ne na velbloudy ani na dvouhlavou dívku, ale na to, co tropí slavný spisovatel – v posteli. Tak se k ideologickému diktátu přidává druhý – tržní, konzumní. 

Dvě velká nakladatelství autorovi i sobě slibují velké zisky, sebevědomý popularizátor vyšmírovaných trofejí StB dokonce mluví o dotiscích. Je obtížné říct, který diktát je horší, zda diktát ideologie–moci, nebo diktát trhu–zisku. V každém případě spojení těchto dvou diktátů vytváří onu atomovou třaskavinu, o které se zmiňovala neznámá autorka.

Nejlepší způsob, jak reagovat na Novákovu udavačskou knihu, která připomíná atmosféru Druhé republiky, je – bojkot. Nejlepší způsob, jak potírat zbytky nacistické nostalgie, je – zas a znovu vysvětlovat příčiny a důsledky nacismu, fašismu a všech diktátorských režimů.

V příští kapitole se vrátíme k otázce, jakým způsobem německá společnost, a nejen jeho vyhraněná nacionalistická část, očekávala velikou osobnost – Vůdce, Führera, který vyvede národ z ponížení a bídy.