Nová republika Lenka Procházková
Ivan David
12. 9. 2020
Už při psaní předchozího článku o požáru v Morii jsem byl upozorněn čtenáři na akci, která proběhla v pondělí před budovou Reichstagu v Berlíně. Na trávníku tam stálo 13 tisíc židlí, sněhobílých, netknutých – každá prý za jednoho obyvatele Morie, uprchlického tábora na řeckém ostrově Lesbos, který se stal podle jedněch symbolem selhání „Willkommenkultur“ Angely Merkelové, podle jiných symbolem selhání evropské civilizace, která nechala žít lidi v tak strašných podmínkách.
Na leteckých snímcích tábora jsou vidět obytné kontejnery a stany, které je obklopují. Tedy předtím, než vypukl oheň. Tábor byl přeplněný, prý doslova peklo na zemi, přesto jsou na fotografiích v médiích kromě několika dětí s plastovými nádobami na vodu, které se neustále opakují, vidět i mladí muži v módních účesech a oblečení a dobře živené mladé černošky. Podle očitých svědků, ale i oficiálních zdrojů, je většina obyvatel tábora z Afghánistánu a Afriky, nikoli Sýrie, a většinu tvoří mladí muži, často podle oblečení a vousů přívrženci radikálního islámu.
V pondělí tedy demonstrace židlí v Berlíně, organizovaná nevládními organizacemi, které mají dopravu uprchlíků do Evropy doslova v popisu práce, v noci na středu požár Morie, podle řeckých úřadů založený samotnými uprchlíky, což se málokde v televizích zmiňuje, a ve čtvrtek prohlašuje Angela Merkelová v televizi, že přijímání uprchlíků a jejich rozdělení mezi země EU bude jedním z hlavních témat německého předsednictví. Nevypadá to jako náhoda a podle mnoha svědectví ani není.
Na začátku července řekl spolkový ministr zahraničí Heiko Maas, že všechny státy EU budou nuceny přijmout uprchlíky. Německo nás k tomu přinutí. Nyní se tedy tvrdí muzika a hoří zatím první uprchlický tábor. Zároveň probíhá hysterická debata ve sdělovacích prostředcích. Kdo je odkázán na české a německé televizní stanice, nedozví se, že tábor zapálili sami uprchlíci. Oheň jako by přišel odnikud. A když už je zmíněno žhářství, pak se vydává za poslední zoufalý pokus lidí v táboře upozornit na svou situaci.
Na webu Tichys Einblick je článek, spíše rozhovor, s očitou svědkyní požárů, která tvrdí nejen to, že ohně založili obyvatelé tábora, ale že jim dokonce měli pomáhat pracovníci nevládních organizací jako je Sea Watch, která pašuje lidi ve velkém. Pokud by se to potvrdilo, je to tedy síla. Žhářství jako způsob, jak si vynutit celoevropskou solidaritu s uprchlíky. Ale na určení pachatelů si ještě dlouho počkáme. Nyní zní Evropou – musíme pomoci uprchlíkům! Je to naše povinnost jakožto vyspělé Evropy!
Samozřejmě vede Německo. Stát, který vyváží do válečných oblastí značné množství zbraní, volá po lidskosti. Heslo „Wir haben Platz!“, tedy „My máme místo!“, silně připomíná heslo Angely Merkelové z roku 2015 „Wir schaffen das!“ Debata v Bundestagu v pátek bylo jedno velké předhánění se v nadlidskosti a zároveň hysterické odsuzování všech, kdo to vidí jinak. Poslanec za AfD Gottfried Curio zmínil žhářství obyvatel tábora, bránění hasičům v hašení požárů, které vznikly zároveň na mnoha místech v noci na středu a pak ještě několikrát, dokud neshořelo úplně všechno. Ptal se, jestli je dobrý nápad vzít si do domu žháře. Dostalo se mu mnoha odsuzujících projevů, výkřiků a obvinění z nelidskosti. Poslankyně SPD, která mluvila po něm, se doslova zalykala pohoršením a odporem.
Další hněv všech, kdo mají na mysli blaho nelegálních migrantů, sklízí kromě zemí, které se od začátku odmítají podílet na evropské dobrodějnosti, Rakousko, respektive jeho vláda vedená kancléřem Sebastianem Kurzem (ÖVP). Ten byl dokonce lucemburským ministrem zahraničí Jeanem Asselbornem označen za hlavního viníka selhání společné evropské migrační politiky, doslova za hlavního padoucha a viníka utrpení uprchlíků. Protože trvá na ochraně vnějších hranic EU. A protože odolává i tlaku na přijetí alespoň „nezletilých bez doprovodu“. Argument, že po vyprázdnění tábora bude do měsíce zase plný, pokud se nezmění postoj EU k ochraně vnějších hranic, je považován za cynismus.
V rozhovoru pro Tichys Einblick zmiňuje Němka, která žije na místě, že německé nevládní organizace se chovají, jako by jim ostrov patřil, a dokonce jsou podezřívány, i vzhledem k incidentu, kdy jejich zaměstnanci „vyslídili“ pomocí dronů stanoviště řecké armády, ze spolupráce s Tureckem.
Pokaždé, když vypukne podobná hysterická a rozumuprostá mediální smršť s různými fotografiemi trpících dětí – ne, že bych utrpení dětí kdekoli zlehčoval – ptám se, co má našim očím zůstat skryto. Jsou to ekonomické ztráty způsobené pandemií koronaviru? Či je za tím ještě něco?
V Německu to může být kauza Wirecard. Na účtech německé finanční společnosti Wirecard, která platila za budoucí hvězdu evropského fintechového trhu, chybí téměř dvě miliardy Eur. Zda šlo o sofistikovaný podfuk jednotlivce, nebo byla firma perfektně fungujícím strojem na podvod, ukážou týdny a týdny dalšího vyšetřování. Téměř s jistotou se ale mluví o tom, že významně selhaly kontrolní mechanismy auditorů, podobně jako kdysi u firmy Enron. A také se nabízí otázky, zda mohlo toto „kreativní účetnictví“ zůstat zcela skryto spolkovému ministerstvu financí a vlastně celé spolkové vládě.
Ministr financí Olaf Scholz (SPD) musel hájit své jednání ohledně skandálu Wirecard na slyšení za zavřenými dveřmi Bundestagu. SPD je nyní jednou z nejagilnějších německých politických stran ohledně obnoveného přijímaní migrantů z řeckých táborů. Kauza Wirecard, jeden z největších účetních podvodů historie Spolkové republiky Německo, byla bezpečně odklizena na zadní stránky periodik.
