Když na jaře 2015 vznikla Asociace nezávislých médií jako platforma pro hájení základních, Ústavou a mezinárodními dokumenty garantovaných práv na informace, jejich získávání a neomezené šíření, nejvíce veřejných polemik se vedlo o slovu „nezávislý“. Kdo je nezávislý? To slovo má dva hlavní výklady. Nezávislý v mediálním prostředí je ten, kdo veřejně šíří informace a názory, aniž by byl spjat s nějakou mediální institucí, kapitálovou či dokonce mocenskou strukturou. Nezávislý však může být, pokud si to v „závislém“ prostředí dokáže vybojovat a uhájit, i takový novinář, který i na půdě tradiční mediální firmy či korporace šíří informace pravdivé, objektivní, nezávislé na majitelích či politických spojencích struktury, v jejímž rámci působí.
Tato dvojjediná definice nezávislosti nám stačila i k vymezení působnosti naší zatím veřejně nejviditelnější aktivity, již ve třech ročnících udělované Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku. Na jejích laureátech (od Ondřeje Neffa po Jana Petránka, od Stanislava Motla po Terezu Spencerovou, od Alexandra Tomského po Jaroslava Baštu, od Dany Kyndrové po Vlastimila Vondrušku a mnohé další) i porotcích (rekrutují se z mainstreamových, soukromých i veřejnoprávních médií, stejně jako z médií alternativních) je zřejmé, že smyslem této aktivity je budovat mosty mezi standardní a alternativní mediální scénou, přičemž společným jmenovatelem je osobnostní a názorová nezávislost žurnalisty – bez ohledu na to, do jakých médií přispívá.
Už delší dobu se (především v západní) mediální teorii objevuje termín „občanský“ (civic) či „participativní“ (participate) žurnalismus. Tento pojem označuje osobu, která de facto vykonává (obvykle bezplatně, volontérsky, ale s plnou profesní odpovědností) novinářskou činnost, tzn. sbírá, analyzuje a veřejně šíří informace. Zpravidla tak doplňuje nebo dokonce případ od případu plně nahrazuje jiné informační zdroje, které danou událost zachytit a předat nemohou nebo (častěji) nechtějí. Produkty občanského žurnalismu nacházejí své uplatnění jak na alternativní mediální platformě (především na webu), ale občas i v médiích tradičních (např. projekt iReportér České televize). Ne vždy a se stejným respektem se „standardní“ novináři dívají na občanské žurnalisty, ale jde o trend, jemuž nemá smysl a ani nelze bránit – jak z důvodů pokročilých technologií, tak díky společensko-politickým proměnám a dramatizující se situaci v Evropě a konsekventních regionech.
Proto má – v souvislosti s občanským žurnalismem – smysl hovořit o nezávislé novinářské práci, ačkoli ji nevykonává profesionální novinář (ani ten často není k výkonu své práce kvalifikován odborným studiem, ale prostě jen pracovní smlouvou).
Byla zmíněna aktuální tendence mediální vědy, která tento trend – narůstající vlnu občanského žurnalismu – zaznamenává a akceptuje, byť třeba někdy s malým pochopením či sympatií. Faktem zůstává, že i velmi konzervativní médiologové, zastánci tradičních mediálních pravidel a institucí (třeba Denis McQuail ve své práci Žurnalistika a společnost), potvrzují, že naše doba s její technologickou i sociálně-politickou akcelerací přináší zásadní proměnu obsahu pojmu novinář, žurnalista. Kdybychom chtěli jít do důsledku, pak v tomto smyslu je či může být novinářem každý, kdo se (v nakládání s informacemi) chová s občanskou odpovědností a angažovaností. Nejde přece o to, abychom s každým produktem občanského žurnalismu souhlasili a každý tvůrce těchto obsahů nám byl myšlenkově či názorově blízko. Jde o ten základní étos, často citovaný z Voltaira: „Nesouhlasím s vašimi názory, ale budu se do krve bít za vaše právo je svobodně hlásat“.
Toto právo je v naší době a společnosti akutně ohroženo. Velké korporace – mediální i politické – porušují zákon, znemožňují svobodné šíření informací internetovou poštou, mažou „nežádoucí“ obsahy, ostrakizují jejich nositele či sympatizanty a vytěsňují je z veřejného prostoru, nastolují diktaturu jediného povoleného názoru. Je na politicích, aby se s tímto faktem vyrovnali – politicky, legislativně, občansky odpovědně. Proto byli zvoleni veřejností v (zatím ještě) relativně svobodných a pluralitních volbách. A je na žurnalistech, aby se stejnou občanskou odpovědností dbali o svoji názorovou nezávislost. To je nejvyšší hodnota a hlavní smysl existence nejen naší asociace, ale celé novinářské práce.
(Závěr ze zasedání rady Asociace nezávislých médií, konaného v Praze dne 28. 6. 2018.)