PROTIPROUD Petr Hájek
S tím časem je to stejnak zvláštní. Rozhodně nikoho neohromím zjištěním, že časů je mnoho. Jakkoli onen pravidelně odpočítávaný stále dokonalejšími přístroji, jejichž zmenšeninu někteří nosí na ruce, další v mobilech a nejvíce asi na obou "displayích" současně, je technicky vzato pořád stejný.
A přece náš osobní čas má mnoho podob, rychlostí a emocí způsobených prožíváním. Tím zjevně opět nikoho neohromím – a ani mi o to nejde. Spíše o to, že jakkoli to tik-tak všichni známe, je to vlastně záhada. A možná proto, že je tak samozřejmá, nikoho vlastně nezajímá.
V docela nedávné minulosti tomu tak ale nebylo. O čase a jeho smyslu uvažovali myslitelé, velcí umělci, a dokonce i moderní kněží stále se rozrůstající většiny "nevěřících" (myšleno v euroatlantickém civilizačním prostoru) – vědci. A dospívali občas k docela pozoruhodným závěrům.
"Setrvej, vteřino!" měl třeba zvolat hrdina nejznámějšího dramatu J. W. Goetha, absolutní autorské hvězdy své doby. Nešlo v té vteřině o málo. Vědou a poznáním světa posedlý doktor Faust na tom postavil svou smlouvu s ďáblem. Ten mu zaručil nejen pozemský úspěch, ale i praktickou nedotknutelnost.
Jeho duši však měl získat pro své pekelné plány pouze v případě, že Faust ve své nekonečné touze po dalších a dalších objevech a zážitcích dospěje do stavu, že by si přál, aby byť jediný okamžik setrval. Aby se čas třeba jen na vteřinu zastavil. Byla to podmínka – a současně samozřejmě past – docela promyšlená.
Mefisto, ten ďábel, totiž znal své pappenheimské. Onu neukojitelnou touhu člověka po něčem novém, dalším, ohromujícím. Po běhu k horizontu, který se stále vzdaluje, ať k němu utíkáme seberychleji. A přece věděl, že i to má své limity v čase. Faust tomu nevěřil. Jak to dopadlo, víme – i když (v pojetí Goethově) je to ještě kapánek složitější. Ale spor o tu vteřinu s námi zůstal.
Čas a moc
Žijeme totiž pouze v přítomnosti, ale s očima upřenýma k budoucnosti. K něčemu, co nemůže nikdo znát, a přesto na tom stojí většina našich každodenních úvah – a plánů. Minulost, včetně té bezprostřední, nás už, k naší škodě, zdaleka tolik nezajímá. Což Mefisto, v jakkoli dle libosti přeneseném slova smyslu, samozřejmě stejně dobře ví. A spolu se svými lemury (pomocníky) a nesčetným zástupem Faustů na tom staví své další a další pasti.
O pár let více než jedno století po Goethově smrti (r. 1832) vydal jiný slovutný spisovatel román o blízké budoucnosti. Nazval ho 1984 – podle data, v němž se má jeho vize uskutečnit. Orwellovu "dystopii" (opak utopie, vize ideálního světa) dnes zná kdekdo, protože na jednotlivosti z ní se odkazují kritici stavu naší reality vlastně z celého spektra – od mainstreamu až po nepodvolené.
Málokdo však tuto základní knihu o budoucnosti, jež se stává stále více přítomností, skutečně přečetl. Protože spěcháme za svými jinými povinnostmi, zážitky, vteřinami a plány, jež potřebujeme uskutečnit v jiné bezprostřední budoucnosti. Posluchači protiproudní rozhlasové stanice Hvězda si ten klíčový román mohli ovšem nedávno vyslechnout celý jako četbu na pokračování, pokud si o deváté večerní řekli "zastav se, hodinko".
Jedna z Orwellových základních tezí je právě o čase a jeho vztahu k přítomnosti: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost; kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Celé je to ovšem zasazeno do dalších vztahů, podmínek a souvislostí, kterým porozumí plně jen ten, kdo zná celý kontext, ne pouze slavný citát.
Čas a rozhodování
Tím narážíme na další "rozměr času" – rozhodování. Přistupujeme k němu neustále, aniž si to většinou uvědomujeme. Od volby, zda se napiju své kávy na stole teď, nebo až za okamžik – až po rozhodnutí, zda budu dál číst nebo poslouchat tento text, který mě třeba vůbec nezajímá, protože se v něm nehřímá, nespílá či nepřináší dostatečná dávka překvapivých "informací" ("soma" říká té zničující návykové droze jiný slavný dystopický román).
Čas a rozhodování (rozhodování v čase) jedno jsou. I ten, kdo si myslí, že o ničem nerozhoduje, rozhoduje neustále. A důsledky jeho rozhodnutí se opět projeví v čase. Někdy jsou na pohled bagatelní. A přece mohou zásadně změnit budoucnost rozhodujícího – i těch, jichž se rozhodnutí týká, aniž o tom mají ponětí. Pouze pocítí důsledky.
Stačí třeba jediný nepatrný pohyb někoho z těch stovek milionů či miliard, kteří v této chvíli sedí za volantem a řítí se za plánovanou budoucností – pohyb bezděčný, nebo záměrný – a všechno se rázem změní. Srážka a tragédie, jejíž důsledky se řetězově vrší, nebo naopak "vyklouznutí" z katastrofy, která se už zdála být v další vteřině neodvratná. Stačila jediná vteřina.
Náraz na dohled: Největšímu podvodu v dějinách je 55. Zlatý standard? Papírové peníze? Obojí má své problémy. Vyřeší to BRICS? Jak se ukrýt před koncentrákem digi měny? Nesplatitelné dluhy. Trend je jasný. Společně se ubráníme?
Protiproudní televize uvádí v pořadu Rub a líc Roberta Vláška, který v diskusi s Petrem Hájkem nalézá odpovědi na dramatické situace současného světa, jenž 55 roků po velkém americkém podvodu směřuje k řešení, které nás může ožebračit – pokud na něj nebudeme připraveni.
Pokud se chcete vyhnout znehodnocení peněz inflací, která především válkou v Íránu může brzy zase nabrat divoké tempo, známe jeden bezpečný přístav.
Napište svoje telefonní číslo na email zlato@protiproud.info – a budete vědět vše, co potřebujete. A pomůžete sobě i Protiproudu!
Čím větší je volant, respektive "mechanismus", jímž řidič přítomnost ovládá, tím hlubší a trvalejší jsou následky každého jeho chybného (či naopak správného) rozhodnutí. Pro cestující ve vlaku, v autobuse či v jiném prostředku "hromadné dopravy" je rozhodnutí svěřit se schopnostem a odpovědnosti řidiče přímo osudové: Jak nastoupíme, už není cesty zpět (minimálně do příští zastávky). S tím ale počítáme a VĚŘÍME, že cesta dopadne, jak jsme si naplánovali.
Co se stane?
Úplně stejné je to s těmi, kteří v určený den přijdou (či nepřijdou) do volební místnosti, aby svým rozhodnutím (či nerozhodováním, což je totéž) vybrali řidiče pro relativně dlouhý čas cesty komunity, v níž žijí: v obci, v kraji, ve státě. V tomto případě však za výsledek rozhodnutí nesou spoluzodpovědnost. Ti, kteří se jim jako řidiči nabízejí, přece dopředu říkají, jaký mají plán (jiná věc, jestli jim to věříme, ale i to je součástí rozhodování).
Nejhorší je situace, když někdo drží volant bez ohledu na mínění ovládaných, má dostatek moci, aby si ho udržel – a jenom předstírá, že respektuje rozhodování ostatních. Jede si, kam chce, byť by to byl šílenec, který míří k propasti. Prostě ten vehikl ukradl i s cestujícími – a jejich mínění ho nezajímá. To je právě ten Orwell: Na to, co se stane v Bruselu, nemáme vůbec žádný vliv, ale důsledky poneseme, protože jsme součástí cestujících v expresu, jenž se řítí k neodvratné havárii.
SESTRA MEDU: ŽIVÁ VODA UŽ JE K MÁNÍ!
Protiproud opět navštívila česko-slovenská dvojice Daniel Fiala a MUDr. Bronislav Čiko, aby, předvedli objev "živé vody". Navíc přidávají další informace, jež mohou vracet zdraví a zabraňovat nemocem, a tak dále rozšířil možnosti sebeobrany nepodvolených!
Tisíce vděčných uživatelů přípravků Daniela Fialy už sice vědí, jak účinné jsou čínské dřevokazné houby s "medíky" při prevenci a pomoci v léčení i těch nejzávažnějších chorob včetně onkologických. "Živá voda" doktora Čika je však doplní do fascinující zbraně! Alespoň to před pár týdny slíbili.
Nyní se oba pánové objevili znovu před kamerami Protiproudu, protože Živá voda je tady! Předvedli ji. Stojí za to se na to podívat! A přidali ještě několik dalších novinek Daniela Fialy.
Co teď? Opět je to o rozhodování v čase a sdílení svého osudu s ostatními. Přesvědčíme ty, kteří si ničeho nevšímají a jenom se vezou, že je nezbytné zakročit a vzít řízení do svých rukou? Odpojit vagón a rozhodnout se pro vlastní trasu? Jenže – co se stane pak? ptají se ti, kteří sice tuší, že něco není v pořádku, ale aspoň to pořád někam jede.
Je možné odpovědět na otázku po budoucnosti? Orwell nabízí jednu pomůcku, jak budoucnost odhadnout: "Svoboda je svoboda říkat, že dvě a dvě jsou čtyři. Pokud je toto zaručeno, všechno ostatní už vyplyne samo.“ Bruselští uchvatitelé, Mefistovi lemuři, tvrdí: Nepřirozené je přirozené (gender, homo atd.), lež je pravda (klima, Green deal), válka je mír (příprava na přepadení Ruska). Dvě a dvě je pět. Říkat něco jiného je zakázáno. Na místě je tedy otázka:
Jak to dopadne?
To lze odhadnout – či spočítat, chceme-li – stejně obtížně jako kteroukoli jinou otázku po budoucnosti. Orwellův hrdina dopadne špatně. Anebo dobře? Vzdát se a přizpůsobit se, žít nesčetnou řádku "vteřin", které setrvávají, protože možnost svobodného rozhodování v čase nám je odepřena? Nebo odmítnout, trvat na tom, že dvě a dvě jsou čtyři – a nést následky? Obojí je totiž volba. Zhruba stejná, jakou vteřinu za vteřinou řeší stamilióny řidičů v osobních autech právě v této vteřině.
KDO ZKUSIL, VÍ: NEJSME BEZ OBRANY!
Jak se bránit nejen následkům nebezpečných vakcín a mnoha chemických farmak označovaných za léky za využití čistě přírodních metod bez použití chemie? Jak potlačit mnohé následky všudypřítomného elektromagnetického záření?
Mluvíme o tom – a hlavně o nejnovějších "zbraních" a metodách, jak nemocem čelit a předcházet – v zásadních zdravotních rozhovorech Petra Hájka s Jiřím Černotou. Na ten poslední se podívejte zde!
Vytvořte si bezplatný účet BEWIT, kterým se dostanete k výrazným slevám s kompletní nabídkou na e-shopu firmy BEWIT. A každým nákupem z tohoto účtu pomůžete nejen sobě, ale také přispějete na další existenci Protiproudu. Díky, nepodvolení!
K rozumné odpovědi je prostě nutné přibrat do rozhodování ještě něco jiného. Pevný bod, který racionální rozhodování umožňuje. Goethe to řeší tak:
Starý, napůl slepý a již skoro hluchý Faust konečně pochopil omyl všeho svého bloudění, zločinů, úprků za zážitky, za objevy: Bylo to špatně. Chce teď na poslední chvíli vše, co ví, využít k prospěchu svých bližních. Naplánuje projekt na dobývání souše z moře. A protože již slyší cinkot lopat a dalších nástrojů, domnívá se, že práce začaly. Domnívá se…
Jenže on má smlouvu s ďáblem, tím největším lhářem, podvodníkem, mistrem ironie a výsměchu všemu, co je v člověku dobré a mravné. Takže to, co Faust slyší, jsou sice opravdu zemní práce, ale ne na stavbě hrází: To mu Mefistovi lemuři kopou hrob…
"Zastav se, vteřino! Setrvej, okamžiku!" zvolá stařec s plným vědomím, co to pro něj osobně znamená. A Mefisto se chechtá: "Je ztracen!" Jeho plán vyšel do puntíku. Je tu ovšem ten pevný bod. Tedy byl ještě v první polovině devatenáctého století, který Goethe (ač sám zednář) nedokázal obejít.
Fakt je to s tím časem divné. Celý dlouhý život – a rozhodla jediná vteřina. Z nebe totiž ďáblův triumfalismus zvrátí definitivní soud. Verdikt, který stojí nade vším: "Je spasen!"
Takže konec dobrý, všechno dobré? Kdepak! Tyhle báchorky přece dávno neplatí. Žít a v čase se rozhodovat podle nich, je jako tvrdit, že dvě a dvě jsou čtyři.
Protože kdo ještě dneska věří v Boha?
