Nová republika Ivan David
Jiří Jírovec 17. 7. 2020
Můj text by nevznikl, kdybych se byl nesetkal s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ. Bylo to na podzim 2019, na křtu jeho knihy. Pozvánka, kterou jsem různými oklikami dostal, vzbudila moji pozornost, protože jsem se nikdy k výše postavenému komunistovi nepřiblížil. Milouš Jakeš měl při křtu asi dvacetiminutový, naprosto koherentní proslov, ze srdce, a bez papíru.
Obrazně řečeno, na pozadí jeho řeči byla současnost, tedy doba, kdy 10% naší populace žije na hranici chudoby a kdy šmejdi mezi poslanci nedělají nic proti lichvě, obchodu s chudobou, exekucím, bezdomovectví ani bytové krizi.
Jeho řeč mohla být výzvou, abychom se snažili pochopit vlastní historii. Jenže to nejde ve společnosti, v níž právo na pravdu dostali do rukou prostituti z ÚSTR, placení za posměšky proti bývalému režimu.
Milouš Jakeš vstoupil do politiky, protože sám zažil bídu a nechtěl, aby se opakovaly krize, nezaměstnanost a chudoba, tedy to co přinášel kapitalismus. To platí i o Gottwaldovi, Zápotockém, Bil’akovi a mnoha dalších.
Konání těchto politiků nemůžeme pochopit, pokud nebereme v úvahu mezinárodní souvislosti.
V roce 1946 nastartoval Churchillův projev ve Fultonu studenou válku. V USA nastal maccarthyovský hon na komunisty. Šlo o reakci na výsledky WWII, tedy na vznik vlivného bloku ovládaného Sovětským Svazem a vzestup levicových tendencí v Evropě.
Naše historie období 1948-1954 je zamlčována. Opatrně se mluví o politických procesech a vypichuje osud Milady Horákové. Nemluví se o nehorázném vměšování Západu do vnitřních záležitostí Československa, o špionáži, agentech chodcich, balonových a teroristických akcích.
Je nepochybné, že zmíněné politické procesy byly ovlivněny činností západních tajných služeb. Polský plukovník Jozef Swiatlo, který byl odpovědný za otázky bezpečnosti v Polské sjednocené dělnické straně, byl agentem CIA a mohl varovat spřátelené státy, že v jejich vedení jsou nepřátelé režimu.
Československo zasáhlo rozvolnění Evropy šedesátých let. Nešlo jen o oblast kultury, ale zejména o změny v KSČ. Antonín Novotný ohlásil v roce 1960, že v naší zemi byla dovršena výstavba socialismu, nechal přidat jedno „S“ do názvu republiky a přestal šťourat do kultury. To uspokojením poznamenal Jan Werich v rámci úvahy, že možná jednou budeme říkat „zlatý Novotný.“
V roce 1963 byla rehabilitována značná část komunistů, kteří byli odsouzeni v padesátých letech. O Kolderově a Barnabitské komisi se nemluví. Politické rehabilitace vrátily do hry dříve odstavené komunisty, kteří se časem prohlásili za „progresivní,“ takže na novotnovské křídlo zbylo označení „konservativní.“
Další vývoj byl ovlivněn řadou faktorů:
* V tehdejší společnosti neexistovaly „trafiky“ pro (z jakýchkoli důvodů) odcházející politiky;
* Pokračoval spor dvou frakcí uvnitř KSČ;
* Výměna stranických kádrů vyvrcholila Pražským jarem;
* KSČ ztratila schopnost přitahovat mladé lidi;
* Vytratilo se původní nadšení pro budování lepší a spravedlivější společnosti;
* Vedení KSČ ztratilo schopnost chápat geopolitické souvislosti;
* A tak přišel 21. srpen 1968;
* Prověrky v roce 1970 nepřivedly do KSČ revolucionáře, ale kariéristy;
* Následně došlo ke vzniku malé, západem ochotně podporované opozice;
* Husákova normalizace se v podstatě nedotkla nestraníků;
* Československo se proinvestovalo z hrozící krize;
* Podařilo se vyřešit bytový problém;
* Došlo k uvolnění v kultuře i ve vztahu k emigraci;
* Charta 77 byla vidlemi vhozenými do zklidněné společnosti, ale neměla větší dopad;
* Vedení KSČ zestárlo a ztratilo kontakt se zbytkem společnosti.
To vše postupně vedlo k listopadu 1989. Šedesátá léta, která přinesla studentské nepokoje v Evropě a v USA hippies, demonstrace za zrušení rasové segregace a hnutí proti válce ve Vietnamu, byla zapomenuta. Stejně jako to, že československý politický systém prošel během vlády jedné strany značnou proměnou.
Odmítáme pochopit, že 21. srpen 1968 byl výsledkem střetu geopolitických zájmů mocností, oddělených studenou válkou. Do jaké míry k němu přispěl neschopný Dubček je otázka pro historiky a politology. Možná se měl méně předvádět u bazénu a se zpěvačkami před budovou ÚV KSČ.
Přátelská pomoc, tedy znovuvykolíkování hranice vlivu, má svůj protějšek v americkém bombardování Panamy v roce 1989. Její president, bývalý agent CIA Noriega, si až příliš troufl. Zapomněl, že má v zemi americké vojáky. USA to vzaly naostro. Na ulicích se nediskutovalo a tak bylo na 4000 obětí. Noriega se na chvíli ukryl na Vatikánské ambasádě, kdežto jeho konkurent složil přísahu věrnosti svému lidu na americké vojenské základně. Čeští politici byli paf z toho, jak může vojenská „pomoc“ vypadat a nezmohli se na slovo protestu.
Po prověrkách v roce 1970 přišli do KSČ noví lidé, kteří neměli zkušenost s bídou, nezaměstnaností, válkou a existenční nejistotou. Nepocházeli z chudého prostředí, jako třeba Milouš Jakeš. Přišli k hotovému, nemuseli o nic bojovat, byli neviditelní a tím i překabátitelní. Nevstoupili do strany, aby ji rozvrátili zevnitř, ale jako berličku k vlastní kariéře.
Zdánlivě paradoxně, Milouš Jakeš skončil na stejné lodi s těmi, kteří v Havlově režii cinkali na náměstích klíči, ale již by to neopakovali. Odešel, aniž se zpronevěřil čemu věřil.
Loď nasměrovaná do nových vod nedouky a jednopoučkovými ekonomy je dávno bez nákladu. Na palubě se ještě jásá, leč obrovský dluh čeká v povzdálí, jako kdysi ledovec na Titanik.
Odkaz na zdroj
