AC24.cz Redakce
Raná Země bývá z dobrého důvodu často označována jako „hadí“. Prvotní eon, který vznikl z popela srážky, jež nám dala náš Měsíc, se vyznačoval pekelným žárem uvězněným pod hustou pokrývkou oxidu uhličitého a vodní páry. (Foto: Flickr)
Je zvláštní, že tyto podmínky měly být nehostinné mnohem déle, než tomu bylo. Zhruba před 4 miliardami let – po několika stovkách milionů let ochlazování – už naše planeta začala vypadat pozoruhodně obyvatelně.
Jakékoli vysvětlení dramatické proměny Země by muselo brát v úvahu rychlý úbytek skleníkových plynů, který umožnil ochlazení planety a kondenzaci vodní páry v oceánech.
Jediným problémem je, že toto období v historii naší planety po sobě zanechalo jen málo geologických stop. Strusky zkrystalizovaných minerálů, které se pohupovaly na magmatických oceánech, by se už dávno potopily do propasti a vzaly by s sebou důkazy o podmínkách na povrchu planety.
Jakékoli hypotézy, které nás napadnou, abychom vyřešili záhadu chybějícího plynu, se tedy musí opírat především o nepřímé důkazy.
Dva vědci z Yaleovy univerzity nedávno prověřili spíše spekulativní scénář zahrnující „podivné“ horniny, které již na povrchu Země neexistují a pohlcují všechen ten CO2. A zdá se, že tato myšlenka se potvrdila.
„Nějakým způsobem muselo být odstraněno obrovské množství atmosférického uhlíku,“ říká planetární vědec Yoshinori Miyazaki, který nyní pracuje na Kalifornském technologickém institutu.
„Protože se z rané Země nedochovaly žádné horninové záznamy, rozhodli jsme se vytvořit teoretický model velmi rané Země od nuly.“
To, co víme o hadském eonu na Zemi, pochází z velké části z astrofyzikálních a geochemických modelů vzniku planet.
Naše soustava Země-Měsíc byla s největší pravděpodobností produktem srážky dvou proto-planet, z nichž jedna byla zhruba o velikosti Marsu a druhá měla víceméně hmotnost dnešní Země.
To, co se z této změti těkavých látek a hornin usadilo, byla roztavená hrouda vířících minerálů a plynů, která byla udržována v teple neustálým přívalem trosek z vesmíru.
Na základě těchto počátků si můžeme představit dlouhé období tepla a chaosu, které udržovala skleníková atmosféra oxidu uhličitého a vody. Stačí se podívat na našeho souseda, Venuši, abychom si udělali představu, jak by to mohlo vypadat.
Mezi kusými důkazy o minerálech, které máme z období Hadeanu, jsou známky toho, že už po několika stovkách milionů let ochlazování na ní byly oceány.
Zdá se, že na konci tohoto eonu před zhruba 4 miliardami let uhlíkový cyklus stabilizoval teploty do té míry, že život mohl vcelku spokojeně existovat.
Jednou z možností je, že se uhlík v atmosféře mohl rozpustit v oceánech a přeměnit se na pevné uhličitany, které se mohly potopit a usadit v plášťových proudech.
Je to pěkná myšlenka, ale abyste se nad ní alespoň z poloviny zamysleli, vyplatí se vědět, zda čísla sedí.
Miyazaki a jeho kolega Jun Korenaga proto dali dohromady modely mechaniky tekutin, pohybu tepla a fyziky atmosféry, aby zjistili, zda se jim podaří hypotézu uskutečnit.
Výsledky naznačují, že by mohla… pokud by se na povrchu naší planety nacházel určitý druh horniny.
„Tyto horniny by byly obohaceny o minerál zvaný pyroxen a pravděpodobně by měly tmavě nazelenalou barvu,“ říká Miyazaki.
„Ještě důležitější je, že byly extrémně obohacené hořčíkem, jehož koncentrace se v dnešních horninách vyskytuje jen zřídka.“
Rychle se měnící kůra vlhké roztavené horniny plné pyroxenu by mohla vysvětlit rychlou ztrátu všeho toho oxidu uhličitého v procesu stabilizace, který by trval miliony, nikoli miliardy let.
A pak, po ochlazení, které by nám dalo regenerující se kůru sestávající z hrstky pomalu se pohybujících desek, by všechny tyto horniny bohaté na hořčík zůstaly daleko pod našima nohama.
Při rychlém převrácení zemské kůry by se minerály nasáklé vodou rychle vysušily a naplnily by oceány na dnešní úroveň.
Tento scénář je zajímavý i proto, že takový jev by pomohl nastartovat život i jiným způsobem.
„Jako bonus by tyto ‚podivné‘ horniny na rané Zemi snadno reagovaly s mořskou vodou a vytvářely by velký tok vodíku, který je podle všeobecného názoru nezbytný pro vznik biomolekul,“ říká Korenaga.
Je to ten druh vědy, který si přímo říká o pádné důkazy, jež leží pohřbeny jak hluboko v čase, tak hluboko pod povrchem.
Není pochyb o tom, že „pekelné“ období Země si své záhady ponechá ještě o něco déle. Ale kousek po kousku se blížíme k pochopení toho, proč se naše planeta stala takovým rájem, jaký vidíme dnes.
Tento výzkum byl publikován v časopise Nature.
Zdroj: sciencealert.com
Článek „Podivné“, dávno ztracené horniny by mohly vysvětlit, jak se pekelná Země stala obyvatelnou se nejdříve objevil na AC24.cz.
