Česko snese fšecko – i Piráty

a) Když slyším slovo Piráti, zvedá se mi žaludek. Ve skutečnosti to byli extrémně otrlí a bezohlední zločinci, na jejichž činy by neměli žaludek ani SS-mani z koncentráků. Romantický odér jim dodala série filmů o Černé perle s Johnny Deppem. Takže zhlouplá a naivní mládež to baští. Také se jeví jako zajímavý boj proti autorským poplatkům, kdy se Piráti snaží krást duševní vlastnictví. Vesměs jsou marginálním politickým proudem, ale protože „Česko snese fšecko“ a „Nikoliv Amerika, ale Česko je země neomezených možností“ (citát jednoho vlivného soudruha z dob normalizace), tak jsou vlivnou politickou stranou. Také u nás do určité míry suplují politicky deklasované Zelené, kteří např. u sousedů v Německu mají nemalý vliv. 

b) Rodina je základ státu, ale i celé společnosti. A po dlouhá století, ba dokonce i tisíciletí to byla pravda. Rodina, zvláště vícegenerační, zajistila sociální program pro člověka od narození až do jeho smrti, ale také zvláště v zemědělských společnostech byla výkonnou ekonomickou jednotkou. Zvláštnosti Homo sapiens (zvláště oproti jiným savcům dlouhotrvající vývoj lidského mláděte) určily již ve sběračsko-loveckých společenstvích fungujících desítky tisíc let odlišnou roli mužů a žen, což se také musilo projevit geneticky. Takže muž je silnější, přímočařejší a má lepší orientační smysl, žena je naopak emocionálnější, je schopna více současných činnosti apod. Tyto dlouhodobě vznikající dispozice se prostě za krátkou dobu vývoje kulturního člověka nemohly vymazat. Žena má také více předpokladů pro péči o děti. I v jiných dobách určitě vznikaly různé genderové variace, ale nějak se musily přizpůsobit hlavnímu dvojpohlavnímu proudu, nebo byli přizpůsobeni násilím. Psychologové znají zajímavý jev zvaný sublimace, který popisuje přetvoření prvotních neuspokojených tužeb do náhradního řešení, nejčastěji v umělecké tvorbě. Nejslavnější představitelé tohoto jsou s velkou pravděpodobností pánové Michelangelo a Leonardo da Vinci, kdy se občas soudí, že slavná Mona Lisa je vlastně tvář chlapce.

Průmyslová revoluce a na ni postupně navazující sociální programy začaly význam zvláště vícegenerační rodiny upozaďovat. Zdokonalovaná mechanizace a automatizace, také nedostatek pracovních sil v zázemí během I. a II. světové války ukázaly, že ženy mohou zastat většinu rolí ve společnosti dosud vyhrazených mužům. Projevilo se to zvláště v Německu nebo bývalém Sovětském svazu po II. světové válce, kdy produktivní mužská populace byla zdecimovaná, také psychicky a fyzicky poškozená, a ženy to musily vzít do svých rukou. Byly natolik úspěšné, že když se chlapi vzpamatovali, tak zjistili, že jsou obklopeni mimořádně dominantními a sebevědomými ženami. Cesta k výrazným feministickým hnutím byla otevřena.

II. světová válka vůbec investicemi do vědeckotechnického rozvoje zbrojní techniky a nezbytného zvýšení produktivity racionalizace průmyslové výroby se výrazně podepsala na společenských změnách. Poválečná obnova a také hlad po nových produktech zvýšily význam pracujících, což se zpětně odrazilo na jejich životní úrovni.

Kvalifikované dělnické profese se zařadily do společenské vrstvy, které říkáme „střední třída“ a do určité míry zpravicovatěly. Nemalý vliv na tyto společenské pohyby měl ekonomicko-společenský systém v sovětské zájmové sféře. Díky nové struktuře průmyslové výroby byly původní levicové společenské ideje prakticky realizovatelné ve formě fungující společnosti.

Západní levice se začala potýkat s problémem – revolučních proletářů začalo ubývat.

Budu citovat Umberta Eca v jeho Faucaultově kyvadle: „Vypracovaly si pro to teorii, že revolučním subjektem už není proletář, ale deviant, odchylka od normálu. – Radši proletarizovat devianty než deviovat proletáře …“.

A jsme u poslankyně Richterové v její myšlenkové kuchyni. A když k tomu připočteme menšiny, přičemž za menšinu lze definovat kohokoliv a fakt, že menšiny nikdy nebudou spokojeny, tak již je vše jasné.

c) Ještě se u nových revolucionářů setkáváme se zajímavou věcí – protknutí revolučních myšlenek s konzumerismem. Zvláštně se to nedávno projevilo u jednoho exemplárního případu. Když lidé touží po dítěti, tak se někdy stává, že se narodí tělesně postižené. Morálně silní lidé se s tím nějak smíří a intenzívním úsilím se snaží, aby toto dítě vyrostlo v člověka, který je schopen zaujmout vhodné místo ve společnosti. Stal se ale případ, že si jistý americký pár si nechal oplodnit a donosit dítě „na zakázku“ ukrajinskou matkou. Dítě se narodilo postižené a jako vadný produkt bylo zadavateli odmítnuto. Vadný kus nebyl převzat….

Jeho další osud neznám a pro klid spaní raději znát nechci, protože jsem si mohl přečíst, co se děje s vyvinutým plodem při přerušení pozdního těhotenství – další „právo“ ženy.*) Takže dítě – malý člověk – dříve podoba Boha, případně podoba Krista – Jezulátka, se stává produktem jako mobil nebo televizor, na který má kdokoliv „právo“. O to, že se vlastně jedná o živou myslící bytost, která má minimálně právo vyrůstat v řádné rodině a znát svou matku a svého otce – nezájem. Ale dalším rozvíjením těchto úvah se mi dělá nevolno, tím spíše, že má kouzelná vnoučata dorůstají do školního věku a děsím s toho, že se jich ujmou pedagogičtí novátoři s myšlením poslankyně Richterové.

Takže na závěr již asi 50 let starý aforismus (mnou lehce upravený) Stanislawa Jerzy Lece, který by mohl posloužit i panu Leovi jako odpověď poslankyni:
„Od konce (tohoto) světa si mnoho neslibujte.“