NWOO.ORG Jaromír Vašek
14.4.2020 uplynulo šest let od začátku občanské války na Donbasu, která trvá dodnes. Pojďme si osvěžit paměť a podívat se nejen na hlavní události uplynulých více jak šesti let, ale i na to, co občanské válce předcházelo.
1. PROTISTÁTNÍ PŘEVRAT NA UKRAJINĚ V ROCE 2014
UKRAJINA V DOBĚ SOVĚTSKÉHO SVAZU
V období Sovětského svazu (1922-1991) byla Ukrajina hospodářská velmoc (těžba uhlí na Donbase, nerostných surovin, průmyslové podniky, úrodná půda-obilnice Evropy) jak v rámci SSSR, tak v Evropě. Na Ukrajině nebyly ani žádné národnostní a náboženské rozpory. 8.12.1991 rozhodli tři lidé-prezidenti Ruska Jelcin, Ukrajiny Kravčuk a Běloruska Šuškevič v bělověžském pralese bez souhlasu lidu SSSR a lidu tří zmíněných republik, o zániku SSSR a vzniku Společenství nezávislých států-SNS. Byl to nezákonný akt, doslova puč tří lidí, v rozporu s Ústavou a zákony SSSR a v rozporu s výsledky referenda ze 17.3.1991 o zachování SSSR (účast 79,5% voličů, pro zachování SSSR bylo 76,4% hlasujících). Všichni tři prezidenti se tak dopustili vlastizrady. Zejména Rusové, obývající východ a jih Ukrajiny, nesli rozpad SSSR velmi těžce (na celé Ukrajině hlasovalo v referendu 83,5% voličů, pro zachování SSSR bylo 70,2% hlasujících).
SAMOSTATNÁ UKRAJINA
Ukrajina zůstala po rozpadu SSSR pozorovatelem Společenství nezávislých států (SNS), svazku bývalých republik SSSR. V SNS šlo hlavně o rozvoj hospodářské spolupráce. Po osamostatnění Ukrajiny v roce 1991 se ani první prezident samostatné Ukrajiny Leonid Kravčuk, ani jeho následovník Leonid Kučma (zvaný mezi lidmi Čučma), příliš o svou zemi nestarali. Hospodářská situace se začala zhoršovat, zavíraly se podniky, rostla nezaměstnanost, začaly se objevovat národnostní rozpory mezi Ukrajinci (obývající hlavně západ země) a Rusy (jih a východ). A již krátce po roce 1991 se začal připravovat za pomoci Západu scénář velkých změn, který měl vést k odpoutání Ukrajiny od SNS a k jejímu připoutání k Západu (EU, NATO), aby bylo možné hospodářsky Ukrajinu vysát a politicky a vojensky ji zneužít proti Rusku.
POČÁTKY VNITROPOLITICKÉ KRIZE
První pokus o velkou změnu, tzv. Oranžová revoluce v roce 2004, po které prezidenta Kučmu vystřídal prozápadní Viktor Juščenko (v opakovaných prezidentských volbách porazil Viktora Janukoviče), neměla dlouhého trvání. Ve volbách v roce 2010 vyhrál proruský Viktor Janukovič. Janukovič chtěl vyváženou spolupráci jak s Ruskem a státy SNS, tak s EU. Vyjednal smlouvu o spolupráci mezi Ukrajinou a EU. EU však žádalo Ukrajinu o jednostrannou spolupráci s EU a přerušení spolupráce Ukrajiny se SNS. A tady někde začíná ukrajinská vnitropolitická krize, vedoucí k občanské válce na Donbasu. Následující události dokazují, o co šlo EU, NATO a Západu-o zničení Ukrajiny jako prosperující země, o její vytržení ze SNS a o její připoutání k Západu (vstup do EU, NATO). A v budoucnu o její využití jako nástupiště pro válku proti Rusku.
MAJDAN-PROTISTÁTNÍ PŘEVRAT NA UKRAJINĚ
Janukovič v listopadu 2013 odmítl smlouvu o spolupráci Ukrajiny s EU podepsat, protože chtěl pokračovat ve spolupráci se SNS. Toho okamžitě využily dlouho předtím připravené domácí i zahraniční živly, které se shromáždily na náměstí Nezávislosti (ukr. Majdan Nězaležnosti, do roku 1991 náměstí Říjnové revoluce) a žádaly rezignaci prezidenta Janukoviče. Protesty trvaly do února 2014. Na demonstracích se objevovaly portréty Stěpana Bandery a vlajky jeho Ukrajinské povstalecké armády-UPA. Jako protiváha vznikl tzv. Antimajdan, demonstrace na podporu dosavadní vlády. 19.2.2014 došlo k masakru na Majdanu, kdy ukrajinští nacionalisté spolu s najatým gruzínským komandem začali z oken okolních budov střílet na demonstranty, z čehož nacionalisté obvinili příslušníky pohotovostního pluku-Berkutu. Poté začala střelba i na příslušníky Berkutu. Oficiálně bylo zabito přes 25 lidí na obou stranách (celkem za celou dobu demonstrací se uvádí podle různých zdrojů 77 či 82 obětí).
„21. února 2014 pokračovala jednání o dohodě mezi ukrajinskou vládou a opozicí, při čemž asistovali polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski, spolu s kolegy z Francie Laurentem Fabiusem a Německa Frankem Steinmeierem, ruským ombudsmanem Vladimirem Lukinem a ruským velvyslancem Michailem Zurabovem. V průběhu dne byla podepsána dohoda o návratu k ústavě z roku 2004, vytvoření prozatímní vlády, vyhlášení všeobecné amnestie pro demonstranty a zdržení se násilí na obou stranách, což následně potvrdil německý ministr zahraničních věcí Steinmeier. Součástí dohody bylo rovněž vytvoření nových volebních zákonů. Dohoda nebyla nikdy dodržena a její dodržení nebylo ze strany EU, která se na jejím uzavření podílela, nikdy vyžadováno nebo nějak sankcionováno.“ (Citováno z Wikipedie-článek Euromajdan)
Místo splnění výše uvedené dohody došlo ke státnímu převratu. Parlament 22.2.2014 pod nátlakem a hrozbami ze strany nacionalistů nezákonně odvolal prezidenta Janukoviče z funkce a ten emigroval do Ruska.
„Takovéto odvolání prezidenta Ukrajiny z funkce je ale de jure neplatné, protože k odvolání parlamentem byly podle ústavy krom potřebného množství hlasů nutné také obžaloba z velezrady (nebo jiného závažného trestného činu) a následné schválení odvolání Nejvyšším soudem a poté ještě Ústavním soudem. Tato nezbytná procedura ale nikdy neproběhla. Dále lze prezidenta odvolat ze zdravotních důvodů a také se může prezident funkce vzdát dobrovolně; ani jedno ani druhé nebyl tento případ. Poslední možností uprázdnění prezidentského úřadu by byla smrt prezidenta, což se prokazatelně nestalo.“ (Citováno z Wikipedie-článek Euromajdan)
23. února 2014 byl parlamentem nezákonně zvolen jako „zastupující prezident“ předseda parlamentu Alexandr Turčinov. Poslanci vyměnili vládu a zahájili stíhání třiceti lidí kvůli „krvavým represím“. Bývalí ministři většinou emigrovali do Ruska.
Jaromír Vašek, předseda Společnosti přátel LLR a DLR
