Nová republika Lenka Procházková
JUDr. Oldřich Hein
2. 5. 2021
Znovu se blíží volby a každá politická strana má opět ve svém programu nesmiřitelný boj proti korupci. Jedno nové politické seskupení dokonce navrhuje zřízení zvláštních soudů pro její trestání, přičemž jeho představitel se domnívá, že právě tento evidentně nereálný slib povede k jeho volebnímu úspěchu. Jako obvykle však všechny takové sliby okamžitě skončí v Poslanecké sněmovně, ve které téměř všichni nově zvolení poslanci začnou ihned vyhledávat kontakty, známosti a finančně perspektivní aktivity. Záhy pak vytvoří nové „svazy známých“ a stejně jako dřívější bojovníci proti korupci se stanou úspěšnými milionáři, úzce provázanými s rozličnými podnikatelskými anebo bankovními kruhy.
Nikdy nevěřme nikomu, kdo tvrdí, že vymýtí korupci! Buď se totiž ve své naivitě mýlí, anebo nestoudně lže. V žádné době, v žádné zemi ani v žádném politickém systému se to ještě nikomu nepodařilo, protože základem korupce je pradávný a přirozený pud shromaždovací, ze kterého se pouze u lidí postupně vyvinula chorobná touha po majetku a zbohatnutí, mnohem silnější než pud sebezáchovy. V dějinách lidstva proto nebylo ani jediné období, kdy by chamtivost a korupce nenabyly obludných a společensky rozvratných rozměrů.
Korupce provází lidstvo již od doby první dělby práce, kdy primitivní lidská společenství bylo nutno nějakým způsobem řídit. Jakmile totiž náčelník tlupy, rodu, kmene anebo raně starověké vesnice ustanovil některého člena společenství funkcí organizátora prací anebo dohližitele (soudcem byl zpravidla on sám), okamžitě se zrodily nabídky anebo požadavky úplatku za získání určitého upřednostnění oproti ostatním členům společenství (např. úleva z práce, přednostní podíl na úlovku, sklizni nebo kořisti apod.). S rozvojem organizovaných lidských společností do podoby prvních městských států (Mezopotámie) anebo mocných státních útvarů (Egypt) pak vznikla potřeba soudců, strážců, dozorců, úředníků, správců a výběrčích daní, což vytvořilo další prostor zištnost, chamtivost, lakotu a korupci.
Úplatkářství vedlo vždycky k neklidu a společenskému rozvratu, protože porušovalo principy rovnosti a spravedlnosti, které jsou pilířem jakékoliv civilizované lidské společnosti. Lidé se proto bouřili a nezřídka i některého úplatného soudce, strážce, dozorce, úředníka, správce anebo výběrčího daní vyhnali, zbili anebo zabili. Tento společenský neklid přiměl již některé starověké vládce k tomu, aby se korupcí vážně zabývali a zkorumpované soudce, strážce, dozorce, úředníky, správce anebo výběrčí daní odvolávali z jejich funkcí anebo je i přísně trestali. Touto reformátorskou činností proslul zejména sumerský vládce v Lagaši Urukagina (asi 2351-2342 př.n.l.), který se sice snažil obnovit společenský soulad, ale odstranit korupci se mu také nepodařilo.
O tom, jak se ve starověku korupce rozmohla a jaký působila společenský rozvrat, svědčí odstrašující příklad římského propraetora na Sicilii Gaia Verra (73-71 př.n.l.), který nejenže kradl cizí majetek a nechával popravovat své odpůrce, ale nestoudně požadoval i rozličné úplatky a otevřeně prohlašoval, že první rok svého působení vydělával pro sebe, druhý rok pro své obhájce a třetí rok pro své budoucí soudce (Jaromír Kincl – Deset slavných procesů Marka Tullia). Ani následující staletí nebyla lepší a tento neutěšený stav přetrval ve všech zemích světa až do dnešní doby.
Současná skutková podstata korupce spočívá v tom, že buď je něco žádáno, nabídnuto anebo slíbeno, aby „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ anebo „v souvislosti s podnikáním svým nebo cizím (tj. podnikáním jiného)“ (§ 331 a 332 trestního zákona) bylo dosaženo nerovné, nezasloužené a nespravedlivé výhody v porovnání s ostatními spoluobčany. Nepřímým úplatkářstvím (§ 333 trestního zákona) je pak takové jednání, kdy někdo požaduje nebo přijme úplatek pod příslibem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby anebo že v očekávání úplatku tak již učinil. Přímé korupční jednání (přímé úplatkářství) tedy vzniká pouze tehdy, pokud korupční požadavek, slib anebo nabídka byly učiněny před výkonem konkrétní činnosti a se záměrem tuto činnost ovlivnit. Nejedná se tedy o korupci, pokud po řádném výkonu této činnosti dojde k její následné „odměně“ ze strany osoby, která tak učinit nemusela a nebyla o to ani žádána – prostě pouze považovala tuto dodatečnou odměnu za projev slušnosti a vděčnosti (např. vejce, víno apod.). Nepřímé korupční jednání (nepřímé úplatkářství) pak vzniká tehdy, kdy někdo sice sám konkrétní požadovanou činnost nevykonává, ale chce úplatek za to, že ji výhodně zajistí anebo již zajistil.
Podstata úplatku není přesně vymezena – je to vše, čím lze výkon pravomoci úřední osoby anebo kohokoliv jiného nadaného rozhodovací mocí nepoctivě ovlivnit v něčí prospěch. Klasickým úplatkem jsou peníze, ale může to být i plnění věcné anebo osobní. Věcným plněním může být např. láhev koňaku, domácí zvířectvo, zvěřina, automobil, byt, zahraniční zájezd apod. Osobním plněním může být i výkon stavebních prací, bezplatný servis motorových vozidel a dokonce i pohlavní styk. Je pozoruhodné, kolik důležitých rozhodnutí až na nejvyšší státní úrovni bylo již od starověku ovlivněno právě posledně jmenovaným osobním plněním, kolik osob ve vedoucím anebo nadřazeném společenském postavení tento druh úplatku vymáhá a kolik žen vděčí za své vyšší společenské postavení právě tomuto druhu plnění. Prozatím se však ani jediný takový případ neocitl před soudem, neboť k takto nepoctivě získanému prospěchu se žádná žena nepřizná.
Trestně postižitelným úplatkářstvím není úplatkářství do budoucna (pro futuro), označované mnohdy jako klientelismus. Spočívá v poskytování různých výhod (preferencí), pozorností či darů významným osobnostem (zejména politikům) nebo jejich rodinným příslušníkům bez konkrétního požadování přiměřené (adekvátní) protislužby, avšak se skrytým zištným předpokladem (kalkulací) přiměřené protislužby budoucí. Takoví „lobbisté“ cíleně loví ve státním aparátu anebo v politických kruzích a typují si „slabé kusy“, které nedokáží odolat pokušení. Tímto způsobem se pak postupně vytváří i poměrně velmi široký okruh zavázaných osob (tzv. „svaz přátel“ anebo “svaz známých“), které v případě náhlé potřeby musí přispěchat na pomoc, protože jinak by se ve svém „svazu“ znevěrohodnily a v případě jejich potřeby by jim už nikdo nepomohl. Úplatkářstvím do budoucna je např. prodej luxusních bytů, domů nebo jiných nemovitostí pod cenou anebo pronajímání výhodného bydlení pro soudce a státní zástupce. Lze jím také zmanipulovat volby do místních zastupitelstev, poslanecké sněmovny, senátu anebo i volby prezidentské, protože opatřením potřebného počtu rozhodujících hlasů se takto nepoctivě zvýhodněná osoba zavazuje k nějaké příští protislužbě (např. ke jmenování rodinného příslušníka do nějaké významné funkce, k upřednostnění ve výběrovém řízení apod.). Ve „svazu známých“ je totiž každý jeho účastník perspektivně použitelný a na štědré přispívatele anebo dárce se nezapomíná.
Úplatkářství do budoucna je velmi rozšířené v jakémkoliv společenském zřízení. V minulém režimu například každý vedoucí pracovník (nomenklaturní kádr), dosazený na své místo z vůle vládnoucí strany, velmi dobře věděl, co se od něho za tuto výhodu očekává. Proto si různými pozornostmi a úsluhami zavazoval vedoucího tajemníka OV KSČ i stranické funkcionáře na nejrůznějších úrovních, aby jej v případě nějakého maléru (např. „manka“) bránili před vyšetřovateli SNB. Snad každý okresní prokurátor v minulém režimu proto zaslechl na OV KSČ obdobný výrok: „Na Pepíka (Lojzu, Frantu) nám nesahejte, ten je náš!“
Tyto praktiky byly převzaty i ve všech posttotalitních demokraciích. Počet „svazů známých“ se však záhy rozšířil, neboť na rozdíl od předcházejících totalitních režimů začaly být moc a politický i ekonomický vliv dělitelné. Politickými stranami anebo určitými zájmovými skupinami jsou proto do politiky anebo na nejrůznější významná místa ve státním aparátu cíleně „protlačováni“ jejich přívrženci, kteří pak v případě úspěchu ve volbách plní svěřené úkoly a dokonce podepisují sliby loajality. Významným politikům jsou pak poskytovány nejrůznější výhody, pozornosti a dary, kterými sice konkrétně není nic ovlivňováno a tudíž je nelze právně kvalifikovat jako úplatky, ale které lze přesto s odstupem času výhodně zúročit, zvláště pak po vítězných volbách.
Úplatky do budoucna jsou např. automobily na zkoušku, nákladné cesty do zahraničí, účast na automobilových závodech na náklady pořadatelů, výhodné zaměstnání rodinných příslušníků, upřednostnění ve výběrových řízeních apod. Budoucí ekonomický a politický vliv si lze také „zakoupit“ štědrými příspěvky na volební kampaň anebo na nejrůznější nadace, které jsou nezřídka zneužívány pro osobní potřebu politiků. Počátkem devadesátých let byli dokonce významní klienti jedné banky nuceni převádět milionové částky z poskytnutých úvěrů na nadaci „Srdce pomáhá“, jejíž zřizovatel však ohledně svého podílu na zločinné privatizaci národního majetku trpěl až do své smrti „ztrátou paměti“.
„Svazy přátel“ (známých) ovlivňují normotvorbu, ekonomiku, politiku i nejvyšší „patra“ policie, státního zastupitelství a justice. Nemají sice tak přísnou hierarchii ani kázeň jako sicilská mafie a (prozatím) nepoužívají ani násilí, avšak o politický a ekonomický vliv dokáží zápasit se stejnou zákeřností a urputností. Někteří jejich členové pak i uvnitř svého „svazu“ intrikují, vytvářejí znepřátelené frakce a za nejrůznější výhody dokáží i zradit a přeběhnout k jinému „svazu přátel“. Současná politická morálka je tedy ještě nižší než morálka zločinecká, protože v mafii by si to nikdy nedovolili.
Inteligentní, vzdělaný, důvtipný a předvídavý politik proto nejenže nikdy nesmí přijmout nic od osoby, kterou dobře nezná a jejíž pravé úmysly mu nejsou známé, ale ani nesmí přijmout nic, co by jej do budoucna zavazovalo k vděčnosti a nějaké protislužbě. Mravní (ne)kvality mnohých politiků jsou však takové, že za získání významné politické anebo ekonomické funkce (např. poslaneckého nebo ministerského křesla anebo křesla v nějaké dozorčí radě) jsou ochotni k jakékoliv protislužbě, včetně protislužby trestné.
„Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“
(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)
Klientelismus a poskytování úplatků do budoucna jsou nemravné a společnost hluboce demoralizují. Lidé si totiž postupně zvykají na to, že se známostmi mají větší naději na úspěch než se znalostmi a naproti tomu bez známostí to oni ani jejich děti nikam nedotáhnou. A jelikož všichni účastníci takových „svazů známých“ jsou příliš opatrní na to, aby za poskytnuté pozornosti něco bezprostředně chtěli anebo vykonali, nikdo jim nemůže prokázat, že jednali v zištném úmyslu. Pokud totiž bylo „dobře investováno“, očekávaný výsledek se může dostavit i za několik let. Dobří „přátelé“ totiž nesmějí zapomínat, neboť i oni mohou jednou někoho a něco potřebovat. Takto funguje moc zákonodárná, výkonná i soudní již po celá staletí a fungovat stále bude. Ony zvláštní soudy pro boj s korupcí by tedy nemohly dokázat vůbec nic.
„Mít známé – to je poklad!“
(Taj-ťün Hejzlarová, Josef Hejzlar – Minimum čínského moudra.)
O původ peněz se starají pouze lidé moudří, spravedliví, poctiví a slušní, kteří ovládají svoji mysl a jsou zcela lhostejní k majetku, prospěchu a funkcím. Mezi politiky je stěží najdete. Proto také jeden z našich bývalých prognostiků (věštců), který se velice rád prezentuje jako geniální všeznalec, počátkem devadesátých let takto nefilosoficky odpověděl na dotaz o původu peněz: „A vy dokážete rozlišit čisté a špinavé peníze?“ Podobná otázka přitom padla již před 2000 léty při rozhovoru římského císaře Vespasiána s jeho synem Titem:
„Syn Titus mu vyčítal, že si vymyslel také daň z moči; Vespasián mu přisunul pod nos peníz z prvního výtěžku daně s otázkou: „Cítíš snad nějaký zápach?“, a když on mu to popřel, dodal: „A přece je ze chcanek.“ (Suetonius – Životopisy dvanácti císařů, Kniha osmá/23)
Jakákoliv forma korupce (tj. zjevné, skryté i do budoucna) je neslušná a nepoctivá, neboť vede k nerovnosti a nespravedlivému společenskému prostředí, vyvolávajícímu nejen nedůvěru v politiky a ve státní orgány, ale i hněv a zlobu slušných občanů. Korupční prostředí jakéhokoliv státu je tedy především dílem lidí, kterým „peníze nesmrdí“ (pecunia non olet) a kteří jsou pro ně schopni úplně všeho. A jsou to právě volby, které těmto politickým dobrodruhům, chamtivcům a lhářům umožňují dosažení jejich touženého cíle.
Tisíciletý problém korupce nelze vyřešit jakýmkoliv politickým, organizačním anebo represivním opatřením. Bez přísné a uvědomělé sebekázně to prostě nejde, protože pud shromažďovací, chamtivost ani lakotu nelze potlačit trestem. Za celá tisíciletí se takový zázrak nad zázraky nikdy nikomu nepodařil a ani nepodaří. Důkazů o tom je kolem nás dostatek a historické zkušenosti to pouze potvrzují. Historia magistra vitae est.
„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“ (Iosephus Flavius – Válka židovská; Kniha pátá, 558,559)
I kdyby tedy všichni současní uchazeči o politické funkce „zpívali hlasy andělskými“ a slibovali „hory, doly“, téměř každý z nich podlehne kouzelnému šustění bankovek (cinkotu penízků).
„Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!).
p { margin-bottom: 0.25cm; direction: ltr; color: #000000; line-height: 115%; orphans: 2; widows: 2; background: transparent }p.western { font-family: „Times New Roman“, serif; font-size: 12pt; so-language: cs-CZ }p.cjk { font-family: „Times New Roman“, serif; font-size: 12pt }p.ctl { font-family: „Times New Roman“, serif; font-size: 12pt; so-language: ar-SA }
