Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (5. díl)

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (4. díl)

Pokračování 5.

Proč tak rozsáhlé a průběžné represe?

Represe měly dvojí funkci. Předně odčerpávat trvale a průběžně jakékoli vzpurné elementy a úchylkáře, někdy dokonce preventivně pouštět žilou jak monopolní byrokracii, tak i servisním vrstvám a samozřejmě i porobené, znevolněné společnosti. Nekapitalistický charakter systému musel být totiž společnosti a dokonce i vládnoucím byrokratům průběžně a trvale vnucován, a to mimoekonomicky, mocensky, represivně a diktátorsky, protože ve společnosti přirozeně existovala trvale přítomná silná skrytá tendence k návratu k uspořádání, jež by přirozeně odpovídalo industrializující se (před)kapitalistické společnosti, tedy k pluralitě vlastnictví, tržnímu mechanismu, nemonopolistickému uspořádání jak hospodářství, tak i politické sféry. Tyto tendence tu stále byly a musely být plošně a průběžně potlačovány. A vzhledem k tomu čekisté kolikrát slyšeli trávu růst a spouštěli preventivní represe. To byla prvá funkce represí – udržovat diktátorsky vnucenou nekapitalistickou trajektorii vývoje. Často se velké politické procesy té doby a vlna „Velkého teroru“ 1936-1938 dávají za vinu Stalinově paranoie, jeho chorobné podezřívavosti. Ale požadavek trvalých a víceméně plošných represí měl ve své podstatě velmi logickou příčinu, díky které se teprve mohla paranoia velikého „Vůdce národů“ jak se patří rozvíjet a prohlubovat.

Druhá funkce represe byla jednoduše ryze ekonomická, tedy mít na povel v pracovních lágrech dostatečné kapacity otrockých pracovních sil, tolik potřebných při industrializaci země, pro práci v dolech (těžba zlata na Kolymě, těžba uhlí), při velkých infrastrukturních stavbách (Bělomořský kanál), při těžbě sibiřského dřeva a v rodícím se těžkém průmyslu. Společnost jako celek byla dočista znevolněna. Tábory Gulagu vedle ní představovaly statisíce až miliony zcela zotročených pracovních sil (byla to škodolibá dějinná karikatura „pracovních armád“ navrhovaných druhdy někdejším lidovým komisařem obrany Lvem Davidovičem Trockým). S pomocí znevolněných a zotročených pracovních sil se prováděla industrializace země mimokapitalistickou cestou a jiná cesta nebyla – jen ta nyní zcela nežádoucí, tedy klasická, kapitalistická.

Doprovodem i zdůvodněním represí bylo falešné přesvědčení, že strana ví, jak se bude dějinný pohyb vyvíjet. Je tedy možno jít mu naproti a uspíšit jej eliminací všeho nesovětského, nekomunistického, tedy přísným oddělováním zrna od plev přispívat ke vzniku a růstu nového člověka, modelovaného již novou, reálně socialistickou (ve skutečnosti spíš industrializační a postindustrializační) realitou. Vznikla celá mohutná soustava oficiální ideologie a propagandy prezentující sovětskou realitu jako konečně dosažené osvobození společnosti, jež nadšeně buduje radostné zítřky. Dobové iluze, útěšné lži a projevy stranicko-státní ideologie jako „falešného vědomí“ se tu pěkně vyvztekaly. Oficiální tisk i všechny dobové propagandistické kanály byly těchto zpravidla nepodložených a ryze zastíracích iluzí i pouhých neplodných, doktrinářských spekulací plné. A nikoli náhodou. Bylo to opravdové „falešné vědomí“, nezbytný ideový doprovod mimoekonomicky vnucované nekapitalistické cesty vývoje v industiralizující se zemi.

Vývojové fáze sovětské a reálně socialistické reality

Zde se musím čtenářům omluvit: Začínáte četbu té části mého výkladu, jejíž obsah není ani příliš kreativní, ani originální. To, co tady sděluji, v naprosté většině všichni přímí pamětníci pozdního reálného socialismu vědí nebo alespoň tuší. Tedy se omlouvám, ale v zájmu komplexnosti výkladu jsem tuto poměrně stručnou část považoval za nutnou a nezbytnou. Následují tedy většinou jen obecně známé a široce sdílené informace a konstatace o vývoji reálného socialismu v průběhu 20. století.

Mohu však čtenářům slíbit, že si to brzy všichni vynahradíme v dalších pokračováních, kdy se soustředíme na velmi zajímavou, ba vzrušující otázku zániku reálného socialismu, průběhu a příčin tohoto nikým neočekávaného poměrně rychlého, úplného a překvapivě snadného zhroucení daného společenského uspořádání ve velké části států, jež do té doby spolehlivě ovládalo. Pokusíme se přiblížit pravdě o příčinách a okolnostech tohoto dějinného vývoje, proč probíhal právě takto.

Nyní ale zpět k vývoji reálného socialismu od jeho zformování v závěru 20. let dvacátého století až do počátku let devadesátých.

Stalinistický režim

Klasické stalinské období trvalo od konce 20. let přes celá třicátá léta, období finské války a územních anexí na západě a severu Ruska, přes Velkou vlasteneckou válku, kdy se systém projevoval ve své podstatě válečně-dirigistickým řízením zmilitarizované ekonomiky, což mu vůbec nebylo cizí. Vedle toho se opakovaně jaksi orientálně vyžíval ve vraždění neúspěšných velitelů Rudé armády. Popraven byl již velitel prvého selhavšího útoku na Finsko v zimě 1939-1940. Na začátku Velké vlastenecké války byl popraven dokonce neúspěšný velitel jednoho frontu (generál Pavlov) i se svými štábními důstojníky, následně byli vražděni velitelé, kterým se podařilo probít se z obklíčení – za to, že neválčili dost dobře. Kdo padl do protivníkova zajetí, byl automaticky považován za zrádce a podle toho se s ním po válce zatočilo, pokud se konce války samozřejmě dožil, což se mnohým zajatcům vinou strašných podmínek německého zajetí nepoštěstilo. Pokud přežil válku a byl repatriován, skončil zpravidla v Gulagu. Likvidace velké části důstojnického sboru Rudé armády těsně před válkou je dostatečně známou epizodou. Ani za toto tragické pochybení, tuto přehlídku nepodložených a lživých obvinění, nebyli potrestáni žádní viníci – vůbec nikdo! Muselo by se totiž pro skutečné pachatele sahat příliš vysoko, ba i na posty nejvyšší. Tady zafungoval sebezáchovný pud a fakt kolektivní spoluviny i kolektivní odpovědnosti celé politické věrchušky za tyto zjevné a masové zločiny. Tady se také vynořuje odvrácená tvář „odhalování kultu osobnosti“ od roku 1956, charakteristická svou povrchností, nedůslednosti a omezenosti. A také velkou dávkou pokrytectví.

Pokud jde o „období kultu osobnosti”, míváme sklon vnímat celé to čtvrtstoletí poněkud zjednodušeně a schematicky, v duchu dnešního konvenčního mainstreamového pravicového narativu: Šlo víceméně o jednolitou brutální diktaturu pod despotickou orientálně vypočítavou a krutou vládou paranoidního diktátora, který vychytrale manipuloval se společností a zvráceně se vyžíval v masových represích. Dějiny však bývají pestřejší a námi popisované období bylo podstatně složitější, dramatičtější a barvitější, nežli jsme ochotni připustit. Stačí se ponořit do dobových pramenů a prací historiků, kteří dochované a zpřístupněné prameny kriticky zpracovali.

Vývoj sovětských poměrů té doby totiž určovala změť navzájem odlišných zájmů na různých úrovních společenských struktur, byla tu řada skupinových, frakčních snah a střetů uvnitř samotné monopolní byrokracie. Stalinova „centristická” frakce musela bojovat s konkurenčními zájmovými skupinami a zdaleka ne vždy měla navrch. Ve společnosti včetně panující třídy (a v mnoha ohledech především v ní samotné) bujela korupce, šmelina, bezostyšné nelegální obohacování různě vysoko postavených funkcionářů strany a vlády, různých hospodářských ředitelů, předsedů, manažerů majících sklon kdykoli se vyskytne příležitost, tak se „udělat pro sebe” – a čert vzal vrchnost!.. Není divu, že v monopolní byrokracii existovaly různé odstředivé, často autodestruktivní tendence. Už jsme si objasnili, že represe byly prostředkem k eliminaci těchto tendencí a snah a právě proto byly tyto represe tak rozšířené a masové, protože ukáznit a uhlídat ten „pytel blech”, udržet vývoj společnosti v intencích zdogmatizované doktríny na nekapitalistické vývojové trajektorii nebylo vůbec snadné.

V rámci „Velkého teroru” v druhé půli 30. let si straničtí tajemníci jednotlivých oblastí na centru vynucovali povolení číselných kvót, tedy počtů těch, které směli dát zatknout nebo popravit. Přičinlivě tak jednal i tehdejší moskevský vedoucí tajemník Nikita Sergejevič Chruščov. Touto cestou si ti tajemníci, jakási regionální „údělná knížata” dělali pořádek ve svěřených oblastech, nastolovali své pořádky, likvidovali konkurenci a politické rivaly, nepohodlné kritiky, klestili cestu ke kariéře svým spojencům a oblíbencům, ale také prováděli i ryze preventivní údery, někdy eliminovali rizika (ve vztahu ke své vlastní diktátorské moci) ještě dříve, než se mohla reálně zformovat a projevit. Bylo to dost složité a dramatické.

Oblastní tajemníci požadovali po centru dočasné udělení mimořádných pravomocí v zájmu potlačení nejrůznějších skutečných či domnělých spiknutí a podvratných skupin. Byly vytvořeny tzv. „trojky”, tedy pseudosoudní výjimečné orgány složené vždy z prvního tajemníka krajského (oblastního) výboru strany, oblastního prokurátora a vedoucího oblastního oddělení NKVD. Ty rozhodovaly o deportacích antisovětských elementů a vynášely rozsudky smrti. V Moskvě byl členem trojky již zmíněný Chruščov. Není divu, že se touto cestou v roce 1937 rozjely masové represe naplno.

Ještě předtim, během roku 1936, byla prosazována nová „stalinská” ústava, schválená v prosinci 1936 Všeruským sjezdem sovětů. Její návrh prý měl přímo psát alespoň zčásti osobně Stalin. Nový základní zákon výrazně překopal stukturu orgánů státu a stranický aparát formálně odsunul od přímého výkonu moci. To vedlo k výrazné opozici řady činitelů v rámci panující třídy, jež byla novinkami znejistěna. Nová ústava totiž obsahovala oproti „leninské” ústavě z roku 1924 řadu pozoruhodných, velkorysých demokratizujících ustanovení, jež samozřejmě v daném společenském kontextu nevedly ani nemohly vést k prosazení opravdové, reálně fungující demokracie, ale existovaly náznaky, že právě tudy Stalinova skupina vedla útok proti svým mocenským konkurentům ve straně. Ti rychle pochopili hrozící nebezpečí, postavili se na odpor a mohli být následně zneškodněni a smeteni další vlnou teroru. Na jejich místa, do jejich dosavadních funkcí mohli být následně dosazováni spolehliví stalinští kádři.

Rok 1938 byl pak ve znamení Stalinovy pomsty. Téměř všichni členové stranického vedení, kteří kladli centristické skupině odpor, byli zlikvidováni. Byly rozpuštěny „trojky”. Úder toho roku směřoval i do vedení NKVD, byl sesazen lidový komisař vnitra Ježov a koncem roku se konaly procesy s pracovníky NKVD obviněnými z „falzifikace a fabrikace spisů”. To byla druhá vlna represí, jež semlela mnohé exponenty vlny první.

Paralelně od května 1937 probíhaly čistky a procesy v rámci stíhání „stranicko-vojenského spiknutí”, jež semlelo Tuchačevského a masu dalších generálů a důstojníků Rudé armády. (24)

Reálně socialistický režim byl ve svém klasickém stalinistickém období nevyhnutelně založen i na rozsáhlém tajnůstkaření, utajování kde čeho, navázaném na fakt kapitalistického obklíčení a z toho plynoucí všeobecné podezíravosti. Vedle oficiální budovatelské legendy muselo existovat i rozsáhlé utajování všeho, co bylo v rozporu s touto legendou. Obzvlášť citlivě režim reagoval na odhalení systémového charakteru, zejména pokud šlo o rozsah represí a informace o existenci rozsáhlé soustavy táborů nucených prací. Oficiálně záměrně vyráběné zdání svobodné a vítězně se rozvíjející konečně dosažené spravedlivé společnosti nesměl nikdo zpochybňovat. Za to se platilo nejvyššími tresty! (25)

Klasické období diktatury monopolní byrokracie skončilo, teprve když konečně odešel veliký Vůdce národů, Geniální vůdce světového proletariátu, generalissimus soudruh Stalin, tedy počátkem roku 1953. Oficiálně pro něj truchlili moc, dokonce ho po faraónském stylu vycpali a položili do Leninova mauzolea, nicméně hned po jeho smrti byla potichu ukončena příprava dalšího plánovaného politického monstrprocesu se „spiknutím bílých plášťů“. Zatčení lékaři byli tiše propuštěni z vězení a ani žádné jiné politické monstrprocesy se již nekonaly.

Přechodné období 1953 – 1964

Následovalo zhruba jedenáctileté přechodné období, kdy se na nejvyšších místech vedl boj o nástupnictví (zprvu zastával nejvyšší funkci Georgij Malenkov, koncem roku 1953 byl odsouzen v neveřejném procesu a popraven dosavadní lidový komisař vnitřních věcí a Stalinova pravá ruka Lavrentij Berija, k moci se posléze dostává Nikita Sergejevič Chruščev) a od roku 1956 byly zahájeny i krotké pokusy o „kritiku kultu osobnosti“, tedy o destalinizaci. Ta byla spíše jen vnějšková, jevová a povrchní, se selektivní rehabilitací některých obětí. Příčina nedůsledností byla zjevná: Všichni vrcholoví byrokraté i celá monopolní byrokracie, to vše vyrostlo a absolvovalo své dosavadní kariéry ve stalinské éře, bylo s ní bytostně spjaté a bylo jejím produktem. Hlavní bylo, že všichni privilegovaní potřebovali zajistit neměnnost vybudovaných základů společenských poměrů, na nichž jejich moc spočívala. Podstata systému měla být zachována, vady na kráse měly být svedeny na kult osobnosti Iosifa Vissarionoviče Stalina a změnit se měly jen vnějškové atributy režimu a poněkud se měnila i politická a ideologická dogmatika a frazeologie. Co jen trochu šlo, to se svedlo právě na kult osobnosti.

Ukázalo se také, že systém již je natolik stabilizován, že je možno zanechat vln masového teroru a neměnnost společenských poměrů již stačilo zpravidla udržovat nikoli přímým a masovým užitím násilí, ale od nynějška už stačilo zasahovat jen selektivně a mnohdy stačila i pouhá reálná hrozba užití násilí. Význam pracovních táborů se skončením prvotního industrializačního boomu z konce 20. a během 30. let postupně klesal, což bylo poněkud zbržděno II. světovou válkou, přesněji Velkou vlasteneckou válkou, jež tábory přechodně naplnila válečnými zajatci obou válčících stran. Sovětský voják vracející se z německého zajeti, pokud je samozřejmě přežil, končil zpravidla v Gulagu. Stejně jako němečtí, italští, maďarští, rumunští I jiní zajatci bojující původně na straně fašistické Osy, a to včetně Vlasovců – pokud ti nebyli rovnou postříleni na místě dopadení, což se na konci války zhusta stávalo. S vzrůstající celkovou ekonomickou úrovní a dokončením základní, extenzívní fáze industrializace, byla exploatace otrocké vězeňské pracovní síly na zřetelném ústupu. A také pro celkovou stabilizaci společenského uspořádání již nebylo zapotřebí masových represí, bylo tedy možno od nich upustit. Jednotlivce a skupinky neposlušných a různě selhavších „kádrů” (korupce, černá ekonomika) stačilo napříště policejně a trestně perzekvovat pouze selektivním stylem a zavírat do běžných věznic a trestaneckých kolonií, ale někdy také (od 60. let) do psychiatrických léčeben. Ekonomická exploatace vězňů nezanikla docela, přestala však být pro systém podstatným tématem.

Brežněvovská etapa

Tvář systému se za přechodného období stala poněkud liberálnější. Citlivě se to odrazilo v rozvoji dobové literární produkce. Od roku 1964, kdy byl odstraněn Chruščov a nastupuje Brežněvovo vedení, však opět přituhuje a začíná předposlední etapa vývoje reálného socialismu, a to právě s nástupem Brežněvova vedení k moci a ukončením liberalizačních a reformních pokusů v SSSR zahájených v době destalinizačních snah. Nové období od roku 1964 do roku 1985 je někdy označováno jako neostalinismus, což je označení, jež má svou nespornou logiku, protože dochází k posílení a stabilizaci mocenských pilířů reálného socialismu, „kritika kultu osobnosti“ ustává a je napříště oficiálně oceňována Stalinova vůdčí role za Velké vlastenecké války (za které byl ostatně Brežněv generálem-politrukem). Některé základní znaky stalinistického období jsou po periodě změn a revizí opět stabilizovány a posilovány, ale někdejší rozsáhlá a otevřená brutalita se již neopakuje. Končí však nadlouho oficiální snahy o systémové změny, reformy a liberalizaci.

Faktem tedy je, že reformní a liberalizační pokusy byly v Sovětském svazu ukončeny a došlo i k potlačení jejích náběhů v satelitech střední Evropy, u nás v letech 1968-1970, v Polsku o trochu dříve, v té době měly represe kombinované s antisemitskou kampaní za následek vlnu židovského vystěhovalectví z „lidově-demokratického“ Polska. Předposlední dějství se neslo v duchu doktrinální, dogmatické neměnnosti základů reálného socialismu a také a zcela zákonitě i v duchu zaostávání ekonomické výkonnosti systému ve srovnání se soudobým kapitalismem.

Ono je totiž možno někde na Západě ukrást příslušné know-how (což se běžně dělo), ale než to zanalyzujete, okopírujete, zavedete do výroby a vychytáte mouchy, tak jde již o produkci beznadějně zastaralou. Sovětská průmyslová produkce od 60. let zjevně zaostávala za srovnatelnou kapitalistickou výrobou, a to tím víc, čím důležitější v ekonomice byly sofistikované a neustávající inovace, výrobky pokročilého průmyslu, zejména stále se šířící elektronizace. Na rozdíl od dosavadních dob už totiž přestávaly být prvoplánově důležité výkazy vyrobených tun uhlí a oceli. Takové statistiky už nevypovídaly to podstatné o skutečném stavu ekonomiky.

Diktatura monopolní byrokracie celkem zvládala povojensku velet základní, extenzívně pojaté industrializaci veliké země, pořízení těžkého průmyslu a potlačení rolnictva. Ale jakmile se mělo přejít k intenzifikaci výroby, k pravidelným inovacím a ke vzniku a rychlému rozvoji a plošnému zavádění zcela nových technologií, bylo zle. Ještě tak kočírovat válečné hospodářství, to šlo byrokratickým centralismem obstojně zvládat, ale nové trendy a nová odvětví druhé poloviny 20. století už reálnému socialismu beznadějně ujížděly. Existovala ovšem privilegovaná odvětví, jež i přes potíže podávala velmi kvalitní, někdy i vrcholové výkony: Zbrojní výzkum, vývoj výroba, atomový výzkum, vývoj a jeho vojenské využití a také kosmický průmysl, ale během let bylo stále obtížnější držet i zde krok s kapitalismem, stále hůře se to dařilo i v těchto monopolní byrokracií všemožně podporovaných a protežovaných oblastech.

Existoval proto pochopitelný tlak na systémové změny. Zejména technokraticky a pragmaticky založené mladší generace kádrů v rámci panující monopolní byrokracie to opakovaně v 60. až 80. letech 20. století zkoušely. Marně. Vždy při reformních úvahách a pokusech zejména ve snaze posilovat tržní vztahy v ekonomice, se dříve či později narazilo na hospodářské a mocenské základy systému, na nutnost sáhnout i do základů diktatury monopolní byrokracie a měnit je (tj. zejména nutnost sáhnout do mimoekonomicky udržovaného centrálního ovládání reprodukčního procesu veškerého společenského kapitálu a do direktivního politického monopolu stranicko-státní věrchušky). Náběh na změny se proto zpravidla vždy zastavil a dál se nešlo. Byrokraté u moci instinktivně vycítili své přímé ohrožení a takové pokusy mocensky zatrhli. Řídili se svým třídním instinktem, který je opravdu nezklamal. Jenže z nutných reforem tak nebylo nic a jelo se dál postaru. Nebo zůstaly jen změny zoufale nedostatečné a málo účinné, polovičaté zbytky nedotažených původně zamýšlených změn. Proto skončily postupně ve ztracenu různé ty „soubory opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“ a podobné mnohomluvné proklamace „rodné strany“. A vnitřní dluh zaostalosti se rok od roku zvyšoval.

Satelitní státy východní a střední Evropy

Jejich existence byla důsledkem impozantního, ale velice krvavého sovětského vítězství ve II. světové válce v Evropě a faktu, že při tom Rudá armáda obsadila půlku Evropy. Kam došla, tam zpravidla sovětská moc již zůstala (odešla pouze z Rakouska v roce 1955, z Rumunska v roce 1958, a také od nás, již v letech 1945 – 1946). Během několika poválečných let byly po drsném sovětském tlaku nastoleny reálně socialistické stalinistické režimy, pokud nedošlo rovnou k územní anexi (Podkarpatská Rus – po zinscenovaném referendu, dále Pobaltí, západ Ukrajiny a Běloruska, oblast východního Pruska, dnešní Kaliningradské oblasti). Přitom určitá míra socializace byla zejména v Československu prosazována i nekomunistickými stranami a vítána většinou veřejnosti. Nicméně s koncem 40. let tu jsou u moci všude drsně stalinistické režimy.

Přitom v některých zemích se nešlo důsledně sovětskou cestou: V Polsku nadále převládalo soukromé zemědělství, mnohde zůstaly fungovat drobné služby a řemesla, vesměs záležitosti pro moc spíše okrajového významu. Významnou výjimkou bylo tedy polské zemědělství, kde si nový režim opravdu nedovolil sáhnout ke zkolchoznění. To by Poláci jen tak neskousli! Na přelomu 40. a 50. let (v Polsku o něco dříve) v těchto zemích došlo jednak k policejně-soudní kriminalizaci a likvidaci politické opozice (řada procesů s protikomunistickou opozicí a členy AK v Polsku, proces proti Horákové a spol. u nás a navazující vlna politických procesů), také docházelo k preventivním úderům do nekomunistického prostředí (procesy s církevními hodnostáři, likvidace klášterů u nás v roce 1950), jež předcházely vlně represí namířených již do vlastních řad režimní stranicko-státní byrokracie (nejen proces s „vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“ u nás, ale třeba i pronásledování Władysława Gomułky v Polsku nebo proces s bývalým maďarským ministrem zahraničních věcí Laszló Rajkem, odsouzeným k trestu smrti a popraveným). Politické procesy probíhaly podle osvědčeného stalinistického scénáře, vždy pečlivě režírovaného pod vedením sovětských poradců z NKVD. Zahrnovaly – zejména v případě souzení komunistických kádrů – jako dříve v SSSR nazpaměť naučená lživá doznání deklamovaná před soudem pak a následovala řada rozsudků smrti a dlouholetých trestů vězení.

Nicméně počínaje rokem 1953 tato vlna represí slábne a v průběhu roku 1956 dochází k výrazné krizi režimu v Polsku (povstání v Poznani, tzv. Poznański Czerwiec) a k úplnému krachu stalinistického režimu v Maďarsku, kde to musela napravovat opakovaná masívní sovětská vojenská intervence a regulérní válka proti lidovému povstání, následovaná řadou rozsudků smrti. Velké dělnické povstání proti stalinistickému režimu však proběhlo již dříve, v červnu 1953 v Berlíně a řadě východoněmeckých měst, opět následovalo tvrdé vojenské potlačení a poté řada rozsudků smrti.

Evropské satelitní režimy se koncem 50. let a v 60. letech rovněž více či méně odkláněly od klasického stalinistického systému a poté vstoupily do brežněvovské fáze, kdy převážně již postačovala hrozba násilím, která měla přednost před jeho přímým a masovým užitím. Socialistický establishment ztrácí v této době otevřené, hrubě násilnické stalinistické rysy a u nás i jinde sílí tlak na hospodářské reformy a liberalizaci v politice i kultuře.

Srpen 1968 jako důkaz bezchybně fungujícího instinktu sovětské věrchušky

Stále všude převažuje snaha vykládat srpnovou intervenci (pardon: internacionální pomoc!) pěti bratrských armád jako nesmyslný a neadekvátní čin, který poškodil socialismus a byl velkou chybou. Opak je ale ve skutečnosti pravdou. V Československu se od počátku roku 1968 rozvíjel reformní proces zřetelně a stupňující se měrou ohrožující hlavní pilíře moci monopolní byrokracie.

Pokud by měl tento reformní a demokratizační pokus šanci dále se nerušeně vyvíjet, postupoval by tento proces svou vlastní vahou směrem k redukci mimoekonomického donucování k nekapitalistické cestě vývoje, došlo by k rozvoji vícesektorové tržní ekonomiky a ke vzniku víceméně pluralitního parlamentního systému. Reformní komunisté by postupně ustoupili do role jedné z politických stran a výsledné uspořádání by patrně bylo obdobou toho, co v té době fungovalo v Rakousku nebo západním Německu, tedy by se jednalo o nějakou sociálně-tržní či socializující hospodářskou soustavu se značným významem státního sektoru, politicky zastřešovanou pluralitní demokracií, pravděpodobně se silnou pozicí sociální demokracie a s významnou politickou rolí odborů.

Tehdy neexistovaly neoliberální ekonomické koncepce tak populární následně v 80. a 90. letech, takže bylo možno očekávat nějakou sociálně citlivou variantu poválečného západoevropského kapitalismu doplněného možná o další socializující prvky. Poté, co by bylo zrušeno mimoekonomické donucování k nekapitalistické cestě vývoje, by se systém během několika let vcelku bez větších otřesů dostal samovolně do rovnovážného stavu odpovídajícího objektivně dosažené poměrně rozvinuté úrovni československé společnosti srovnatelné zejména s tehdejším Rakouskem. Celkové zaostávání již existovalo, nebylo však ještě příliš pronikavé. Obrovský, bouřlivý a nevídaný rozmach spontánní lidové energie, nadšení a velkých lidových nadějí během roku 1968 u nás a zárodečné formy nové reality uvnitř připravované hospodářské reformy, zárodky pluralitního politického systému a další předpokládaný politický vývoj naznačený zejména manifestem Dva tisíce slov (a jeho poměrně širokou podporou zejména ze strany tehdejších československých intelektuálních elit) svědčily o vnitřní nazrálosti a proveditelnosti takového vývoje, svědčily o tom, že by to bývalo šlo uskutečnit – nebýt mezinárodního kontextu a zahraničně-politických souvislostí. Vnitrostátně bylo zřetelně nakročeno uvedeným směrem, ale z hlediska mezinárodního či geopolitického to byl pokus bez šance, stejně jako o 8 let dříve maďarské lidové povstání.

Ovšemže k systémové změně nesmělo dojít. Moskva, vedení ostatních evropských reálně socialistických zemí i tuzemské tvrdé partajní jádro zcela správně vyhodnotily vývoj reforem jako smrtelně ohrožujících pilíře reálného socialismu v zemi. A když se nepodařilo donutit československé reformní vedení k utlumení změn a k návratu do jednotné linie reálného socialismu, provedla Moskva spolu se spojenci bez váhání bratrskou pomoc pěti armád. Mohla si to dovolit. Západ plně respektoval velmocenský status quo v poválečné Evropě, prezident Johnson o tom Moskvu hned také spěchal výslovně ujistit.

Veškeré náběhy k systémové změně byly bez milosti zlikvidovány a tuto potupnou likvidaci včera zaváděných reforem a demokratizačních změn nechali Sověti provést dosavadní reformně-komunistickou vrcholovou reprezentaci, jež se tím až na čestné výjimky (zejména MUDr. František Kriegel) naprosto zdiskreditovala a poté byla postupně odklizena z cesty zahajované důkladné normalizace, kterou zastřešili cyničtí pragmatici Gustáv Husák a Lubomír Štrougal za dalšího prezidentování polednové hlavy státu, Ludvíka Svobody, již za války Sověty ke spolupráci získaného a z jejich hledisek zcela spolehlivého. V zákrytu za nimi následovalo do vrcholových funkcí pravověrné komunistické jádro, jemuž se v srpnu 1968 nepodařilo vytvořit „revoluční dělnicko-rolnickou vládu”, jak měli jeho členové (Indra, Biľak, Kolder, Hofman a spol.). se Sověty domluveno.

Jak vidno, sovětská i východoevropská reálně socialistická věrchuška zareagovala neomylně, vedena svým citlivým třídním instinktem a postupovala naprosto racionálně a ze svého úhlu pohledu zásadově, správně a úspěšně. Jimi užívaná dobová ideologická a propagandistická frazeologie to dosvědčuje. Reálnému socialismu tím zabezpečila dalších 20 let existence.

Závěrečné období reálného socialismu: 1985 – 1991

Že reálně socialistické země příliš nezachytily prvé projevy vědeckotechnické evoluce a v průběhu 70. i 80. let dále zaostávaly, bylo již naznačeno. Tento vývoj nemohl jít do nekonečna. Nicméně načasování, vývoj a způsob zániku reálného socialismu byly velmi zajímavé a překvapivé. Nikdo to takto rychle a úplně neočekával. Všichni jsme byli smířeni s tím, že pěrestrojka dovolí alespoň „finlandizaci“ satelitních zemí a určitou míru liberalizace v celém systému, který ale v podstatných rysech přetrvá, stejně jako velmocenská hegemonie Sovětského svazu. O tom byli přesvědčeni do poslední chvíle i západní politici a sovětologové. A náhlý konec všechny hodně překvapil.

Brežněv umírá v roce 1982, nicméně po něm se jeho generační druh a kolega z moskevského politbyra Jurij Andropov (dlouholetý šéf KGB, výborně informovaný o narůstajících problémech) snaží zahájit jakýsi reformní proces, ale už se mu nedostává času. Po 15 měsících ve funkci umírá. Jeho nástupce Černěnko se naopak snaží udržet status quo. Ty tři roky pod jejich vládou zásadní změnu ještě neznamenají, je to spíše jen krátká mezihra.. Až teprve Michail Gorgačov začíná pěrestrojku, jež se mu ale jaksi posléze vymyká z rukou, akceleruje a začíná kritické oslabování základních pilířů reálného socialismu. Poslední fáze vývoje reálného socialismu je ohraničena daty 1985 – 1991. Pěrestrojka a glasnosť tak trochu připomínaly postupné rozvíjení polednových systémových změn a hospodářských reforem u nás v roce 1968: Jakmile jednou začnete, nemůžete zůstat stát, musíte v reformách a změnách nějak pokračovat (nebo je tvrdě stopnout!), kupí a objevují se stále další a další dlouho neřešené problémy, na které musíte reagovat, reformy rizikově rozkmitávají, znejisťují a rozkolísávají dosavadní pořádky, vychylují systém z jeho rovnovážného stavu, na což je také třeba za pochodu nějak reagovat a tak se náhle ocitnete na dohled konce, na dohled bodu již nevratné systémové změny, krok od čáry, kterou když překročíte, tak je to již bez možnosti návratu. V Gorbačovově případě tu už nebylo žádných pět bratrských armád, aby to celé včas svou internacionální pomocí zatrhly. A tak se starý systém stále dál vnitřně oslaboval a destruoval, ač to dlouho zvenku moc zřejmé nebylo.

Postupné zpomalování ekonomického růstu SSSR patrné od poloviny 70. let bylo způsobeno tím, že země již vyčerpala možnosti rozvoje vyplývající z extenzivního hospodářského růstu. Centrálně plánovaná ekonomika v tomto období dosáhla zenitu své výkonnosti a začala upadat, nezvládala nová zadání. Zemědělství stagnovalo již delší dobu. Průmyslová výroba potřebovala v tomto období nutné reformy, ale Brežněvova administrativa se je obávala zahájit. Velká část finančních prostředků státu se vynakládala na zbrojení – v průměru 10 – 18% HDP. Stát plýtval prostředky na podporu svých spojenců v konfliktech po celém světě. Prakticky všechny tyto prostředky nepřinesly efekt a byly nenávratně ztraceny. Výdaje na zbrojení ještě zvýšil i letitý afghánský konflikt, do kterého Brežněv v roce 1979 zbytečně zemi zatáhl. Na zbrojení se orientoval i prakticky veškerý výzkumný potenciál. Civilní sektor byl zanedbáván, což ještě více zvýraznilo sovětské zaostávání ve špičkových technologiích, zejména v elektronice. V 80. letech se již začal projevovat nedostatek spotřebního zboží a některých druhů potravin. Vzrůstal význam šedé ekonomiky. Odhaduje se, že šedá ekonomika dosahovala 10 – 25% celkového HDP, přičemž tvořila 30 – 40% celkových příjmů obyvatelstva.

Ekonomická krize se prohlubovala hlavně v období po smrti Brežněva. V roce 1984 tvořil 54% vývozu země vývoz ropy a zemního plynu. Sovětský svaz stále více připomínal země třetího světa, když až 40% jeho dovozu tvořily potraviny. Krizi prohloubil i pokles cen ropy na světových trzích. Stav ekonomiky byl hlavním podnětem, který vedl Gorbačova k zahájení reforem. Ten však už po dvou letech musel uznat, že i hospodářští plánovači z Moskvy ztratili představu o tom, podle jakých zákonů vlastně sovětská ekonomika funguje. Reformy však také příliš nepomáhaly. Zákon o státním podniku například opravňoval zaměstnance volit ředitele podniku. To vedlo mnohé ředitele velkých průmyslových podniků k populistickým krokům, a tak namísto investic do modernizace výroby utráceli na neadekvátní zvyšování platů zaměstnanců. Zpomaloval růst hospodářství. Kolchozy přestaly být ochotné prodávat státu zemědělské produkty za nízké (státem určené) výkupní ceny. Jednotlivé svazové republiky se bránily odlivu potravin a výrobků do centra. Teprve v roce 1991 se stát odhodlal přiblížit uměle udržované ceny některých výrobků jejich tržní hodnotě. Jako většina Gorbačovových reforem, i toto byl jen polovičatý krok, protože stát se stále pokoušel držet cenovou hladinu pod svou centrální kontrolou. Na některé druhy zboží bylo nutné čekat v dlouhých frontách. Často ani to nezaručilo, že kupující zboží obdržel. Začaly se projevovat občanské nepokoje (například protesty horníků v Doněcké pánvi v roce 1989), národnostní odstředivé tendence a všeobecná deziluze z přestavby komunismu. (26)

Odpor vůči Gorbačovovým reformám postupně sílil se zhoršující se ekonomickou a politickou situací v Sovětském svazu. V červnu 1991 několik stranických funkcionářů a spisovatelů publikovalo otevřený dopis „Slovo k lidu“, který byl chápán jako manifest proti perestrojce. Navíc začaly získávat prostor snahy o větší nezávislost neruské populace, která nyní pociťovala šanci k většímu sebeurčení. V sovětském režimu narůstaly obavy, že některé, nebo dokonce všechny svazové republiky ze Sovětského svazu vystoupí. Po několika jednáních nakonec republiky souhlasily s novou svazovou smlouvou na bázi federace nezávislých republik se společným prezidentem, zahraniční politikou a ozbrojenými silami. Smlouva měla být podepsána 20. srpna 1991. Přestože měla smlouva posílit Svaz, panovaly obavy komunistické strany, že některé menší svazové republiky (především pobaltské) budou nyní trvat na úplné nezávislosti.

V pondělí 19. srpna 1991, den před tím, než měl Gorbačov a skupina státních představitelů republik budoucí sovětské unie podepsat dohodu, pokusila se skupina, která se sama nazývala Státní výbor pro výjimečný stav (Gosudarstvěnnyj komiťet po črezvyčajnomu položeniju) uchopila moc v Moskvě. Všichni členové získali své pozice teprve za Gorbačova. Byli to mj. viceprezident SSSR Gennadij Janajev, ministr obrany Dmitrij Jazov, předseda KGB Vladimir Krjučkov, předseda vlády Valentin Pavlov, ministr vnitra Boris Pugo, člen ÚV KSSS Oleg Baklanov. Na puči se dále podíleli zástupce ministra obrany, armádní generál Valentin Varennikov, člen politbyra a tajemník ÚV KSSS Oleg Šenin, vedoucí oddělení ÚV KSSS Valerij Boldin a šéf tajných služeb, generál KGB Jurij Plechanov. Výbor oznámil, že Gorbačov je nemocen a tudíž uvolněn ze svých politických funkcí. Viceprezident a vůdce puče, Gennadij Janajev, byl jmenován prozatímním prezidentem.

Samotný Gorbačov byl na začátku pokusu o převrat na dovolené na Krymu. Tam pak byl od odpoledne 18. srpna zadržován v domácím vězení poté, co odmítl schválit vyhlášení výjimečného stavu a převést své pravomoci viceprezidentovi. Zůstal zde až do konce puče o tři dny později.

V Moskvě a v Leningradě následovaly velké demonstrace proti vůdcům puče. Pokus o převrat selhal, neboť pučisté nezískali podporu ozbrojených sil. Nezanedbatelnou úlohu však sehrál i odpor vedený tehdejším prezidentem RSFSR Borisem Jelcinem z moskevské vládní budovy, tzv. „Bílého domu“. Během jedné z těchto demonstrací Jelcin, stojící na tanku a s megafonem v ruce, pokus o puč rozhodně odsoudil. Před desetitisíci demonstrantů, kteří se shromáždili před parlamentem, vylezl Jelcin na tank a požadoval návrat Gorbačova. Současně promlouval k vojákům: „Nebuďte slepým nástrojem zločinných úmyslů dobrodruhů!“ Tento výstup, silně kontrastující s Janajevovou nevýraznou televizní řečí, byl jedním z nejpamětihodnějších momentů pokusu o převrat a posílil Jelcinovu politickou pozici.

Na sídlo parlamentu byl naplánován útok, který měla provést speciální jednotka KGB „Alfa”. Tento plán však naprosto selhal, neboť příslušníci jednotky jednomyslně odmítli splnit rozkaz. Tanková jednotka obkličující „Bílý dům“ přeběhla na stranu legální vlády, tanky pak namířily hlavně směrem ven. V okolních ulicích došlo k několika střetům s demonstranty, při kterých byli tři lidé rozdrceni tanky. Celkově však byl průběh událostí překvapivě nenásilný. Přes počítačovou síť Glasnet a mailboxy byl okolní svět průběžně informován o situaci.

Během 21. srpna se již většina ozbrojených složek přidala na stranu demonstrantů, zbývající byly neutralizovány. Puč selhal a Gorbačov se vrátil do Moskvy, ale již v podstatě bez politické moci. Slíbil očistit KSSS od konzervativních sil. V listopadu 1991 Jelcin vydal dekret zakazující činnost komunistické strany na území Ruské svazové republiky . Gorbačov následně rezignoval na post generálního tajemníka KSSS, zůstal však prezidentem Sovětského svazu. V říjnu byla zrušena KGB. Koncem roku SSSR zaniká. Vůdcové puče byli zbaveni svých postů a odsouzeni. Většina z nich však byla osvobozena již v letech 1992–1993. Ministr vnitra Boris Pugo spáchal sebevraždu.

Po pokusu o převrat se Sovětský svaz definitivně rozpadl. Dosavadní neruské členské republiky jedna po druhé vyhlásily svoji nezávislost na SSSR. Posílený Boris Jelcin převzal kontrolu nad médii a klíčovými vládními úřady. Postupně odstavil od moci Michaila Gorbačova, jenž byl až do svého odstoupení 25. prosince 1991 nejvyšším představitelem SSSR. Na konci roku 1991 byl rozpad Sovětského svazu dokonán. Od této chvíle existovalo 15 suverénních států Společenství nezávislých států. Následnictví po SSSR převzala pod Jelcinovým vedením Ruská federace. (27)

Byl tu tedy pokus o puč a nastolení patrně víceméně vojenské diktatury v srpnu 1991, ale to už asi bylo příliš pozdě. Jeho nezdar znamenal konec Gorbačova, destrukci komunistické strany a rozpad SSSR. Hlavním faktorem, který rozhodl o neúspěchu pokusu o puč, bylo selhání a rozklad armády, kterou zjevně neměli členové Státního výboru pro výjimečný stav dostatečně podchycenu. Nezajistili si loajalitu důstojnického sboru a jednotky pak jednaly chaoticky, pasivně a některé se dokonce přidávaly na stranu občanstva bránícího stávající vládní moc. Tohle se v Rusku naposledy stalo za předrevolučních dob: Vzpomeňme sbratřování vojska a lidu ve dnech únorové revoluce 1917 a poté na rozklad Kornilovova tažení na Petrohrad na podzim 1917. Je ovšem otázkou, jak daleko v srpnu 1991 pokročil vnitřní rozklad druhdy až zupácky disciplinované Sovětské armády.

Je otázkou, co a jak by se dělo, kdyby byl puč lépe organizován a proveden třeba o 3 roky dříve. Reálný socialismus by dále vegetoval, ale jak nás poučila polská zkušenost s vyhlášením válečného stavu v prosinci 1981 a následná několikaletá vojenská diktatura, právě toto období způsobilo naprostý rozklad tamní komunistické strany (PZPR, tedy Polska Zjednoczona Partija Robotnicza) jako základní a určující mocenské struktury v zemi. Rozklad, který se následně po skončení válečného stavu záhy projevil a reálný socialismus v Polsku rychle skončil, prostě se rozložil. Tedy i v případě úspěchu moskevského puče ze srpna 1991 by šlo o pouhý odklad konečného rozuzlení. Takový odklad ovšem spolu s víceméně vojenskou diktaturou mohl zvyšovat nebezpečí velké války v Evropě: Postupně slábnoucí mocnost – navíc řízená vojenskou diktaturou – se může snadno rozhodnout řešit vnitřní problémy vnější agresí, zde patrně jadernou válkou – a to dokud ještě víc nezeslábne. Takové možnosti jsme se nevědomky vyhnuli, lépe řečeno, chod dějin nás jí bezděky ušetřil, a to je určitě dobře!

* * *

Poznámky a odkazy:

(24) V této části textu jsem čerpal z textu ruského historika Jurije Nikolajeviče Žukova, pod názvem „Historik Jurij Žukov o stalinských represích”, česká verze datována 15.5.2016, vybráno ze série článků „Strašák Stalina“, v originále dostupné na webu: http://www.x-libri.ru/elib/smi958/

(25) Zajímavý a příznačný detail, ilustrující nezbytné přísné tajnůstkaření v rámci stalinistického systému: Je známo, že důstojník Československé armády Heliodor Píka byl za války velitelem Čs. vojenské mise v Moskvě. V rámci snah o vznik východního čs. vojska bylo jeho úkolem jednat s lidovým komisařem vnitřních věcí Lavrentijem Berijou a jeho podřízenými a také objíždět tábory a správy Gulagu a vyreklamovávat vězně s československým občanstvím, aby se mohli do vznikajícího čs. vojska zapojit. Šlo v naprosté většině o lidi sedící v lágru za ilegální překročení sovětských hranic, k němuž se často přidružilo obvinění ze špionáže (stačilo mít u sebe v době zadržení mapu). Měli tu smůlu, že před nacismem utíkali na východ, tedy holt „nesprávným“ směrem.

Hned v době Vítězného února 1948 sovětská nejvyšší místa velmi tvrdě požadovala od čs. vedení, aby urychleně zlikvidovalo generála Píku. Důvodem bylo, že se jej orgánům NKVD a SMERŠ (tj. vojenské kontrarozvědky) nepodařilo zlomit k poslušnosti – jako se naopak podařilo získat naprostou poslušnost generála Ludvíka Svobody – a přitom měl Píka díky své roli za války v SSSR dokonalý přehled o reálném stavu země zevnitř, o jeho utajované, odvrácené tváři. A tak byl milý generál na základě zfalšovaných obvinění za přičinlivé pomoci československých reprezentantů drsné stalinistické mocenské represe Bedřicha Reicina a Karla Vaše odsouzen a v červnu 1949 popraven, tedy vlastně zavražděn jako velice nepohodlný svědek. S takovými vědomostmi měl hned v únorových dnech 1948 utéci i s rodinou přes hranice. Ale oni by si ho stejně našli. Nebezpečí, že sepíše vše, co ví – a pak to uveřejní, nemohlo věru zajistit příslušným místům v Moskvě lehké spaní.

(26) Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozpad_Sov%C4%9Btsk%C3%A9ho_svazu

(27) Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Srpnov%C3%BD_pu%C4%8D

Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)