Čtyři mýty o globalizaci

Petr Robejšek

Píši o globalizaci hodně dlouho a patřím k těm, kteří dříve než ostatní rozeznali její úskalí i blížící se konec. Popsal jsem to ve dvou zásadních esejích, které vyšly v roce 2008 a 2009 ve Švýcarsku a posléze i česky v Dnes. V následujícím textu ukazuji, jaký podíl na škodlivosti globalizace nesou sociální vědy a dokládám to na čtyřech tézích, rozšiřovaných vědci a publicisty.

První a druhá globalizace

Britský historik Niall Fergusson připomněl, že globalizace není nic nového. Zhruba před sto lety existovala podobná situace jako dnes. Na přelomu 19. a 20. století se dlouhodobě zvyšoval objem světového obchodu, propojovaly se trhy, rostla pohyblivost kapitálu a zboží, bankovnictví bylo minimálně regulované, inflace nízká a trhy se dynamicky rozvíjely. Součástí tohoto živelného vývoje bylo oslabování starých mocností a rozmach nových. Toto přerozdělování moci vyvolalo první světovou válku, která globalizaci ukončila.

Po válce přišla deglobalizace. Trhy se oddělovaly, ceny rostly a spotřeba klesala. Nejvýznamnější státy zažívaly krizi a smýkal jimy názorový zmatek, který vedl k ruské revoluci a k občanské válce v Číně. K uklidnění došlo až po druhé světové válce.

Naučili jsme se říkat, že se dějiny neopakují a něco na tom bude. Ale přesto. Současná situace je velmi podobná té před sto lety. Po pádu „železné opony“ nic nebránilo druhé, také zeměpisně viděno opravdu „globální“ globalizaci. A stejně jako před sto lety v ní nešlo jen o hospodářství. Po zániku komunizmu zůstalo ideologické vakuum, které volalo po novém uspořádání světa. Toto volání nadšeně poslechly (nezájmem společnosti frustrované) sociální vědy. Mojí kolegové sice nedokázali předpovědět zánik komunismu, ale když k jejich překvapení nastal, tak skočili po šanci dirigovat události stejně chtivě, jako v epidemii korony virologové.

Je ještě brzy tvrdit, že virologové koronu přecenili, ale za to víme s naprostou jistotou, že při porozumění globalizace na celé čáře selhala politologie, sociologie a ostatní sociální vědy. A to je naše dnešní téma.

Hypnotické omyly

Již jsme si řekli, že přelomová doba po zániku komunizmu volala po myšlení „ve velkém“. Politologové a ekonomové toto volání poslechli a hned si sebevědomě připsali schopnost sociálního inženýrství. Ale místo použitelných rad, jak stabilizovat vývoj v druhé globalizaci začali plodit myšlenky, jejichž ničivost je srovnatelná s ideologiemi ruských a čínských komunistů na konci první globalizace, před sto lety.

Sociální vědci přestali, až na čestné výjimky, popisovat skutečnost a vklouzli do role politických aktivistů, vydávajících svá přání za vědecké poznatky, s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví. K ruce jim přeochotně šla mainstreamová média, která žijí z toho, že lidem prodávají možnost pohoršovat se.

Obě skupiny splynuly do jedné bojůvky šamanů, která chce přičarovat svá přání. A skutečně. Chytlavé a sugestivně prodávané myšlenky začaly ovlivňovat tu část společnosti, která se o politiku trvale, ale jen povrchně zajímá. Tito pěšáci moci se poznají podle toho, že nemají ani chuť ani schopnosti zkoumat pravdivost tvrzení. A proto snadno podlehnou hypnotickému vlivu líbivých myšlenek a zařadí se do chóru snobských přitakávačů mainstreamovým názorům.

Většinu společnosti tyto procesy nezajímaly a znepokojily ji až tehdy, když vedly k politickým rozhodnutím. Z omylů a pošetilostí sociálních vědců se najednou staly zákony nebo zahraničně-politické priority. Z ničeho nic ovládly scénu myšlenky, kterou jsou svou ničivostí srovnatelné s ideologiemi ruských a čínských komunistů na konci první globalizace před sto lety. Sociálně-vědní mýty o druhé globalizaci vyvolaly dodneška trvající názorový chaos v politice a v ekonomice. Věnujme pozornost čtyřem z nich.

Demokracie a kapitalismus ovládnou svět

Nejznámější přehmat sociálních věd posledních let je Fukuyamovo hypnotické tvrzení o
„konci dějin a nadcházející éře politického, kulturního a sociálního pozápadnění světa“. V závětří tohoto přelomového bludu se až do nedávna vezl celý peleton vědců a publicistů, kteří chrlili variace na toto téma. Potvrdili tak známou stádnost intelektuálů a způsobili nesmírné politické a hospodářské škody.

Z lepkavé kaše nabubřelých slov Fukuyamova proroctví o konečném vítězství Západu trčí dva zvláště zcestné bludy:

První z nich je tvrzení, že kapitalismus si vynucuje demokracii, protože pro jeho provoz je nezbytná politická svoboda. Tato údajná provázanost kapitalismu a demokracie byla líčena jako „přírodní zákon“. A důsledek? Jistota, že kapitalismus funguje jenom ve svobodné společnosti „oprávnila“ víru politiků a podnikatelů v to, že se kapitalistická Čína musí nevyhnutelné demokratizovat a zahraničně-politicky umírňovat.

A proto západní vlády po léta nečině přihlížely tomu, jak Pekin manipuluje kurs své měny a kopíruje západní patenty. Standardní útěcha zněla: „Však ono se to časem nutně změní a mezitím se dá hodně vydělat.“

Druhý sugestivní omyl odvozený od Fukuyamovy faty morgány bylo očekávání, že se západní hodnoty globálně rozšíří, protože jsou bezkonkurenčně nejlepší základ pro lidské soužití. Zatímco víra v údajnou neoddělitelnost kapitalismu a demokracie opravňovala politickou nečinnost tak tato, stejně pošetilá myšlenka, vedla naopak k akcionismu. Publicisté, kterým asistovali politizující umělci morálně vydírali společnost, aby nevyhnutelné rozšiřování západních hodnot urychlila násilím, pomocí tzv. „humanitárních intervencí“.

Osudové následky mělo toto samosplnitelné proroctví v arabském světě.Do Fukuyamova „konce dějin“ zdánlivě logicky zapadalo také „arabské jaro“ roku 2010. A tak byla pod tlakem patetického tlachání francouzských salonních filozofů typu Bernarda Lévyho a jejich žurnalistických sekundantů uskutečněna humanitární intervence v severní Africe.

No a jak obojí dopadlo? V prvním případě přihlížel Západ -hamižností zamlženým zrakem – jak v Číně vzniká nedemokratický kapitalismus, který je ekonomicky a tím i mocensko-politicky výkonnější než demokratický kapitalismus v západních zemích. A dnes to došlo tak daleko, že západní vlády kopírují pozvolna, ale nesporně čínskou represivní politiku, kupř.: cenzuru internetu omezující svobodu slova a elektronickou kontrola občanů. To je pravý opak Fukuyamova přeludu, protože dochází k vývozu čínského modelu kapitalismu na Západ a ne naopak.

A co nadějné „arabské jaro“? Dnes už chápe i ten nejpřestudovanější prosťáček, že vnucovat vzpomínky na „pražské jaro“ byla v případě civilizačního okruhu, který je ještě v době kamenné, zcela groteskní nadsázka. A i zde zažíváme pravý opak Fukuyamovy halucinace o globálním vývozu demokracie. Západní země dnes podklesávají pod dusivým tlakem barbarských hodnot, které si přivážejí statisíce hospodářských migrantů z III. světa.

Intelektuální pokoření sociálních vědců a publicistů snad ani nemohlo být větší. Oblouk jejich sebejistoty se nejprve s Fukuyamou vzepnul k triumfální vizi konečného vítězství západního modelu v dějinách lidstva, aby se vzápětí prolomil, jak pod vahou vyšší výkonnosti čínského potlačovatelského kapitalismu, tak strachem z toho, že se kvůli invazi z barbarských kultur, nepodaří ony údajně „nadřazené a globálně platné západní hodnoty“ zachránit ani tam, kde vznikly.

Lidstvo potřebuje nadnárodní vládnutí

Druhý příklad šamanismu sociálních věd je snaha důkladně argumentačně vyztužit poučku „think big“, tedy přispět k tomu, aby se prosadilo velkoprostorové myšlení, jednání a hlavně vládnutí.

Proč mají politici a podnikatelé takovou zálibu ve velkých prostorech (ať geografických nebo časových) je zřejmé. Mají z toho tři výhody:

– Velký hráč se snáze prosazuje,
– levněji dosahuje své cíle a
– spíše se vyhne postihu za své chyby.

Koncentrace moci je tedy výhodná pro vládnoucí, ale tím i převážně nevýhodná pro ty, kteří jim podléhají, tedy zbytek společnosti. Ale jak to, že většina sociálních vědců, tak pyšných na svou levicovost, přesto neustále lobuje za výhody velikosti?

Jejich hlavní argument vypadá asi takto: „Problémy dneška nemají jednoduchá řešení. A velké problémy mohou řešit jen velké (nejlépe nadnárodní) organizace“.

Konkrétní příklady všichni znáte:

Objektivně viděno je argumentace lobistů globálního vládnutí snadno napadnutelná. Její zastánci totiž neberou na vědomí nevýhody velkých organizací. A přitom se stačí zeptat, co se stane, když řešení společně hledá hodně aktérů:

A už vůbec není pravda, že státy jsou bezmocné. Když vláda chce, tak je stát mocnější než ta nejmocnější firma, a to ze tří důvodů: Jenom on může zákony zároveň vydávat, prosazovat a porušovat. Dokladem toho je třeba tzv. „Energiewende“ v Německu. Po té co Merkelová ze dne na den rozhodla, že její smlouvy s energetickými koncerny ohledně jádra neplatí, tak atomové elektrárny prostě vyvlastnila.

Samosplnitelné proroctví o globálním vládnutím je tedy neuskutečnitelné, ale pokusy o to, přinesly neuvěřitelné a dosud většinou lidí nerozpoznané škody.

Globalizace vytváří světovou multikulturní civilizaci

Hodně zahanbující selhání intelektuálních elit je třetí mýtus o srůstání civilizací v tzv. multikulturalismus: Pod ochranným deštníkem západních hodnot se prý lidstvo sjednotí do tolerantní a inovativní globální společnosti. Zahanbující je tento třetí mýtus proto, že se týká soužití lidí ve společnosti a tomu by měli nejlépe rozumět právě sociální vědci.

Tato samosplnitelná halucinace o globálním multikulturalismu leží intelektuálům velmi na srdci, protože je v souladu s jejich životním stylem. Globalizaci si představují jako možnost potkat za každým rohem nějakého zajímavého cizince. S ním si procvičí angličtinu, vysmějí se hlupákům, kteří věří, že se člověk má dívat na svět z domova a dohodnou se na projektu týkajícího se něčeho „really amazing“, jako třeba role afrického folklóru pro LGBT-, pardon mezitím již pro LGBTQ – komunitu. A samozřejmě, že aspoň jeden z nich zná spřízněnou duši ve státní organizaci, která jim jejich zlomový projekt zafinancuje.

Multikulturní společnost bývá popisována jako mírové soužití různých kultur v atmosféře harmonie, tolerance, vzájemné inspirace a kreativity. No, úplně doslova to nevyšlo, že ano. Globalizace probíhá již minimálně tři dekády, ale místo vzkvétající multikulturní společnosti vznikla jen tenounká skořápka povrchních podobností v životního stylu a to ještě převážně v metropolích. Jejími symboly je vnější i vnitřní uniformnost s vybranou nedbalostí oblečených bytostí, bloudících s hlavami skloněnými nad Smartphony od meetingu k eventu.

Místo internacionální kultury se globálně prosazuje zábavní produkce amerického typu pro nižší třídy a promyšlené pošetilosti z amerických univerzit pro „náročnější vkus“ městských snobů. Zároveň do pokrokovostí nasáklých západních metropolí nepřibývají exotičtí myslitelé a umělci ze III. světa, ale zato statisíce nekvalifikovaných nezaměstnaných odtamtud. A ti sdílejí s původními obyvateli Evropy ještě tak nejvýše elektrické koloběžky. O sdílení západních hodnot nechtějí ani slyšet. A když slyší, tak nechápou, o čem je řeč.

Takže přímo v centrech globalizovaného myšlení se ukazuje, jak absurdní byla a je multikulturní chiméra. Vybásněná barvitost multikulturalismu vypadá tak, že se přecitlivělí pokrokáři, kteří se osypou již z té úplně nejmenší mikro agrese, setkávají s chasníky, kteří i drobné roztržky řeší nožem, žení se s nezletilými dívkami a trvají na jejich obřízkách.

V baštách politické korektnosti si místo kultivovaných „diskurzů“ podle vytříbených „narativů“ přistěhovalci vyřizují krevní mstu a kmenové války. Změkčilí a ze strachu tolerantní evropští měšťáci se musí zžít s násilnickými paralelními společnostmi. Který z obou hodnotových systémů se asi prosadí?

Globalizace přinese vyrovnání ekonomických rozdílů

A konečně poslední příklad nefungujícího zaříkadla, kterým se sociální vědy snažily obhájit globalizaci zní asi takto: Globalizace vede k vyrovnávání ekonomických rozdílů na zeměkouli. Díky ní stoupne životní úroveň ve III. světě a vzniknou tam stabilní politické systémy.

To je ale další, v pořadí čtvrtý, omyl. Pozitivními předsudky a politickou korektností zatemněné mozky nechápou, že globalizace je především ekonomický proces a proto jí nelze chápat jako win-win situaci. Hospodářské kooperace totiž vždy tíhnou k zero-sum, tedy do vztahu, ve kterém to, co jeden vyhraje, prohraje druhý. Tato tendence je tím silnější, čím více různých aktérů je zúčastněno.

Ano, rozvojové země by teoreticky mohly vyrovnat svou zaostalost, ale jedině tehdy, kdyby rozvinutý svět dostával z množství globálně vznikajícího bohatství trvale menší díl. Západní vlády to velmi lehkomyslně dopustily v případě Číny a proto zchudlí Američané zvolili 2016 Donalda Trumpa. Ten okamžitě reagoval na zřejmý cíl Pekingu vystřídat Washington na trůnu hlavního města města světa. Začala hospodářská válka, která není ani zdaleka u konce. A tady je na místě připomenout úvod této přednášky, ve kterém zmiňuji, za jak nevábných okolností skončila první globalizace na přelomu 19. a 20. století.

Zmíněná zloba chudých Američanů má své dvojče v rostoucím nacionalismu a údajném pravicovém extremismu v evropských zemích, které tak trpce nesou i naši pokrokáři. Proč?
No, globalizace nepřinesla vyrovnání životní úrovně na celém světě, protože ani američtí, ani evropští chudí nemají nejmenší chuť dělit se s chudinou III. světa. A proto jsou ti, kterým se v redakcích a vegánských restauracích chybně říká váleční uprchlíci v drtivé většině ekonomičtí migranti. Jejich invaze do I. světa je masové vyvrácení čtvrtého mýtu vědců a publicistů o výhodách globalizace.

Ale tentokrát nejde jenom o intelektuální blamáž. Na triku má totiž avantgarda dobra i morální prohřešek. Kvůli své ideologické zaslepenosti a ekonomické negramotnosti totiž podporovala ekonomický neoliberalismus a tím i vykořisťování III. světa. Je to i jejich „zásluha“, že migrace z chudoby dosáhla podle nejnovější zprávy Spojených národů s 272 miliony lidí svůj historický vrchol. A je také vrchol pokrytectví, když ti, kteří svými pro globalizačními argumenty podporovali vykořisťování lidí v I. i ve III. světě dnes svým spoluobčanům vyčítají rasismus, vůči barbarské chudině tlačící se do chudnoucí Evropy.

Ale všechno zlé je pro něco dobré. Díky tomu má sociálně vědní akademický dorost dostatečné množství témat na své vědecké práce o xenofobii a mainstreamová média mohou senzacechtivě rozmazávat příklady rasismu v Evropě. Svět je zdá se zařízen tak, že ti, kteří mají morálku a pravdu na věky na své straně nemohou prohrát. To je intelektuální perverze prvního řádu.

Sociální věda a globalizace

Teď naše společné přemýšlení ukončíme a zeptáme se, kam jsme pokročili. Tak předně jsme upřesnili definici globalizace o jeden důležitý bod: Je to dočasné uspořádání mezinárodních vztahů jednostranně upřednostňující hospodářskou spolupráci.

Náš rozbor sociálně vědní mytologie o globalizaci přinesl následující výsledky:

Chyby sociálních věd při hodnocení globalizace jsou projevem závažného nedostatku v celkovém přístupu a cílech, které si sociální vědci vytyčili. Důsledkem je rozkladné působení sociálně vědní inteligence na společnost. Tento problém tak závažný, že je třeba se mu věnovat mnohem hlouběji.

Mluvená verze na: https://www.youtube.com/watch?v=C3-1dsH4-pQ