Nová republika Lenka Procházková
Lenka Procházková
8. 4. 2021
Zatímco křesťané, ať žijí kdekoli, ukončili o Bílé sobotě půst a čekali, až do ztichlých kostelů přiletí zvony zpátky z Říma, aby zvěstovaly zázrak Velké noci, Káhira se téhož večera stala kulisou pro impozantní Zlaté procesí. Mumie faraonů byly slavnostně převáženy z muzea na náměstí Tahrír do Národního muzea Egyptské civilizace, nově postaveném v bezpečnější lokalitě. Transportu starověkých ostatků osmnácti králů a čtyř královen předcházel galakoncert, jemuž naslouchala egyptská elita, zahraniční hosté a stovky milionů lidí doma u obrazovek.
Každý z mumifikovaných faraonů byl za života převtěleným bohem a i po smrti byl zaopatřen tak, aby jeho přerod do další existence proběhl důstojně. Na rozdíl od Turínského plátna, jehož otisky se stále zkoumají, autenticita egyptských sarkofágů a identifikace mumií v nich uložených byly nezvratně prokázány a prohlášeny za světové kulturní dědictví. Vlastníkem ostatků faraonů je samozřejmě Egypt (Egyptská arabská republika), ale přítomnost ředitelky UNESCO u jejich sobotního hromadného stěhování přispěla k tomu, že průběh akce satelity odpinkly do všech světových médií a mnoho fascinovaných diváků zatoužilo spatřit královské mumie a jejich zdobné sarkofágy na vlastní oči. Současné omezení turistiky je pro Egypt skutečnou morovou ranou. Záměr na přemístění mumií pod novou střechu vznikl dřív, než udeřila pandemie nového coronaviru, ale jeho přímý přenos v době lockdownu vzbudil větší zájem než pak pondělní promluva papeže, kterou z vatikánské knihovny osaměle adresoval Městu a světu.
I královna Kleopatra, poslední egyptská panovnice (z dynastie makedonských Ptolemaiovců), jejíž hrob, ve kterém, (jak doufám) spočívá spolu s Marcem Antoniem, zatím objeven nebyl, by musela uznat, že choreografie Zlatého procesí byla srovnatelně velkolepá s onou, již za živa uměla zrežírovat ona sama, aby okouzlila Řím a načas tím oddálila jeho dobyvačné záměry vůči své říši. V sobotním káhirském večeru desítky „naklonovaných“ Kleopater v tanci provázely konvoj vozů s ostatky, což vzbuzovalo až mystický dojem umocněný bubnujícími vojáky, jezdci na koních a světelnými efekty na bezpečně vylidněných hlavních třídách a pak kolem večerního Nilu. Každá ze starobylých mumií měla pro přepravu zkonstruovaný vlastní vůz se zlatě pableskujícím jménem (v hieroglyfech, v arabštině a pro „barbary“ i v angličtině). Povozy zdálky připomínaly pomalu jedoucí tanky, zblízka samohybné elegantní pohřební kočáry. Povrch vozovek byl nově vydlážděný a sarkofágy byly upevněny pásy, aby mumiím byla na jejich (snad?) už poslední pouti zaručena bezpečnost a pohodlí.
Kdyby se Zlatého průvodu dožil spisovatel Kingley Amis, třeba by ke svému humornému románu Egyptologové připsal druhý díl. Tentokrát s rozmáchlejším příběhem, v němž by svůj satirický náhled na současnost zkombinoval s legendami „domorodců“ o kletbě faraonů, které znovu ožily na sociálních sítích, (vyvolány nedávným zablokováním Suezu a dalšími nešťastnými událostmi a haváriemi v Egyptě, které procesí „varovně“ předcházely). Britský přístup ke světovému kulturnímu dědictví (satiricky zachycený i v díle K. Amise) kombinuje zvídavost se schopností objevené cenné artefakty odvážet do bezpečnějších úložišť (do Britského muzea). Tomu však dvaadvacet mumií uniklo a celý svět to sledoval on line.
Musím uznat, že průběh akce vzbudil i můj respekt. A to nejenom pro důmyslnou dramaturgii. Stát, kde hlavním náboženstvím je dnes islám, nemůže do budoucna sázet na pokornou radostnost Nové zvěsti, i když zakladatelem křesťanské komunity v Egyptě byl sám apoštol Marek. Ovšem vrátit se mnohem hlouběji do historie a v přímém přenosu sugerovat dnešním více než sto milionům Egypťanů, že jsou propojeni starobylou kulturou, je geniální pokus o sjednocení. Aspoň z českého úhlu pohledu, který je už desítky let „oktrojován“ podle vyšších zájmů než národních a státních. Naši slavní nebožtíci, ačkoliv o tisíce let „mladší“ a ve svém odkaze bližší a srozumitelnější než pro soudobé Egypťany „jejich“ mumie, jsou kádrováni a znevažováni a našim dětem je upíráno opřít se o ně jako o pevnou zeď. Mistr Jan Hus se pozvolna mění v extremistu a epopej husitského hnutí je rozdrobena na akce teroristů pod vedením lupiče a sadisty z Trocnova.
Už v době před distanční výukou, žádali zpravodajci z BIS, aby se učebnice dějepisu distancovaly od vlastenců, kteří iniciovali a vlastní dílem uskutečnili projekt národní obrození. A tak se český fenomen, který nemá v Evropě obdoby, pozvolna smrskává na nezáživnou kapitolu, kterou by někdejší buditelé, kdyby se vzbudili do současnosti, právem vnímali jako nevděk a zradu, případně i urážku na své i národní cti.
Česká televize, chytlavá na každou nápovědu, sice v seriále o Boženě Němcové ozvláštnila život této vlastenecké spisovatelky o chytlavé sekvence, ale z její tvorby divákům předhodila jen paběrky. Tatáž nesvéprávná a nenárodní televize už předtím uvedla k výročí bitvy na Bílé hoře „dokumentární“ seriál, v němž vysvětlila osudovou prohru stavovských vojsk jako vítězství pokročilejšího směru a kultury. Na veřejnou dehonestaci zakladatele novodobé státnosti ještě čas neuzrál, zatím je na tapetě prezident Beneš a jeho „nehumánní“ dekrety.
Archeologové a další badatelé v oblasti starověkých kultur však zjistili, že už za doby egyptských faraonů docházelo k cenzurování odkazu reformních panovníků. Pokročilá technika dokáže „přečíst“ z kamene stopy po odsekaných původních hieroglyfických záznamech činů a jmen, které byly odstraněny či nově přetesány. Někteří faraoni si po čistce mezi svými předchůdci obezřetně měnili jména (a s tím související kult) už za života. Tak se z Tutanchatóna stal Tutanchamón. Od předčasného úmrtí jej to nezachránilo. Dnes i jeho ostatky spočívají v Národním muzeu Egyptské civilizace. Zatímco skelety hlav popravených českých pánů se ještě (kromě Šlikovy lebky) nepodařilo nalézt. Čtyři sta let od exekuce na Staroměstském náměstí je ale krátká doba v porovnání s tím, kolik vody uplynulo v Nilu od zániku říše faraonů, jejíž pradávnou velkolepost staví současná vláda Egypta na odiv a snaží se ji využít jako kód pro sjednocení různorodých obyvatel teritoria a současně jako logo pro obnovení životadárné turistiky.
Slovanské národy (včetně našeho) jsou ve zcela jiné dějinné fázi. Zachování jejich kultury a obrana území a svébytného státu je aktuální povinností živých a bdících. Neboť lebka knížete Václava nošená církevními hodnostáři v procesí obyvatele „našeho teritoria“ nesjednotí a zázrak nezpůsobí. Ani nově vztyčený Mariánský sloup u někdejšího popraviště stavovské elity nás neochrání před záměry, v nichž identita člověka a jeho sounáležitost s rodinou a vlastním národem, má být překódována na užitkovost otroků v cizích službách.
Dovětek pro děti. Pojem faraoni je dvojznačný, kromě panovníků starověkého Egypta znamená i druh mravenců – škůdců. Mravenci faraóni se do Evropy dostali na lodích, a protože jsou teplomilní, zakládají si kolonie v lidských sídlech. V jednom z příběhů Ondřeje Sekory tito malí zrzaví faraoni sice charakterního hrdinu Ferdu Mravence zajmou a uvrhnou do otroctví, ale nebojte se, milé děti, dopadne to dobře. Neboť Ferda je chytrý a má odvážné kamarády.
