Nová republika Lenka Procházková
Ivan David
12. 8. 2020
Řecké vládě se minulý týden podařilo uzavřít s Egyptem dohodu o vymezení námořní hranic. Včetně rozdělení výhradních ekonomických zón kolem řeckých ostrovů a podmořského šelfu vybíhajícího na jedné straně z Egypta a na druhé straně z řeckých ostrovů. Velkou nelibost se sjednáním této smlouvy vyjádřilo nikoli překvapivě Turecko, jemuž obě země vzkázaly, že pro něj ve východním Středomoří už není místo. Dnes se proti smlouvě postavila i německá kancléřka Angela Merkelová. Šéfka spolkové vlády země, která nyní předsedá Evropské radě, podle řeckého webu ethnos.gr prohlásila, že Německo bude usilovat o návrat situace před řecko-egyptskou dohodu.
Povrchní pozorovatel by po shlédnutí mapy mohl snadno dojít k závěru, že jde o zrcadlový protitah vůči dohodě mezi Tureckem a džihádistickými milicemi sdruženými ve vládě národní shody (GNA), jejímž jménem na mezinárodní scéně hovoří samozvaný premiér Faís al-Sarrádž. Ve smlouvě Erdogan – Sarrádž si Turecko a Libye rozparcelovaly Egejské moře a jeho dno v pásu mezi Tureckem a libyjský poloostrovem Kyrenaika.
Když pomineme fakt, že Kyrenaiku, stejně jako většinu Libye neovládají Sarrádžovi džihádisté, ale Libyjská národní armáda (LNA), jíž velí polní maršál Chalífa Haftar, spočívá zásadní rozdíl především v tom, že Turci a GNA si ve smlouvě slíbili rozdělit moře i s řeckými ostrovy, které jsou v tomto pásu. Takové dělení moře a dna je v rozporu s Úmluvou OSN o mořském právu. Podle ní mají Řekové kolem svých ostrovů vlastní pobřežní vody a výhradní ekonomické zóny. Mezi Tureckem a Egyptem se nachází řecké ostrovy – což je součást Řecka, čím spolu Turecko a Libye na moři nesousedí. Tudíž nemají právo si dělit moře ani jeho dno.
Podle mezinárodního práva spolu naopak na moři sousedí Egypt a Řecko. I když obě země nemají žádnou pevninskou společnou hranici. Mezi některými řeckými ostrovy a Egyptským pobřežím, respektive ostrovy pod jeho správou, už není žádá pevnina ani ostrov jiné země. Řecko a Egypt si tedy podle Úmluvy mohou společně dohodnout námořní hranice. Smlouva o jejich vymezení je velkým úspěchem řecké diplomacie. Jde v krátké době již o druhou smlouvy tohoto typu. Na jaře podobnou smlouvu Řecko uzavřelo s Itálií.
Vypadá to, jako by si řecký premiér Kyriakos Mitsotakis prostudoval historii bývalého Československa a zvláště momenty kolem jeho zániku na přelomu let 1938 a 1939. A snažil se vyvarovat chyb, které se naší zemi staly osudné před 2. světovou válkou. Naše první republika „nedojela“ jen na německou rozpínavost a zradu západních mocností, na než spoléhala, ale i na fakt, že si ve svém sousedství nedokázala vybudovat protiněmecký blok. Kromě Rumunska mělo Československo územní spory se všemi svými sousedy. V takové situaci není možné postavit obrannou alianci proti společnému nepříteli.
Řecká vláda se zřejmě rozhodla si před osudovým střetem s Tureckem pojistit záda všude, kde je to možné. Nyní mu problémy v týlu činí Albánie, která se proti němu spojila s Tureckem. Na ostatních hranicích se řecké vládě podařilo vyjednat dohody, které z jeho sousedů činí spojence proti Turecké expanzi.
Řecko dnes v reakci na opětovné vplutí turecké průzkumné lodi Oruc Reis do svých teritoriálních vod sice požádalo o svolání mimořádného zasedání Rady ministrů zahraničí EU. Vláda v Athénách však zřejmě již dávno nespoléhá na to, že by EU, kterou momentálně vede Německo, Řecku výrazněji pomohla. Slova vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Josepa Borrella o tom, že EU potřebuje udržet dobré vztahy s Tureckem, říkají jasně, že Brusel je ochoten ustupovat Erdoganovi až do posledního Řeka.
Podobně k ničemu se v řecko-turecké krizi ukazuje být NATO, jehož mluvčí Jens Stoltenberg se snaží dosáhnout jen toho, aby se do řešení situace nezamíchalo Rusko. Nebo aby Turecko nepřešlo na stranu Ruska. K žádostem o pomoc z Řecka je bruselská centrála Aliance hluchá. Řekové správně pochopili, že jestli se mají početně silnějšímu Turecku ubránit potřebují spojenectví zemí, které jsou tureckou expanzí ohroženy. Nic nespojuje lidi i země lépe něž společný nepřítel. A zvláště v situaci, kdy ty země spolu nemají žádné spory.
Proto považuji za mistrovský tah jarní ustavení Paktu proti turecké rozpínavosti ve Středozemním moři, jehož jsou kromě Řecka a Kypru členy též Francie, Egypt, Sýrie, Izrael a v přidruženém postavení Haftarova armáda v Libyi. Kromě Francie jsou to všechno země, které by Erdogan chtěl obsadit v rámci svého plánu obnovy Osmanské říše – Turecka od Vídně po Čínu a od Kavkazu po Saharu. Vyhlásil jej veřejně před 3 lety na sjezdu teroristické organizace Šedí vlci. Stejně jako Hitler zveřejnil svůj záměr obsadit Evropu ve spise Mein Kapmf. Tehdy si představitelé velmocí mysleli, že se Hitler chvástá, a že je to jen slib domácímu publiku, který nebude plnit. A byla z toho 2. světová válka. Mitsotakis ví, že Erdoganovi nejde jen o plyn pod dnem moře, ale že chce zničit a okupovat nejen celé Řecko.
I Francie má ve východním Středomoří své zájmy. V oblastech kolem řeckých ostrovů a Kypru, kde turecké lodi kradou ropu a plyn má koupené těžební licence francouzskou-italské konsorcium TOTAL-ENI. Itálie zmožená COVID-19 se zatím v tomto sporu drží zpět. Její premiér Giuseppe Conte však jednoznačně odmítl nabídku mluvčího džihádistů Sarrádže na koupi libyjských licencí na těžbu ropy a plynu u řeckých ostrovů. Na rozdíl od německé kancléřky Angely Merkelové, které o ně projevila zájem pro německé firmy. V Itálii se však situace může změnit po nadcházejících volbách. Lze čekat, že pokud vyhraje strana Lega, která je s českou SPD v Evropském parlamentu ve stejné frakci Identita a demokracie (ID), a pokud se premiérem stane Matteo Salvini, italské námořnictvo uzavře moře mezi Itálií a Libyí. A možná nejen před nelegálními přistěhovalci, které do EU posílají na člunech Sarrdážovi džihádisté, ale i před konvoji se zbraněmi a municí, které v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN o zákazu vývozu zbraní do Libye džihádistům ve velkém vozí turecká armáda.
