NWOO.ORG Přemek Horský
Téze:
Současná koncepce globalizace (ukrývaná před davem) – skoupení světa skrze úrok a lichvu. Globalizace je proces objektivní, řízení globalizace má však povahu subjektivní. Globalizace je proces celosvětového sjednocení práce a řízení výroby na celé planetě.
Jeden z vektorů cílu operace Covid-19.
Není to tak dávno, kdy nás ekonomové a další experti ujišťovali o výhodách globalizace. Jedna z deklarovaných výhod měla spočívat v tom, že se zmenší rozdíly mezi bohatými a chudými jak jedinci tak zeměmi. Něco se, zdá se, „pokazilo“ a množství lidí vlastnící více než zbytek planety se neustále zmenšuje. Co se však neustále zvětšuje je dluh. Globální dluh (tedy všech zemí a tím všech lidí na planetě) byl ještě před Covidem obrovský a Covid způsobí, že všechny země zatnou sekeru ještě mnohem hlouběji. V prvním čtvrtletí tohoto roku globální dluh dosáhl 258 bilionů dolarů a po covidovém teátru bude mnohem, mnohem větší. Možná bychom se měli zeptat: „Komu tedy všechny země světa a tím pádem všichni lidé dluží?“ Já vám na ni neodpovím. Ne, protože bych nechtěl, ale jména a adresy GE neznám.
Podívejme se na to, jak takový dluh vzniká. Potřebujete peníze. Tak zajdete do banky. Banka peníze má. Moment! Opravdu je má? Musí je mít? Nemusí. Bance stačí totiž vytvořit virtuální číslo na vašem účtu, i ty barevné papírky někdo bez problému vytiskne, ty mají totiž hodnotu toho papíru, takže v tom problém není. Banka ale potřebuje jednu věc. A tím je váš podpis u smlouvy o úvěru. V momentu podpisu smlouvy se z „ničeho“ vytvoří peníze, které se zavážete i s úrokem splatit. Čím je splatíte? Můžete vy podobně vytvořit virtuální číslo na něčím účtu a natisknout peníze? Nemůžete. Vy úvěr musíte splatit svou prací. Podpisem se zavazujete, že podle výše úvěru patří odpovídající množství energie, kterou musíte vynaložit v prací, aby se převedla na peníze, věřiteli. Část vaší energie ve výrobním procesu nyní patří bance. Odpovídající počet normohodin vaši práce defakto patří věřiteli.
A teď vezměme částku globálního dluhu a převeďme ji na práci. Berte to, prosím, jen jako takové cvičení a prostou úvahu jednoho prosťáčka. Představte si, že berete za hodinu dvěstě korun čistého. Já vím, že neberete, ale píši, představte si to. 255 biliónů dolarů je číslo 255.000.000.000.000,- dolarů. V korunách je to 5.482.500.000.000.000,- korun. Tedy cca 5,5 triliónů korun. 5,5 triliónů vydělíme částkou dvě stě korun a máme 27.412.500.000.000 normohodin. Tento počet pracovních hodin vydělme jednou miliardou pracovníků a na každého z nich připadá odpracovat 27.412,5 normohodin. Děleno osmi je to cca 3427 pracovních dnů. Rok má 52 týdnů krát pět pracovních dnů v týdnu (ignorujme svátky a dovolenou) dává 260 dnů. 3427:260 je 13 let a 47 dnů. Třináct let a 47 dnů práce jedné MILIARDY lidí!!!
To je síla, co? Řeknete si, no a k čemu někomu může být dobré takové množství práce? No tak třeba… eee třeba… Třeba ke stavbě pyramid. Pyramidy jsou skvělá věc, „sežere“ to obrovské množství práce velkého počtu lidí. A mají tu vlastnost, že jsou těm, co je staví, absolutně k ničemu. Ale někomu se můžou hodit, že?
