Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (4. díl)

Revoluce nakonec zvítězila a udržela se jen v té době relativně zaostalém Rusku. Nová porevoluční moc byla proto v Rusku postavena před úplně jiný úkol, než který revoluční teorie očekávala.Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (3. díl)

Pokračování 4.

Prvotní akumulace kapitálu a industrializace Ruska mimokapitalistickou cestou

Socialistická teorie předpokládala vznik nového uspořádání v nejvyspělejších zemích. Toto přesvědčení se zakládalo na předpokladu, že imperialismus přelomu století je posledním stadiem kapitalismu, po němž musí nevyhnutelně následovat zásadní, revoluční systémová změna. Jenže reálné dějiny rozhodly jinak. Kapitalismus se během 20. století dál vyvíjel, nepřešel revolucí v socialismus, s nimiž se počítalo především pro vysoce rozvinuté země Západu.

Revoluce nakonec zvítězila a udržela se jen v té době relativně zaostalém Rusku. Nová porevoluční moc byla proto v Rusku postavena před úplně jiný úkol, než který revoluční teorie očekávala. Šlo o dosud poměrně převážně agrární Ruskou říši, jež stála na předělu. Zhruba v 90. letech 19. století započal proces prvotní akumulace kapitálu a industrializace, ale do revoluce nebyl zdaleka dokončen. Nová moc musela řešit otázku plošné industrializace včetně nutnosti vybudovat obrovskou technickou infrastrukturu vyžadovanou zprůmyslněním země. Mělo dojít k mohutné migraci z venkova do nových průmyslových center. Mělo se řešit vlastně něco úplně jiného, než byl přechod vyspělé kapitalistické společnosti k socialismu v původně předpokládaném smyslu.

Objektivně určený úkol byl ve skutečnosti jiný, nežli nastolit rovnou socialismus a výhledově komunismus. Znovu se tu osvědčil poznatek, že možnosti dalšího vývoje a proveditelnost následných kroků souvisejí s objektivně daným stupněm reálné rozvinutosti společnosti. Není to nic originálního, je to obecně platné a zřejmé pravidlo. Bez ohledu na doktrinářské fantazírování. Stav Ruska v roce 1917 jednoznačně určoval mantinely možného porevolučního vývoje, omezoval jeho možnosti, a to úplně nezávisle na revoluční doktríně.

Vývoj posléze směřující ke kapitalismu začal v Evropě zřetelně již za vrcholného středověku. Historickou vědou je dnes akceptováno, že v Anglii to začalo již v polovině 14. století, kdy v Evropě řádila epidemie moru, dobově označovaného jako „Černá smrt”. Uvádí se, že během deseti let došlo k redukci anglické populace zhruba na polovinu. Logicky tedy řada zemědělských usedlostí zůstala neobsazena, řada vesnic i měst se zcela nebo částečně vylidnila, čímž z ekonomického hlediska vznikl problém akutního nedostatku pracovních sil, zejména v tehdy převažujícím zemědělském sektoru.

Feudalita reagovala po svém: Scelila opuštěné zemědělské pozemky a začala je využívat jako pastviny pro nově zaváděné chovy ovcí. Dosavadní rostlinnou malovýrobu drobných nájemců půdy a poddaných nahradila velkorysejším vlastním podnikáním v odvětví chovu zvířat. Mohutná produkce vlny se v následujících desetiletích a staletích převážně vyvážela k dalšímu řemeslnému zpracování. Uvádí se, že zejména do Holandska. Až podstatně později (kolem poloviny 17. století) začalo rozsáhlejší domácí řemeslné zpracování ovčí vlny, jež bylo posléze základem vzniku textilních manufaktur a poté i továrního (již mechanizovaného) textilního průmyslu v Anglii, který byl pak dlouho tahounem průmyslové revoluce. Ale nepředbíhejme.

Prvotní (kapitalistická) akumulace kapitálu probíhala v Evropě postupným vývojem zhruba od 16. století po dlouhou dobu několika staletí. Její podstata spočívala ve vzniku majetků, které mohly fungovat jako kapitál, mohly být tedy produktivně vynakládány na opatření výrobních prostředků a zaplacení najaté pracovní síly. Lidské pracovní síly osobně svobodné, ale nedisponující majetkovými a věcnými předpoklady k samostatnému ekonomickému uplatnění, se tedy musely nechat najmout za mzdu tím, kdo vlastnil kapitál.

Tak vznikl kapitálový vztah, základ moderní, kapitalistické ekonomiky existující dosud. Ke vzniku tohoto základního vztahu docházelo různými způsoby, zprvu rozvojem šlechtického podnikání ve vlastní režii (u nás od druhé poloviny 15. století), využitím kupeckého kapitálu a později také odstraňováním cechovních omezení. Volná pracovní síla vznikala různě, v Anglii vyháněním pachtýřů z najatých pozemků v zájmu dalšího šíření velkochovu ovcí. Vyhánění z půdy probíhalo také v zájmu rozsáhlé produkce obilí na scelených pozemcích v rámci rozvoje šlechtického velkostatku, tedy podnikání ve vlastní režii feudálních vlastníků panství, kteří se již zdaleka nespoléhali jen na výběr feudální renty (zámořské objevy a vznik koloniálních říší a světového obchodu a s tím spojený přísun velkého množství drahých kovů do Evropy znamenaly také výrazné znehodnocení samotné feudální renty, již dávno existující v peněžní (relutární), nikoli naturální podobě).

Šlechtičtí podnikatelé posléze využívali také svých poddaných ve prospěch svého manufakturního podnikání. Volná pracovní síla vznikala také využitím nižších, zproletarizovaných vrstev městského obyvatelstva i z venkovské chudiny, rozkladem cechovního zřízení a také postupným stěhováním venkovského obyvatelstva za prací do rodících se průmyslových center, kdy přirozeně zároveň končil jeho poddanský poměr k dosavadním feudálním pánům. Venkov navíc často trpěl relativním přelidněním a postupným drobením majetku poddaných i soukromého parcelového rolnictva, zpravidla cestou dědění a v závislosti na postupném početním růstu venkovské populace. Zhruba tohle se dělo v západní a střední Evropě v období od 16. do 19. století. To je klasická cesta postupné prvotní akumulace kapitálu spojená se vznikem kapitálového vztahu a provázející zprvu vznik kupeckého a šlechtického podnikání, rukodílen – manufaktur a posléze i strojové industrializace, vlastní průmyslové revoluce.

V porevoluční realitě Ruska prvotní akumulace probíhala jinak, zrychleně a zkratkovitě. Nejprve přišlo vyvlastnění, zestátnění a zabrání peněžních ústavů, průmyslových závodů a podniků revoluční mocí, získání kontroly nad obchodem a postupně i likvidace drobného podnikání (13), nakonec pak nucená kolektivizace, zkolchoznění, tedy praktické vyvlastnění rolnictva. A tak se seskupil na jedné straně veškerý produktivní majetek v rukou bolševické vlády – a na druhé straně tu byla zároveň vyvlastněná společnost, jíž nezbylo, nežli se nechat zaměstnat ve státním sektoru a v kolchozech, taktéž shora kontrolovaných a řízených byrokratickými strukturami z centra.

Industrializace byla následně provedena nikoli jako bezděčný, postupný a živelný proces, ale na základě vědomého záměru a závazného plánu, na základě direktivního, „vojenského” řízení z centra. Měla proběhnout velmi rychle, během pouhých 10 – 20 let. V zájmu tohoto cíle byla monopolní byrokracií ovládaná společnost vlastně prakticky znevolněna, donucena pracovat ve státním sektoru a v kolchozech, tedy ne již na „vlastním“, ale na „erárním“, na státním, často pociťovaném jako práce „na panském“.

Následně prováděná industrializace vycházela z velmi nízkého výchozího stavu ruské ekonomiky a – jak to v takových případech opakovaně bývá – zejména v prvých letech dosahovala velmi vysokých procent růstu.
Samozřejmě se blouznilo o vybudování socialismu, že sověty + „Iljičovy lampičky“ (tj. provedení elektrifikace) znamenají už socialismus či dokonce komunismus, ale šlo o pouhé dobové třeštění, falešné ideologické záplaty na realitě neodpovídajícím, ale chtěném obraze doby. Na pořadu dne byl totiž objektivně pokus o nekapitalistickou, mimokapitalistickou cestu, tedy o zrychlenou a plánovitě řízenou sociální změnu, jejíž obdoba v západní Evropě probíhala živelně, postupně a přirozeně v 16. – 19. století. Šlo o zrychlenou prvotní akumulaci kapitálu a zavedení mechanizované tovární velkovýroby i technické infrastruktury, kterou si vynucovala. V praxi šlo vlastně o provedení měšťácké změny společnosti po potlačení buržoazie a tedy již bez její účasti…

Jak by asi probíhala revoluce v rozvinuté zemi, když imperialismus začátku 20. století nebyl, jak se ukázalo, posledním, zahnívajícím stádiem kapitalismu před „nevyhnutelným“ nástupem socialismu? Dějiny mimo Rusko ukázaly, že v prvých dekádách dvacátého století nešlo o zánik kapitalismu, ale jen o určité krizové rozcestí, kdy dějiny zdánlivě hledaly další vývojovou cestu, a to vesměs odstraněním nebo výraznou modifikací dosavadního liberálního politického parlamentarismu prostřednictvím fašistického převratu a zavedením diktátorského stylu vlády s takovým ideologickým doprovodem, jako byl vypjatý nacionalismus, korporativismus, klerofašismus.

V praxi bylo také vyzkoušeno doslovné a důsledné aplikování biologického darwinismu na dějiny a z toho pak odvinuta představa rozdílné kvality a přirozené nerovnosti lidských ras a odtud pak předpoklad rozdílného vývoje a osudu těchto ras – a opět – protože si aktéři tohoto dramatu byli jisti, že vědí, jak se to musí dál vyvíjet, podlehli svůdné možnosti hromadným vyvražďováním těch méněcenných ras předurčených beztak k zániku jít údajné dějinné nevyhnutelnosti jaksi vstříc – to byl ve zkratce základ ideologie německého nacismu.

Vedle těchto systémových experimentů se uplatnil ve stále ještě zaostalé zemi pokus o mimokapitalistický průběh industrializace jako další z možných cest dějinného vývoje, alespoň pro nerozvinuté či měně rozvinuté země. Reálný socialismus se nakonec opravdu uplatnil během 20. století právě v zemích v předindustriálním stádiu vývoje – a nikde jinde! A provedl v nich zkratkovité, direktivně řízené zprůmyslnění. S tím ovšem předem nikdo nepočítal a bylo to velké vybočení z teoretických představ tehdejšího marxismu.
V prvých dekádách 20. století byly ale ještě všechny možnosti dalšího dějinného vývoje otevřené, dosud nerozhodnuté – a s tím spojené otázky prozatím nezodpovězené.

Průběh a cena nekapitalistické industrializace

Počty obětí postupné a bezděčné kapitalistické cesty průmyslové revoluce i té mimokapitalistické, reálně socialistické a velice urychlené byly nakonec vcelku srovnatelné, byť jednou šlo o proces rozložený do několika staletí a postupně šířený do různých zemí – a na druhé straně se jednalo o pouhých 10-20 let v jediné rozlehlé zemi. Na straně klasické industrializace šlo o masové vyvražďování a zotročování koloniálních národů a kmenů, ale také o likvidaci celých kategorií a vrstev obyvatelstva v samotné Evropě. V Anglii šlo o již zmíněné vyhánění pachtýřů z půdy v zájmu zavedení dominikálního velkochovu ovcí na scelených pozemcích šlechtického velkostatku. Tak se vyráběly davy deklasovaných ubožáků, následně drasticky trestaných pro potulku.

Šlo i o krutosti provázející masovou migraci venkovského obyvatelstva do rodících se průmyslových center a zoufalé sociální podmínky vnucené vznikajícímu manufakturnímu i průmyslovému proletariátu neregulovaným, syrovým, sociálně bezohledným kapitalistickým podnikáním klasického liberálního období. Pěkně je to zdokumentováno v prvém dílu Marxova Kapitálu, kde je tomuto tématu (poměrům v průmyslové Anglii kolem poloviny 19. století) věnováno hodně místa, zhruba dvě stě stran s bohatými odkazy na dobové úřední prameny, zejména na periodická hlášení továrních inpektorů o výsledcích jejich kontrolní činnosti. Je tu zachycena doba prvních pokusů o regulaci kapitálového vztahu sociálním zákonodárstvím (tehdy označovaném jako tovární zákonodárství, tzv. „Factory acts”). (14)

Dnešnímu kapitalismu nikterak nepomáhá, pokud se občas tváří ctnostně a vyžívá se ve svých starostech o lidská práva (kupodivu ani ne tak doma, před vlastním prahem, jako spíše v konkurenčních, neposlušných zemích mimo jeho přímou kontrolu). Je to velké a většinou ryze účelové pokrytectví. Světový kapitalistický systém totiž historicky spočívá svými základy na opravdu silné, mohutné vrstvě vybělených kostí těch, které velkoryse a masově obětoval v dobách svého zrodu a dravého, bujarého liberálního mládí I v dobách koloniálních říší (15). Lidská krev mu v jakémkoli množství velice chutná ostatně dodnes.

Na druhé straně v Rusku to bylo záměrné „revoluční“ násilí, rozsáhlé vyvlastnění, mimoekonomické donucování a praktické znevolnění celé ovládané společnosti, a to ve smyslu povinné práce na panském, na „erárním“, formálně ovšem na státním, družstevním a později na všelidovém. Vedle toho byla zprvu nezbytné užívání masových represí k vynucení a udržení nekapitalistického vývoje. Proto byla vytvořena mohutná soustava represivních orgánů, zejména pověstné Čeky a jí zřizovaných a spravovaných pracovně-výchovných táborů, ve skutečnosti táborů nucených prací, jež začala fungovat jako mohutný systém přímého a bezprostředního zotročení a otrocké exploatace určité části disponibilních pracovních sil. Byl to systém ekonomicky velmi významný – ve vrcholném období fungovalo po celém SSSR až 30 tisíc takových táborů, kde se exploatovala otrocká pracovní síla v řádech statisíců až milionů vězňů (16) na provádění industrializačních úkolů. Síť pracovních táborů se stala neodmyslitelnou součástí industrializace, především jako dodavatel odsouzenců – potřebných pracovních sil do oblastí, kde byla malá nabídka volné (pouze znevolněné) pracovní síly. (17)

Mimoekonomické, mocenské donucování k mimokapitalistické cestě vývoje spočívalo v rozsáhlé a trvalé policejně-trestní represi naplňující pracovní tábory, v opakovaných čistkách i v rámci monopolní byrokracie samotné a v celkově velmi drsné represivní nadvládě nad porobenou, znevolněnou společností. Do značné míry uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině i jinde počátkem 30. let byl součástí závěrečné fáze procesu dovršení diktatury monopolní byrokracie. Hladomor zlomil páteř parcelového rolnictva jednoduše tím, že rolníkům ve prospěch státu zrekvírovali veškeré zemědělské produkty a ponechali je ve venkovských regionech jejich osudu. Kdo hladovění přežil, skončil ještě rád v kolchoze (18). Samozřejmě, že počátkem 30. let působilo vícero faktorů: Slabá úroda v letech 1932 -1933 a značná rigidnost a chaotičnost direktivních snah o ovládání a řízení zemědělství.

Sovětský režim si potřeboval zcela nevyhnutelně a bezvýjimečně podřídit rolnictvo již proto, že zemědělská produkce a její kontrola byla pro program rychlé industrializace nezbytná, a to jednak z hlediska spolehlivého zásobování rychle rostoucích průmyslových center, jednak proto, že režim masivním vývozem obilí získával prostředky pro financování dovozu těch strojů a technologií, jež nebylo možno opatřit v rámci sovětské ekonomiky. Šlo o dovoz pokročilých technologií, pro úspěch industrializace naprosto nezbytný. To vše vlastně muselo svou produkcí dodávanou státu pokrýt a zajistit rolnictvo. Režim si proto musel jeho poslušnost a subordinaci mocensky, mimoekonomicky zajistit. Proto jen v letech 1930 – 1931 bylo vyvlastněno a deportováno 381 000 „kulackých“ rodin (19).

Přitom kolektivizace byla chápána a v propagandě vykreslována jako přechod k mohutným, řadu vesnic zahrnujícím kolchozům, jež za pomoci mechanizace zavádějí efektivní zemědělskou velkovýrobu. Oproti tomu realita byla většinou jiná. Kolchozy vznikaly v rámci jednotlivých vesnic, o mechanizaci si většinou mohly nechat jen zdát a výkonnost kolchozní práce byla nízká, členové za práci v kolchoze dostávali určitý nevelký příděl obilí a aby vyžili, musely jim být dovoleny záhumenky, jež produkovaly výrazně intenzivněji značné množství zemědělských produktů, a to pro kolchozníky i pro stát, zejména většinu mléka, vajec, zeleniny (20). Zajímavý jev, známý ze středoevropské historie zejména z doby tzv. druhého nevolnictví (u nás cca druhá polovina 17. a 18. století): Robota na panském vykazovala výrazně nízkou intenzitu i produktivitu práce na rozdíl od zemědělské výroby ve vlastním hospodářství nevolníků. S prací na kolchozním to bylo ve srovnání s produktivitou záhumenkového hospodářství obdobné.

Vedle toho je nutno si uvědomit, že „převládalo mínění, že ruský venkov je značně přelidněný, a sovětští vůdci očekávali, že kolektivizace a mechanizace agrární výrobu zracionalizuje, což dál sníží množství lidí potřebných v zemědělství. Z praktického hlediska měl vlastně tento vztah mezi kolektivizací a industrializací v Sovětském svazu mnoho společného s tím vztahem, který o více jak sto let dříve panoval mezi scelováním půdy a průmyslovou revolucí v Anglii. „ … V letech 1928 až 1932 se počet městských obyvatel v Sovětském svazu zvýšil o dvanáct miliónů lidí … Šlo o obrovský nárůst a vyslovený demografický otřes …“ (21)

Třicátými léty minulého století začíná období již stabilizované, klasické stalinistické diktatury, klasické období reálného socialismu. Již v průběhu 20. let byli vyvražděni, zavřeni nebo vyhnáni do exilu příslušníci předchozích privilegovaných tříd a vrstev: šlechta, duchovenstvo, buržoazie, velkostatkáři. V druhé polovině 20. let byly postupně likvidovány opoziční skupiny uvnitř samotné komunistické strany. Ve 30. letech minulého století dále pokračovaly masové represe , jak proti porobenému lidu, tak také v rámci monopolní byrokracie samotné a v jejích servisních vrstvách, známé jako „Velký teror“ nebo čistka v důstojnickém sboru Rudé armády koncem 30. let.

Začalo to vlastně původně postupným odklízením nekonformních levičáků, starých bolševiků a klasiků revoluční teorie. Stranické čistky a represe probíhaly v určitých vlnách – kampaních (22). Zejména šlo o onen „Velký teror“ z let 1936-1938. Nový režim ještě nebyl zcela stabilizován, musel si vynucovat vůči protichůdným tlakům a tendencím pokračování nekapitalistické vývojové trajektorie. A poté následovaly masové represe v zájmu sovětizace nově získaných území na západě. Po záboru východní části Polska v druhé polovině září roku 1939 a po anexi Litvy, Lotyšska a Estonska v roce 1940 to byly masové deportace, včetně celých rodin, do pracovních táborů a na Sibiř. Byly cíleně likvidovány nebo vysídlovány celé společenské vrstvy (inteligence), všichni potenciální protivníci zavádění sovětských pořádků. Vedle toho byla nadále průběžně uplatňována plošná policejně-trestní represe trvale odčerpávající vzpurné nebo nedostatečně přizpůsobivé živly z nižší, spodní, ovládané třídy, ale i z řad servisních vrstev a samotné monopolní byrokracie.

Represe měly zvláštní povahu, kdy se často likvidovali nebo posílali do lágrů lidé jaksi preventivně, tedy aniž by se trvalo na hodnověrném usvědčení z protisovětských či kriminálně-trestných skutků. Příkladem budiž tajné německo-sovětské centrum pro vývoj, zkoušky nových tanků a vojenský výcvik v Kazani a Kamy, Němci nazývané „Tankschule“, jež fungovalo od roku 1926 a bylo zrušeno po nástupu nacistů v Německu k moci, kdy byla německo-sovětská spolupráce ze strany Hitlera rázně ukončena. Poté byli všichni sovětští pracovníci vývojového a zkušebního centra, protože spolupracovali s Němci, zatčeni a zastřeleni, prý dokonce i včetně vrátných. Pro jistotu. Režim byl v situaci vnějšího obklíčení jediné reálně socialistické země zamořen zběsilou špiónománií, takže se zde nabízelo podezření, že Sověti začlenění do utajovaného zbrojního a výcvikového německo-sovětského programu nemuseli přerušit kontakty s německými důstojníky a inženýry – a tudy pak mohou unikat do zahraničí informace o sovětské realitě i zprávy špionážní povahy. Poněkud orientálně kruté a carsky paušální řešení bylo znamením doby a daného režimu. (23)

Z právního hlediska šlo v případě posílání do táborů nucených prací víceméně o formální soudní nebo správní výroky vyráběné na běžícím páse, ovšem tvrdé tresty často zněly na 10 nebo i 25 let (tzv. „stalinská čtvrtka“), což kolikrát znamenalo prakticky doživotí. Pomocí udavačství a následných represí se pochopitelně také mnohde řešily místní mocenské, kariérní a skupinové střety, vyrovnávání účtů v rámci dílčích rivalit uvnitř panující třídy a jejích servisních vrstev.

Poznámky a odkazy:

(13) Zabírání podniků a nacionalizace probíhala takto: Záhy po říjnu 1917 převedli bolševici pod státní řízení bankovnictví včetně systému půjček, ale do hromadného znárodňování se hned nepustili. Prvými dekrety znárodňovali pouze jednotlivé velké podniky. Některé továrny vyvlastnily místní sověty, některé jejich majitelé nebo ředitelé opustili sami, někdy došlo ke znárodnění na žádost zaměstnanců, někdy dokonce i na žádost samotného vedení, jež hledalo vnější ochranu před vzpurnými dělníky. V létě 1918 vydala vláda dekret, podle kterého byl vyvlastněn veškerý velký průmysl. Na podzim téhož roku už bylo vyvlastněno více než 80 % takových podniků. V listopadu 1920 vláda znárodnila drobný průmysl, součástí centrálně řízené ekonomiky se staly i řemeslnické dílny a dokonce i větrné mlýny (Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 123 – 124).

(14) Marx Karel, „Kapitál”, I. díl, SNPL, Praha 1953, zejména str. 337 – 533, ale i jinde v textu je mnoho míst, kde se autor touto problematikou zabývá.

Marxův Kapitál, nese nikoli náhodou podtitul „Kritika politické ekonomie”. Rozumí se tím kritika té dosavadní, měšťácké, zejména smithovské a ricardovské politické ekonomie liberalismu. Tato kritika je vedena z úplně nového zorného úhlu. „Kapitál” je autorovým stěžejním dílem. K četbě lze dnešnímu zájemcům doporučit zejména prvý díl, který vyšel ještě za Marxova života a je zcela jeho dílem. I jen první díl je ale docela slušným čtenářským soustem: Jde o 800 stran tištěného textu. II. a III. díl mají dohromady dalších víc jak 1400 stran.

Tyto dva další díly byly z Marxových rukopisů uspořádány a vydány až po jeho smrti. Marx poté, co mu zemřela manželka, upadl do hluboké deprese a zanechal studia i psaní. Traduje se, jak svému nejbližšímu příteli, Friedrichu Engelsovi tehdy podal mohutnou hromadu rukopisů se slovy: Udělej s tím něco, Frede! Asi za 2 roky umírá i on a Engels musel vyvinout obrovské úsilí, aby ze změti špatně čitelných rukopisných fragmentů sestavil pokračování ve dvou dalších dílech. Přes veškerou jeho snahu jsou tyto díly poznamenány jistou vnitřní nesourodostí, útržkovitostí a nedodělaností. Mnohé rukopisné fragmenty neprošly finální stylovou úpravou. Na II. a III. dílu je tušit, jak obtížně vznikaly a kolik práce tomu musel Engels věnovat. Občas sám doformulovával některá místa nebo opravoval Marxovy chybné výpočty, aby text dával vůbec smysl a nepostrádal vnitřní logiku (doformulované části Engesls vždy poctivě označil).

Nicméně všechny tři objemné díly jsou zajímavým a docela záživným čtením. Popisují a vysvětlují fungování klasického kapitalismu volné soutěže, a to včetně problematiky pracovní teorie hodnoty, vzniku nadvýrobku a nadhodnoty, vývoje evropského hospodářství od řemesel přes manufaktury k mechanizovanému, strojovému průmyslu. Pojednává o oběhu průmyslového kapitálu, prosté i rozšířené výrobě zboží a o postupné akumulaci stále většího objemu kapitálu, zachycuje procesy koncentrace a postupující centralizace kapitálu ve stále méně rukou velkopodnikatelů, posléze finanční aristokracie.

Popisuje vznik a fungování směnek a akcií, ale i družstevních továren. Zpracovává problematiku finančního kapitálu, roli úroků, Popsal fungování peněžního kapitálu a vznik finanční aristokracie, ale i cykličnost hospodářských krizí z nadvýroby.Zachytil vznik kartelů. Popsal fungování pozemkové renty, význam bank, emise bankovek. Jeden závěrečný rukopisný fragment se týká povahy a fungování burzy.

V impozantním popisu povahy a fungování zejména anglického kapitalismu 19. století se samozřejmě na řadě míst zabývá zesilující veskrze společenskou povahou výrobního procesu i na něj navázaných ekonomických dějů v tehdejší kapitalistické společnosti a zabývá se opakovaně perspektivou tento výrobní proces a tuto ekonomiku osvobodit od nadvlády kapitalistů a ustavit socialistickou pospolitost svobodných, navzájem kooperujících výrobců.

Pochopitelně předpokládal, že je k tomu nejblíže v Anglii a dalších vyspělých průmyslových zemích evropského Západu a zejména také v USA. V tomto přesvědčení byl následován celou klasickou marxistickou teoretickou tradicí konce 19. a začátku 20. století. Je celkem logické, že opomenul a nezkoumal možnost vítězství revoluce ve společnosti dosud převážně agrární, stojící před nutností industrializace. Takové zadání se jak jemu, tak i jeho pokračovatelům včetně Lenina muselo jevit chybným, nepatřičným a absurdním, pokud je vůbec kdy napadlo.

(15) V základech evropského (ale i amerického) kapitalismu jsou vyhlazovací, vrahounské, loupeživé agrese do okolních zemí, masové zotročování neevropských etnik, barbarské vykořisťování a zavedení naprosto despotických a hluboce nespravedlivých koloniálních pořádků. Těmito cestami se akumulovalo v evropských koloniálních mocnostech bohatství, jež – pokud jim neproteklo mezi prsty jako v případě Španělů – měnilo se v kapitál a nastartovalo kapitálový vztah, základ fungování ekonomiky pokročilých zemí, zejména revolučního Nizozemí a Anglie.

Za zhruba tři staletí šlo o desetimiliony vyhlazených, povražděných, zotročených a utýraných otrockou dřinou, oběti uměle vyvolaných hladomorů v koloniích, zejména v Indii. Jako názorný příklad může posloužit poučná historie afrického Konga, jež se stalo koncem 19. století jakousi soukromou državou belgického krále Leopolda II. Pouhých 10 – 15 let koloniálního hospodaření tohoto na pohled sympatického vousáče stála bezohledná těžba konžského přírodního bohatství, zejména kaučuku, život přibližně 10 milionů tamních domorodců.

Ovšem život nebývá jednorozměrný ani černobílý. I v těch nejhorších dobách koloniálního násilí existovaly také úplně odlišné pokusy řešení otázky koloniálního hospodaření. Stačí zmínit případ proslulého a osvědčivšího se bezděčného jezuitského komunistického experimentu v prostoru dnešní jihoamerické Paraguaye (existoval zhruba v letech 1620 – 1765).

Jezuité byli po vojensku organizovaným řádem, který vedl velmi ofenzívní misijní aktivity v koloniích po celém známém světě. Příčiny byly teologické: domorodci byli uznáni za lidské bytosti a tedy za stvoření mající – na rozdíl od zvířat – nesmrtelnou duši. Proto je povinností křesťanstva uvádět tyto domorodce na cestu duchovní spásy jejich získáním pro samospasitelnou víru římskokatolickou. Jezuité tedy začali působit v pralesích mezi lovci a sběrači jinak, než koloniální podnikatelé. Nezotročovali je, ani je nenutili k otrocké dřině. Především je křtili a snažili se je převést nenásilným ale soustředěným vlivem na soudobý katolicismus. To se jim celkem dařilo, ovšem – a to sami nemohli tušit – prováděli velmi zajímavý, unikátní experiment střetu dvou lidských kultur: Té své, raně novověké, barokní, jež tu byla konfrontována s vyspělou domorodou kulturou pralesních lovců a sběračů doby kamenné. Výsledkem jejich christianizačních aktivit byla značně eklektická směs katolicismu a původních domorodých kultů. Indiáni si nabízené křesťanství prostě přizpůsobili svým duchovním představám a zúčastněné kulty si pružně zkombinovali.

Otcové z Tovaryšstva Ježíšova seskupovali pokřtěné indiány do řádem zakládaných osad, tzv. „redukcí”. Každou z nich spravovali pouze dva jezuité, jeden zajišťoval duchovní správu, tedy byl farářem, druhý byl hospodářským administrátorem. Respektovali indiánské klanové a kmenové vůdce, tzv. „kaziky” a pružně s nimi kooperovali jako s převodními strukturami od své (řídící, vůdčí) správy směrem k jednotlivým indiánským rodinám usazeným v redukci. Zejména laičtí členové řádu soustavně učili pokřtěné indiány zemědělským a řemeslným dovednostem a časem vznikaly i docela velké řemeslné rukodílny, protože dovoz průmyslového zboží z Evropy byl nesmírně drahý a tedy bylo nutno všechny potřeby uspokojovat rozvojem řemeslné výroby v redukcích.

Soustava redukcí v pralese začala velmi brzy prosperovat. Bylo to ulehčeno tím, že indiáni na úrovni pravěkých lovců a sběračů vůbec nechápali pojem soukromého vlastnictví a přirozeně své ekonomické aktivity prováděli kolektivně. A tak se stávalo, že Otcové jezuité přidělili jednotlivým rodinám „záhumenky”, půdu pro vlastní rodinné obdělávání, indiáni je ale nechávali zpustnout, protože je individuální práce nebavila. Daleko radši pracovali na kolektivně obhospodařovaných plantážích, kam se šlo společně za zpěvu, společně se pracovalo a prozpěvovalo. Ke společné práci nebylo třeba nikoho nutit. A jezuité zařídili, že výtěžek plantážního hospodaření byl rozdělován mezi rodiny z dané redukce, a to zcela spravedlivě. Nejprve se oddělila přiměřená část na vydržování duchovního správce a ekonomického administrátora a rovněž na každoroční daně odváděné španělské koruně a také na nutné rezervy, ale vydělena byla také část výtěžku určená na vydržování vdov a sirotků – a vše ostatní se rozdělilo mezi rodiny usedlé v redukci a zúčastněné na společné práci.

V tomto jezuitském komunistickém „státě” neexistoval trest smrti ani za nejtěžší zločiny. Nejpřísnějším trestem bylo vyhnání z redukce, tedy vypuzení delikventa z poklidného, bezpečného a většinou celkem blahobytného života v redukci do krutého okolního světa, zejména do sousedících bezohledně kořistnických portugalských koloniálních držav, což mohlo být o hodně horší než rychlá smrt.

Samozřejmě, že soustava vzkvétajících redukcí podřízená španělské koruně přilákala pozornost okolních koloniálních lupičů. Z prostoru La Platy začaly nájezdy otrokářských výprav portugalských míšenců, nazývaných „mamelucos”, mameluci. Redukce byly drancovány, indiáni chytáni a odváděni do otroctví. Na trzích byli pro své zemědělské a řemeslné dovednosti velmi ceněným zbožím. Redukce se tedy stěhovaly dál do pralesa, ale ani to se neukázalo jako důsledné řešení.

Tehdy došlo k něčemu v koloniálních dějinách naprosto ojedinělému: Jezuité byli mocným a vlivným řádem, takže si na španělském králi vymohli povolení, aby směli indiány cvičit v soudobé moderní vojenské technice a taktice, což bylo jinak zcela nemyslitelné. Mezi laickými členy řádu byla řada lidí s vojenskými zkušenostmi, mnozí prošli bojišti Třicetileté války. A tak nejen že se v redukcích vyráběla moderní vojenská výzbroj a výstroj (včetně mušket a děl!), ale indiáni byli cvičeni k profesionální, pravidelné bojové činnost pod velením vojenských specialistů. Není divu, že otrokářské výpravy mameluků začaly selhávat, utrpěly řadu porážek a byly bez milosti masakrovány – až zcela ustaly.

Před lety mi kdosi e-mailem poslal mohutný slovenský rukopis o několika stech stran, zjevně zpracovaný na základě bohatých španělských dobových pramenů, kde jsem se dočetl, že redukce dokonce sestavily mohutnou bojovou říční flotilu a svedly s její pomocí vítězně přinejmenším jednu velkou říční bitvu na kterémsi pralesním veletoku. (O rukopis jsem bohužel přišel a dodnes mě mrzí, že jsem se nezasadil o jeho redakční úpravu a publikaci.)

Soustava redukcí se zabývala i prosperujícím mezinárodním obchodem, který se opíral o síť jezuitských kolejí a misijních stanic po celém jihoamerickém kontinentě. Vyvážely se zemědělské produkty, zejména byl oblíbeným a ziskovým artiklem čaj yerba maté.

V rámci velmocenského potýkání a řešení koloniálních střetů však došlo k tomu, že v 60. letech 18. století dostali jezuité z Říma příkaz území Paraguaye vyklidit. Tedy odešli a jejich obdivuhodný komunistický experiment tím skončil. Ale jaké bylo prý překvapení jistého evropského cestovatele, který oblast navštívil asi sto let po odchodu jezuitů: Na řadě míst fungovaly redukce víceméně tak, jak je misionáři opustili. Indiáni neměli důvod zaběhaná, osvědčivší se pravidla sociálně spravedlivého uspořádání jakkoli měnit … .

I takovéhle historie se výjimečně odehrávaly v jinak temných dobách evropského kolonialismu, ale bohužel, v kapitalistickém globálním systému i tehdy jednoznačně převládla holá ziskuchtivost, olupování bezbranných, násilí a drsné kořistění.

– – –

(16) „Pracovně-vyhlazovací tábory”, což je Solženicynův termín a trpká slovní hříčka: oficiálně byly nazývány vospytatělno-trudovyje lageri, tedy pracovně-výchovné tábory, Solženicyn to změnil na istrebitělno-trudovyje, tedy na pracovně-vyhlazovací. Nešlo jen o černý humor, ale o krutou realitu, viz názorný výklad nejprve prominentního vězně a nakonec generála NKVD Naftalije Áronoviče Frenkela, zmíněný i v Solženicynově Souostroví GULAG: „ … z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme.“ (Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Naftalij_Aronovi%C4%8D_Frenkel).

Používaná zkratka GULAG znamená Glavnoje upravlenie lagerej, tedy Hlavní vedení (správa, ředitelství) táborů. To bylo řízeno Čekou, později jejími nástupnickými strukturami až po NKVD. V táborech byli jak kriminální, tak i političtí vězni, ti kriminální mívali často různé výhody, byli vedením považování za „sociálně blízké”, tedy na rozdíl od politických byli režimu bližší a kolikrát zastávali i prominentní postavení ve strukturách řízení táborů.

O dané tématice pojednává Solženicyn v Souostroví GULAG (Solženicyn, Alexandr Isajevič, 2011, „Souostroví GULAG: 1918 – 1956”, Nakladatelství Academia, 2011, předtím česky vyšlo vícekrát, poprvé již v 70. letech ve Švýcarsku), ale i řada dalších literárních zdrojů. Již ve 30. letech vyšla například – dokonce v Praze a česky – kniha jakéhosi Nikolaje Ignaťjeviče Kiseljova-Gromova, „Tábory smrti v SSSR: zápisky bývalého pracovníka VČK – OGPU”, Praha 1933, nákladem autorovým. Šlo o vzpomínky ze SSSR uprchlého čekisty, který popisoval zejména již záhy ve 20. letech vytvořené Severní tábory zvláštního určení (Severnije lageri osobovo naznačenija, zkratka SLON, používána je i zkratka USLON, tedy Upravlenije severnich lagerej osobovo naznačení, tj. vedení (správa, ředitelství) SLONu.). SLON vznikl na bázi záhy po revoluci zřízeného táborového komplexu na Solověckém souostroví na ruském severu, kde Čeka zabrala a na táborový komplex přeměnila historický pravoslavný Solovecký klášter a jeho filiace, poustevny, chrámy rozmístěné na onom souostroví.

Z beletrie na pokraji literatury faktu lze doporučit např. knihu Varlama Šalamova, „Kolymské povídky”, G plus G, 2012, zachycující stejně jako Solženicyn v Souostroví GULAG život v lágrech těsně po 2. světové válce.

V táborech byla zvláště u odsouzených na více let velmi vysoká úmrtnost při tvrdé dřině a nevalném zajištění životních potřeb. Stačí uvést jeden příklad z pozdního (válečného a poválečného) období existence GULAGu. Po porážce nacistické Šesté armády Wehrmachtu ve Stalingradu počátkem února 1943 bylo zajato podle různých pramenů 90 až 110 tisíc německých vojáků. Putovali jako váleční zajatci do GULAGu. Po cca 12 letech se jich do Německa vrátilo asi 5 tisíc. I když uvážíme, že k zajetí došlo po vyčerpávajícím obléhání Šesté armády v troskách města, mnozí zajatci byli patrně nemocní nebo zranění, omrzlí a lékařská péče byla víceméně nulová, i tak přibližně 5 % přeživších je strašlivé číslo!

(17) Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 221

(18) „Rolníci, než aby odvedli svá zvířata do kolchozu, raději je v mnoha případech vybíjeli, takže nastal velký nedostatek zvířecí tažné síly v situaci, kdy průmysl ještě nebyl schopen ji nahradit mechanizací. „Vesničané zkoušeli všechno možné v rámci pasivního odporu a vyhýbání se povinným dávkám, ale režim zůstal neoblomný a odebíral jim vše, na co přišel, včetně obilných semen a hotových potravin. Následkem takového přístupu zavládl v zimě 1932 – 1933 v hlavních obilnicích země (tedy na Ukrajině, v oblasti střední Volhy, v Kazachstánu a na severním Kavkaze) hladomor, který za sebou zanechal obrovský pocit hořkosti, jelikož rolníci jej podle zpráv kolujících v Povolží brali jako úmyslný trest režimu za to, že odmítali kolektivizaci. Nedávné výpočty založené na sovětských archivních údajích naznačují, že jen v roce 1933 zemřely kvůli absolutnímu nedostatku jídla tři až čtyři milióny osob“ (Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 209).

(19) Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 208

(20) Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 230 – 231

(21) Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 210 – 211

(22) Represe probíhaly již od počátku bolševické vlády: „Spuštění Nové ekonomické politiky doprovázelo zatčení několika tisíc menševiků, včetně všech členů jejich ústředního výboru. V roce 1922 pak byla za protistátní skutky veřejně odsouzena skupina pravicových eserů, přičemž někteří obdrželi hrdelní trest, i když ten nakonec zřejmě nebyl vykonán. V tomto roce, jakož i v tom následujícím, také nový režim několik stovek významných kadetů i eserů donutil násilím ze sovětské republiky odejít a od té doby už byly všechny politické strany kromě vládnoucí, tedy komunistické (jak se nyní obvykle nazývala), fakticky postaveny mimo zákon” (Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 149). To tedy byly nejprve represe proti jinostraníkům. Následovat již měly zásahy dovnitř bolševického prostředí samotného a do celé ovládané společnosti.

Prvé prověrky a čistky v bolševické straně proběhly již v roce 1921. Roku 1927 se Stalin vypořádal s Trockého „levou opozicí“, opozičníci byli vyloučeni ze strany a odesíláni k administrativním pracem do vzdálených regionů, ale také zatýkáni. Sám Trockij byl po opuštění strany poslán do vyhnanství v Alma-Atě a v lednu 1929 rozhodnutím politbyra vyhoštěn do zahraničí (Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 183- 184).

Již v roce 1928 byl uspořádán prvý ze série exemplárních soudních procesů s „buržoazními experty“, proti tzv. „Průmyslové straně“. Šlo o soud se skupinou inženýrů z oblasti kolem města Šachty na Donbase. Obvinění se před soudem doznávali ke škůdcovské a sabotážní aktivitě a přičinlivě popisovali detaily své činnosti. Obvinění ze spiknutí a sabotáže byla zpravidla málo hodnověrná a přiznání byla vynucená a podvodná. Zde se podle všeho zrodil model předem ze strany GPU pečlivě zrežírovaného politického monstrprocesu, používaný pak za „Velkého teroru“ i později, nakonec i ve východní Evropě počátkem 50. let.

Další stranické čistky následovaly v letech 1929, 1933 a 1934. Poté další dvě, a to v letech 1935 a 1936. Po vyloučení ze strany zpravidla následovalo uvěznění nebo vyhnanství. Teror proti celé společnosti splynul se stranickými čistkami v letech 1937 a 1938, tedy v době pověstného „Velkého teroru“. K zatčení a odsouzení stačilo pouhé podezření. Represe výrazně zasáhly i straníky ve vysokých funkcích. Vrcholila vlna oficiálně podporovaného udavačství a špionománie. Ve společnosti vládl strach. Probíhaly veřejné kampaně odsuzující odhalené „nepřátele lidu“. Represe tvrdě zasáhly inteligenci, a to jak tu starou, tak i tu již komunistickou, z dvacátých let. Kdo měl jakékoli styky se zahraničím nebo jen příbuzné v cizině, dostal se do velkého nebezpečí. Zlikvidována byla řada starých bolševiků i těch, kteří do strany vstoupili za občanské války.

Za podvratnou činností „údajně stály zahraniční tajné služby, konkrétně německé, japonské, britské, francouzské a polské, které si jako konečný cíl stanovily vojenský útok na Sovětský svaz, svržení komunistického režimu a obnovení kapitalismu. Nejvýznamnější postavou byl ovšem Trockij, prý agent nejen gestapa, ale už od roku 1926 (!) také britské rozvědky. Ten měl působit jako prostředník mezi cizími mocnostmi a sítí svých spolupracovníků v SSSR” (Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 246).

Zlověstným prologem „Velkého teroru se stala v prosinci 1935 vražda Sergeje Kirova, stranického šéfa v Leningradě. Ve městě začalo masové zatýkání. Následně v červenci 1936 poslal ústřední výbor všem stranickým organizacím tajný dopis, kde bylo uvedeno, že vraždu zorganizovaly bývalé opoziční skupiny, které k sobě jako magnet přitahovaly „špióny, provokatéry, bělogvardějce a kulaky“, plné nenávisti k sovětskému zřízení. Základním rysem každého komunisty musí být podle dopisu bdělost, schopnost rozpoznat nepřítele strany, i kdyby se sebelépe maskoval. Následoval prvý vykonstruovaný monstrproces „Velkých čistek“ v srpnu 1936, kdy byli ze spoluúčasti na vraždě Kirova obviněni a odsouzeni k smrti Lev Kameněv a Grigorij Zinověv, tedy dva čelní dřívější předáci vnitrostranické opozice.

Začátkem roku 1937 se konal další velký proces, tentokrát zaměřený na ničení a sabotáže v průmyslu. Hlavním obviněným byl Jurij Pjatakov, bývalý trockista pracující dosud ve vedení Lidového komisariátu těžkého průmyslu. V červnu 1937 byl v tajném procesu jako německý špión odsouzen a následně popraven maršál Michail Tuchačevskij spolu s dalšími vysokými důstojníky Rudé armády. Poslední velký proces se konal v březnu 1938, kdy byli odsouzeni bývalí představitelé stranické „pravice“ Nikolaj Bucharin a Alexej Rykov, ale také Genrich Jagoda, který byl ještě dva roky předtím šéfem státní policie.

Stalin vydal rovněž tajný příkaz zatknout desítky tisíc „bývalých kulaků a zločinců“ včetně různých recidivistů, zlodějů koní, ale i náboženských sektářů, lidí, kteří již v minulosti byli uvězněni. Nařídil také zastřelit deset tisíc běžných kriminálníků, momentálně pobývajících v táborech nucených prací. „Podle údajů z archivu NKVD stoupl počet odsouzenců v gulagu během dvou let po prvním lednu 1937 o půl miliónu, takže k 1.1. 1939 činil 1,3 miliónu. Čtyřicet procent osob nacházejících se v tomto roce v pracovních táborech se tam ocitlo za „kontrarevoluční“ činy, dalších dvacet dva procent připadalo na „společensky škodlivé či dokonce nebezpečné živly“ a v případě většiny ostatních šlo o obyčejné zločince. Na tomto místě je ovšem třeba poznamenat, že mnoho obětí čistek bylo zlikvidováno ještě ve vězení, jinými slovy do gulagu nikdy nedorazilo; v letech 1938 a 1939 zaznamenala NKVD více jak 680 000 takových poprav“ (Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 243 – 248).

Epilogem „Velkého teroru“ pak bylo zavržení „masových čistek“ a přiznání „excesů bdělosti“ na osmnáctém sjezdu strany v březnu 1939 (Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 252).

(23) Tanky v pekle bojů: Odplata Panzerů – Česká televize
zdroj: www.ceskatelevize.cz/ porady/217382563530002-odplata-panzeru