Nová republika MUDr. Ivan David CSc.
Jan Schneider
Ministr zahraničí Tomáš Petříček publikoval článek „Bělorusové chtějí svobodu, stejně jako jsme ji chtěli my“ (Právo, 29. srpna 2020). Dopustil se v něm několika zásadních nepřesností. Kdyby nešlo o člena vlády, bylo by takové „kreativní“ nakládání s historií celkem nezajímavé, ale když ministr zahraničí diskredituje svůj post takovými fabulacemi, je třeba se ozvat.
Předešlu ale, že s jednou Petříčkovou (v citaci závěrečnou) větou souhlasím velmi, a tuším, že přijde doba, kdy bude záhodno mu jeho vlastní slova připomenout. Petříček totiž napsal: „Nám Čechům byla brutálně vzata možnost svobodné volby na dalších dvacet let. Nejsme-li zlomyslní, musíme si přát, aby se jiní této zkušenosti vyhnuli. A pokud můžeme, něco pro to udělat. Pro možnost Bělorusů si svobodně zvolit své politické představitele a skrze ně svoji další budoucnost. Ať už bude jejich volba jakákoli!“
Petříček v článku píše o Pražském jaru jako o „snu o svobodě“. Je holt vyrostlý v době, kdy slovo svoboda se stalo zástupnou vycpávkou pro cokoliv. Nutno ho opravit – Pražské jaro nebylo jen snem o svobodě, aly bylo především snem o spravedlnosti, o režimu s lidskou tváří!
Teď sice svobodu nominálně máme, ale jak vidno, sama svoboda neřeší nic, jen poskytuje prostor k řešení jak dobrému, tak i špatnému. Ze spravedlnosti se tak stala žvýkačka, dědictví tolikrát a tolikerými vzývaného TGM je ničeno, v návratu do minulosti jsme si ho sice vzali jako orientační bod, ale přefičeli jsme kolem něj do dob velkorakouských až rekatolizačních, jak se nám denně ozřejmuje.
Trpí Petříček zdravotní vadou – nebo ideologicky motivovaným zúženým viděním? Když píše o tom, že v Bělorusku jsou lidé mučeni v kobkách tajné policie, nenapadlo ho se zeptat (nebo si to zakázal?), jestli je to opravdu poslední země na světě, kde se tak děje? Copak udělali našemu ministrovi zahraničních věcí ti trpící v ostatních zemích, že se o ně nestará, i když je ministrem všech, a ne jenom některých zahraničních věcí? Cožpak neslyšel o tajných amerických věznicích, rozesetých po celém světě – když už nemluvíme o Guantanámu, kde jsou lidé bez soudu drženi už desítky let? Netrápí ho ani případ Juliana Assange, s nímž je zacházeno v rozporu s téměř všemi konvencemi, aniž by byl navržen na Nobelovu cenu míru?
Petříček fabuluje i o roce 1989, prý jsme zase chtěli svobodu a také jít na Západ. Slabou omluvou budiž, že byl mladý a nepamatuje si to z vlastní zkušenosti. Čte ale špatnou literaturu, a ty, kteří mu ji doporučují a radí mu podobně, by měl nakopat do šimpánu. V roce 1989 totiž většina národa nechtěla změnu režimu, ale jeho zásadní zlepšení, ve svých vizích navazovali přesně na rok 1968. To je prokázáno tehdejším výzkumem veřejného mínění!
V roce 1989 jsme ovšem dopadli podobně, jako v roce 1968. Co se okupace a amerického nezájmu o ní v roce 1968 týče, je známa Milanem Syrůčkem zachycená odpověď Henryho Kissingera, že ani Američané neměli zájem na tom, aby se ukázala životaschopnost československého experimentu „socialismu s lidskou tváří“. V roce 1989 naše naděje na pokračování tímto směrem nezařízla okupační vojska z Východu. Tam jen mlčky přihlíželi, jak nám stopku tentokrát vystavil Západ. Měli tam na Východě ostatně dost starostí sami se sebou, protože poté, co SSSR nabídl gentlemansky ruku Západu ve smyslu mírového vývoje světa a skoncování s nesmyslným zbrojením, dostal facku, neboť opět vypukla studená válka, SSSR se rozpadl a zvenčí řízeně destruované Rusko muselo začít bojovat o vlastní existenci, tentokrát ale s hranicemi posunutými více za východ, za nimiž se – přes všechny sliby a rukoudání o opaku – ke všemu ještě začalo „mírově“ nasouvat NATO.
Petříček fabuluje dále, že se nám v roce 1989 vláda věcí do našich rukou navrátila. Nikoliv, bylo to stejně jako s tím TGM, vláda věcí našich tu jen profrčela a uhnízdila se dvojmo v Bruselu, politicko-ekonomicky a vojensky.
Petříček chce legalizovat zasahování do vnitřních poměrů Běloruska zasíláním peněz na podporu protiruské části opozice, což je zcela v rozporu s mezinárodním právem. Jestli mu to není jasné, stačí, aby si představil, jaký postoj by zaujal, kdyby zjistil, že některé politické aktivity u nás jsou finančně podporovány ze zahraničí. Možná by stačilo, aby si protřel oči.
