Nová republika Ivan David
5. 7. 2020
Kdysi, čímž mám na mysli éru sportovních reportérů jako byli Laufer, Mašlonka, Zelenay, Zikmund, Holubec, Polák a další, bylo sledování sportovních přenosů pro diváky svátkem. Slyšeli krásný český či slovenský jazyk, reportéři mluvili jen když měli co říct, a mlčeli, když vycítili, že teď je na mlčení pravá chvíle.
Ale pak kdosi ve sportovních redakcích znejodpovědnější vymyslel, že takhle je to špatně. Že mluvit se má pořád, že posluchači rozhlasovému či televiznímu se nemá nechat jediná chvilka klidu. Třeba na to, že by si to, co se na hřišti děje, na okamžik prožíl jaksi sám pro sebe. Že by měl čas představit si, že to ne onen skvělý hráč na hřišti, ale on sám, třebaže hluboce uložen do křesla, musí vyřešit zapeklitou situaci, ve které se jeho hrdina právě nachází. A samozřejmě on (v křesle ji vyřeší, protože tam to jde líp, než na hřišti.
Že to takto funguje a že ony okamžiky, kdy se reportér na okamžik odmlčí a dá tak posluchači čas prožít si nerušeně „svůj okamžik sportovní slávy“, si ovšem onen pán nejzodpovědnější, který vymyslel, že při sportovním přenosu se musí mluvit neustále, neuvědomil. Nejspíš proto, že měl málo fantazie. A protože mu bylo jasné, že pro jednoho člověka by bylo obtížné „nezavřít klapačku“ po dobu téměř dvou hodin, vymyslel cosi skutečně geniálního: k vyškolenému reportérovi posadíme bývalého hráče v roli pomyslného odborníka, který začne mluvit v okamžiku, kdy vyškolenému reportérovi dojde dech. Jestli ovšem onen odborník bude v ten okamžik schopen říct něco opravdu rozumného či odborného, bez čeho by se divák pohodlně obešel, to neřešme, hlavně, že se bude brebentit bez odmlk – a to je to, oč tu běží.
A tak se už mnoho roků u nás při sportovních přenosech brebentí a posluchač, pamatující si lepší časy, trpí víc než Ezop.
Ale ne tak docela, představte si, že jen před několika málo dny jsem si znovu prožil cosi svátečně „lauferovského“. Česká televize opakovala finálový zápas fotbalového mistovství Evropy z roku 1996 mezi mužstvy Německa a Česka. U mikrofonu stál jen jeden muž (bez odborníka za zády) – Pavel Čapek – a bylo to jako za první republiky. Nádhera, skvost, věcnost, odbornost, reportáž bez jediného zbytečného slova, s odmlkami tam, kde byly na místě, a se vzrušenějším hlasem, kde se to hodilo.
Bylo to téměř až povznášející, kdyby to ovšem neobnášelo i trpké vědomí oné propasti 26 let, v níž se šlo s reportováním sportovních přenosů nikoli vpřed, ale vzad. A otázku, která s oním trpkým vědomím souvisela: Je tenhle trend cesty od dobrého k horšímu – pozorovatelný u nás nejen ve sportovních přenosech, ale i ve školství, umění, filmu, hudbě – jakousi naší novou povinností v rámci našich současných mezinárodních závazků či svazků, nebo si o ten úpadek koledujeme svou duševní nedostatečností jen my sami? Co myslíte?
Odkaz na zdroj
