AC24.cz Redakce
Příspěvek do stejnojmenné knihy doc. MUDr. PhDr., Jana Poněšického, Ph.D.
Je mi ctí, že jsem mohl přispět do knihy přítele, psychoanalytika, psychologa, psychoterapeuta a duchovního otce psychosomatiky docenta Jana Poněšického.
Jan Hnízdil
Psychosomatika není nic nového
Klasickou medicínu mám ve velké úctě. Nabízí špičkovou diagnostiku, vysoce účinné léky, možnosti operací, transplantací, tělních náhrad. Svým přísně objektivistickým a orgánovým zaměřením je nezastupitelná v řešení akutních stavů. V důsledku téhož zaměření ale fatálně selhává při řešení běžných, chronických a opakujících se zdravotních potíží. Naprostá většina nemocí totiž nezačíná objektivním nálezem ale poruchou funkce. Pokud je člověk ve stresu, tělo na to reaguje zvýšením tlaku. Když stres odezní, tlak se normalizuje. Pokud je ale člověk ve stresu dlouhodobě, na zvýšení tlaku reagují cévy a srdce organickými změnami: ztluštěním stěny, aterosklerózou, infarktem. Důležitou roli hraje faktor času. Zatímco funkční změny jsou vratné, ty organické už se úplně napravit nedají. Klasická medicína si ale na nález „počká.“ Vychází z představy, že každá nemoc má objektivní příčinu a my že ji dokážeme pomocí špičkové diagnostiky objektivně odhalit a následně působením zvenčí: léky, operacemi nebo ozařováním odstranit. To je zásadní omyl. Prestižní lékařský časopis British Medical Journal publikoval v roce 2001 studii, ve které se poprvé objevil termín „medicínsky nevysvětlitelné choroby.“ Jde o velkou skupinu pacientů, kteří navštěvují lékaře s běžnými tělesnými problémy, jako jsou bolesti zad, hlavy, zažívací potíže, dechová tíseň, závratě, nevolnosti a mnoho dalších. Jsou opakovaně vyšetřováni za pomoci nejmodernější techniky, avšak bez jakéhokoliv objektivního nálezu, který by příčiny obtíží vysvětloval. Pro klasického lékaře je takový pacient buď hypochondr, simulant nebo blázen. On ale není ani jedním z nich. On takzvaně somatizuje. Somatizace znamená ztělesňování složité neřešené životní situace. Člověk je ve stresu, neví si rady a to, co není schopen ve svém životě změnit vědomě, začne tělo na nevědomé úrovni dělat za něj. Začne za něj stonat: bolestí zad – naložil si víc, než unese, vysokým tlakem – je pod tlakem, závratěmi – hlava se mu z toho zatočila, pálením žáhy – leze mu to krkem.… To, co nedokáže vysvětlit nejmodernější medicínská technika, výstižně popisují stará lidová přísloví. Snahou psychosomatické medicíny je, vysvětlit pacientovi souvislost mezi jeho obtížemi a životní situací, poradit, co má změnit, ještě ve fázi funkčních potíží. Aby to nedopracoval k nevratným, organickým změnám a těžkým nemocem. Ty už se pak bez léků a operací neobejdou.
Nemám žádné výjimečné diagnostické ani léčitelské schopnosti. Nepoužívám žádné alternativní metody. Psychosomatika podle mého názoru není nic nového, revolučního, převratného. Je vlastně návratem ke zkušenosti, moudrosti a tradici rodinných lékařů. Takový doktor znal prarodiče, rodiče, děti, věděl jak žijí, pracují, odpočívají, jak to u nich doma „chodí.“ Když někdo onemocněl, dokázal nemoc zasadit do souvislostí života jeho rodiny, včas a správně diagnostikovat, účinné léčit. Často jen dobrou radou. Ta ale, jak známo, bývá nad zlato. Nedělám nic jiného. U každého pacienta, ať už jde o problém tělesný nebo psychický, postupuji stejně. Nejprve se zajímám kdy začal stonat, jaká má za sebou vyšetření, jak se léčil. Sestavím stručný chorobopis. Pak ho pečlivě vyšetřím, poslechnu plíce, srdce, změřím tlak, otestuji pohybový aparát… Jako u běžného lékaře. Hned poté se ale zajímám o jeho životní situaci: vztahy v rodině, práci, způsoby odpočinku, starosti, a radosti. Sestavím jeho stručný životopis. Když pak porovnám chorobopis a životopis, zjistím, že do sebe dokonale zapadají. Jak člověk stůně, tak také žije. Denně se mi potvrzují slova zakladatele české psychosomatiky Jirky Šavlíka: „Nemoc je informace o tom jaký člověk je, v jakých podmínkách, rodinných, partnerských, pracovních a společenských, žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu nebo žije v podmínkách, které jeho zdraví poškozují.“ Úkolem lékaře je chybu najít a pacientovi poradit, co má ve svém životě změnit, aby se uzdravil. Posílit ten neúčinnější lék, který existuje: samoúzdravné – imunitní schopnosti. Když ale zjistím, že onemocnění je tak závažné, že by ho pacient pouhou změnou chování a způsobu života nezvládl, doporučím mu léky: analgetika, antibiotika, kortikoidy, antidepresiva… Snažím se je ale ordinovat jen dočasně, aby pacientovi pomohly odrazit se ode dna, sebrat síly k požadované životní změně.
Na rozdíl od většiny kolegů nemám problém dozvědět se od pacientů podrobnosti jejich osobního života. Mnohem větší úsilí vynakládám na to, abych je zastavil. Potřebuji si udělat hrubý obraz jak je na tom pacient fyzicky, psychicky, v jaké je životní situaci. Aby mne nezahltil detaily, začínám konzultaci slovy: „Položím Vám úplně jednoduchou otázku a prosím o úplně jednoduchou odpověď.“ Postupuji rychle, rázně, systematicky. Za léta praxe jsem si vypracoval baterii otázek, po jejichž zodpovězení se příčina nemoci jasně ukáže. Tady jsou:
1. Jaká je vaše profese? Kolik trávíte v práci času? Jak je náročná fyzicky a psychicky? Jak jste v ní spokojení? Jak je společensky užitečná?
2. Máte kromě zaměstnání ještě jiné povinnosti? Vedlejšáky? Studia? Brigády? Kolik Vám zaberou času? Jak jsou náročné?
3. Jste svobodný nebo žijete s partnerem? Kolik máte dětí? Bydlíte v bytě nebo domě? Jak jste vytížený doma?
4. Jaký rekreační pohyb provozujete v týdnu? Jak trávíte víkendy? Kdy jste si užil delší dovolenou? Jak jste spokojený s fyzickou kondicí?
5. Co Vám dělá starosti v osobním životě? Jsou vaši rodiče zdraví? Jakou mají povahu? Jak si s nimi rozumíte? Co dělá Váš partner? Jaký je Váš vzájemný vztah? Intimní život? Máte nějaké starosti s dětmi?
6. Jakou povahu máte Vy sám? Jste citlivý? Jste společenský nebo se uzavíráte? Umíte se rozčílit? Kdy, u čeho a jak se nejlépe uvolníte?
7. Jak spíte? Máte chuť k jídlu? Jíte zdravě? Máte nějaké zlozvyky? Káva? Alkohol? Cigarety? Jiné návykové látky? Máte dostatečný příjem tekutin?
8. Cítíte se v souvislostech vašeho zdravotního stavu, pracovní a osobní situace spíše uvolněný, vyrovnaný a klidný? Nebo máte jiné pocity? Popište je.
9. Jak jste spokojený sám se sebou? Chtěl byste nějakou vlastnost zlepšit nebo se jí zbavit?
10. Jak se cítíte právě teď? Nejsou Vám moje otázky nepříjemné? Pokud ano, které a proč?
Komplexní psychosomatický přístup je jednoduchý, levný, efektivní a účinný. Dokáže objasnit příčiny nemocí z hlediska biologické medicíny nevysvětlitelných a nevyléčitelných. Třeba autoimunitních. Je jich celá řada: revmatoidní artritida, roztroušená skleróza, lupus, alopecie, hepatitida, cukrovka, nemoci štítné žlázy… Biologická medicína zoufale a marně pátrá po příčině, která způsobí takovou změnu chování imunitního systému. Pátrání zpravidla uzavře konstatováním, že jde o nemoc „idiopatickou.“ Učeně znějící latinský výraz přeložený do lidového jazyka znamená „nevíme z čeho to je a nechceme to přiznat.“ To, co je z pohledu biologické medicíny záhadné – idiopatické, je pochopitelné z pohledu medicíny psychosomatické – komplexní. Autoimunitní, nebo také autoagresivní, znamená, že obranyschopnost – imunita, místo aby člověka chránila, tak se obrátí proti němu a začne mu škodit. V souvislostech života pacienta to znamená, že se stresuje, žije sebezničujícím způsobem, sobě na úkor. To, co se odehrává na biochemické a imunitní úrovni, je přesným odrazem toho, co se děje v jeho životě, jak se sebou zachází.
Verba docent – exempla trahunt, slova učí – příklady táhnou. Abych pacientům stonání učinil srozumitelným, začal jsem psát příběhy jejich nemocí. Popisoval jak stonali, brali léky, pak přišli ke mně, já jim vysvětlil jakou informaci jim tělo nemocí sděluje, kde dělají chybu, oni ji odstranili, uzdravili se, léky neberou. Kritici mne napadali, že si vymýšlím, že to tak proběhnout nemohlo. Abych je umlčel, změnil jsem taktiku. Požádal jsem samotné pacienty, aby příběh nemoci a uzdravení popsali sami. Ochotně souhlasili. Někteří se pod ně dokonce podepsali pravým jménem, souhlasili se zveřejněním. Aby inspirovali ostatní pacienty. Z jejich autentických textů jsem pokládal svoji poslední knížku „Příběhy obyčejného uzdravení. “ Pacienti si ji vlastně napsali sami. I po jejím vydání v roce 2017 se mi hromadí další a další příběhy. Dva z nich přináším. Jsou o tom, že nevysvětlitelné nemoci nemusí být nevysvětlitelné a nemoc může mít i jiné řešení než léky. O tom, že uzdravit se lze i z nevyléčitelné nemoci. Jan Hnízdil
Jan Hnízdil
Článek Jan Hnízdil: Duše a tělo v psychosomatické medicíně se nejdříve objevil na AC24.cz.
