Nová republika Lenka Procházková
Včera si Kurdové na celém světě připomněli výročí genocidy kurdských Alevitů v Dersimu (dnes turecky Tunceli) tureckou armádou. Tehdy dodalo nacistické Německo Mustafovi Kemalovi Atatürkovi jedovatý plyn, který byl následně použit v této oblasti k potlačení povstání kurdských kmenů pod vedením Seyida Rizy. Alevitští Kurdové se tehdy bránili proti náboženskému a etnickému útlaku ze strany tureckého státu, tedy oficiální politice poturčení. Alevité jsou odnož šíitského islámu, žijí především v Turecku – dnes tvoří zhruba 20 % obyvatel Turecka. Alevité nemají mešity, nemodlí se pětkrát denně, neuznávají právo šaríja, nepostí se během ramadánu, nekonají poutě do Mekky. Ženy si nezahalují vlasy.
Dodávky zbraní Turecku, které se nijak nevzdalo svých genocidních zvyklostí, dosáhly mimochodem loni ze strany Německa svého dosavadního rekordu.
Helin Evrim Sommerová, mluvčí parlamentní skupiny DIE LINKE v Bundestagu, požaduje u příležitosti výročí masakru v Dersimu v Turecku v květnu roku 1937 aby „se spolková vláda konečně vypořádat se spoluúčastí Třetí říše na masakru v Dersimu v Turecku v roce 1937,“. Sommerová uvedla, že: „Nacistické Německo a Turecko spolupracovaly na masakrech v Dersimu v letech 1937 a 1938. Udává se, že v regionu Dersim bylo tureckou armádou postříleno, popraveno nebo upáleno až 70 000 Alevitů. Ti z nich, kteří dokázali uprchnout a skrýt se v horách, byli povražděni jedovatým plynem z nacistického Německa, podle dokumentů z tureckých státních archivů. Navzdory těmto dokumentům se spolková vláda odmítá touto temnou kapitolou zabývat. Místo toho přesouvá výhradní odpovědnost na Turecko a zdůrazňuje, že k vyhodnocení musí dojít pouze na místě. Německá vláda musí požádat svého partnera NATO, Turecko, aby zpřístupnilo tajné soubory z tureckých státních archivů nezávislým historikům. Teprve potom bude možné masakr v Dersimu řešit historicky a politicky. 84 let po spáchání trestných činů by to byl alespoň opožděný čin. To je jediný způsob, jak obnovit důstojnost obětí a zahájit proces usmíření, “ dodává Sommerová.
Nedávno, 29. dubna, byl Mezinárodní den obětí chemických zbraní.
Pro Kurdy hraje tento pamětní den zvláštní roli, nejen kvůli masakrům v Dersimu. Kurdové byli během posledních 100 let mnohokrát napadeni chemickými zbraněmi, ale zdaleka ne všem těmto zločinům byla věnována mezinárodní pozornost. Například útoku jedovatým plynem iráckou vládou na více než dvacet kurdských vesnic, včetně útoku na město Sardasht 18. června 1987. V lednu a březnu 1988 následovaly další dva útoky. Irácká vláda téměř ve stejnou dobu, 16. března 1988, bombardovala jedovatým plynem i jihokurdské město Halabja. Asi 7 000 lidí zemřelo bolestivou smrtí, desítky tisíc si nese následky dosud. Útoky jedovatým plynem byly součástí takzvané operace Anfal režimu pod vládou Saddáma Husajna, jejímž cílem byla genocida Kurdů a dalších menšin. Ačkoli počátkem 80. let německé společnosti prokazatelně dodaly iráckému režimu základní materiály a vybavení pro výrobu chemických zbraní, právní a politické vyhodnocení zůstalo bez následků. Mezinárodní uznání této genocidy je stále v nedohlednu.
Chemické zbraně byly prokazatelně použity v rozporu s mezinárodním právem na podzim 2019 v Rojavě, tedy severovýchodní Sýrii, v rámci turecké agrese proti Kurdům. Turecká armáda spolu se svými teroristickými milicemi IS prokazatelně použila bílý fosfor v Serêkaniyê a Gîrê Spî proti většinovému kurdskému obyvatelstvu. Švýcarská odborná agentura nyní prokázala použití chemických zbraní na základě vzorků kůže zraněných osob. Ani zde nedošlo k žádnému mezinárodnímu pobouření. Kurdové v Německu ústy svých představitelů požadují, aby „každý národ, společnost a jednotlivec, který je nebo byl zapojen do výroby, přemisťování a používání zbraní hromadného ničení a nese odpovědnost za příšerná úmrtí nevinných lid,í a musí být postaven před mezinárodní soud.“
Je pravda, že chemické zbraně jsou zakázány. Ale komponenty na ně se samozřejmě dodávají, nejen Turecku, ale i dalším režimům Blízkého východu. Proto také „usnulo“ vyšetřování chemického útoku v Rojavě na podzim 2019, protože stopy šly příliš vysoko na západ Evropy. Válka je pro mnoho nadnárodních firem a zbrojařských koncernů především výdělečný podnik. Jejich servisní organizace, zvané národní vlády, se starají o plynulý tok peněz. Před 2. světovou válkou stejně jako dnes.
