NWOO.ORG Jaroslav Tichý
Ve Zprávách na Seznamu se objevil dne 20.4. t.r. článek s názvem informujícím o tom, že prý Češi „neumí“ pracovat. Světové srovnání ukazuje krutou pravdu. Článek pojednává o produktivitě a intenzitě práce, o rozdílné schopnosti vyprodukovat více v některých zemích ve srovnání s jinými a tudíž i o možnosti zkrácení pracovního týdne v zemích s vyšší produktivitou práce. V tomto srovnání zemí není z hlediska dosahovaných výsledků podle ročního HDP pozice ČR nikterak lichotivá. Podívejme se ale na celou věc detailněji a s přihlédnutím k některým základním faktům, které zcela opomíjí jak autorka článku, tak i někteří naši novodobí ekonomové.
Nejprve si definujme obsah jednotlivých v této souvislosti použitých pojmů, jak dále uvedeno:
Intenzita práce – množství práce vynaložené za určitou časovou jednotku. S jejím růstem se zvyšuje pracovní výkon a tím i vyrobená produkce.
Produktivita práce – vyjadřuje účinnost vynaložené práce. Produktivita roste, jestliže stejným množstvím práce je výrobce schopen vyprodukovat větší množství výrobků. Zvyšuje se v důsledku dokonalejších technologií, vyšší pracovní zručností a prohlubováním kapitálu (čili růstem vybavenosti práce kapitálem).
Produktivita práce je hodnota množství zboží a služeb, které pracovník produkuje v daném čase. Produktivita práce vyjadřuje objem vyprodukovaných hodnot připadající na jednotku spotřebované práce za určité období (rok, měsíc, den, hodinu) podle toho, v jakém období tuto produktivitu zjišťujeme.
Produktivitu práce rozlišujeme i podle toho, co považujeme za jednotku práce. Pokud je touto jednotkou práce lidská práce (práce provedena člověkem měřená cenou práce – mzdou), hovoříme o produktivitě živé práce. V případě, že za jednotku práce považujeme práci obsaženou ve všech vstupech do určitého transformačního procesu (jehož výsledkem je produkování sledovaných hodnot), hovoříme o produktivitě společenské práce (měřené cenou všech vstupů do výrobního procesu – cenou živé i zhmotněné práce).
Diferencované je i vyjadřování objemu vyprodukovaných hodnot; např. na národohospodářské úrovni to může být hrubý domácí produkt, hrubý národní produkt, národní důchod apod. Na této úrovni se většinou sleduje produktivita živé práce vyjádřená na jednoho obyvatele jako měrná jednotka práce.
To je i náš případ.
Parita kupní síly – popisuje stav, kdy se rozdílné kupní síly měn vyrovnají přes měnový kurz, Porovnává různé měny pomocí „spotřebního koše“. Podle této teorie je kurz dvou měn v rovnováze, pokud jsou jejich kupní síly stejné v obou zemích. To znamená, že kurz/poměr dvou měn by měl být stejný jako je poměr jejich cenových hladin.
Cenové hladiny se porovnávají na základě jednoho spotřebního koše (zjednodušeně nákupu) – kolik ho stojí pořídit v té které zemi, pak umožňuje porovnání jednotlivých měn.
Často se pro zjednodušení uváděl poměr ceny 1 BigMac (hamburgeru) v USA a v ČR s tím, že rozdíl mezi cenami, za který lze v obou zemích pořídit by měl vyjadřovat směnný kurs USD/Kč.
Problém ovšem tkví v tom, zda ten směnný kurz poměr mezi oběma nákupními cenami (parita kupní síly) vyjadřuje či nikoliv.
Příklad z r. 2004 uvedený ve Wikipedii dává následující údaje:
- cena BigMacu v USD = 4,- USD;
- cena BigMacu v ČR = 79,- Kč;
- Parita kupní síly Kč by tedy měla být (podle tehdejších podmínek) ve výši Kč 19,75/USD.
- Tehdy uváděný směnný kurz koruny byl ovšem ve výši Kč 22,0/USD.
- Koruna byla tudíž v určitém období r. 2004 podhodnocena o cca 11,39 %. O tuto procentní výši totiž přesahoval směnný kurz koruny vůči dolaru skutečný poměr, za který bylo možné pořídit stejné zboží u nás a v zahraničí, tj. paritu kupní síly koruny.
Dlužno říci, že od těch dob byla česká koruna tzv. intervencemi ČNB proti koruně daleko více podtržena (a oficiálně podhodnocena), dnes až na úroveň 44 % oproti paritě její kupní síly. Tím jsou adekvátně znehodnoceny i úspory našich občanů.
Jak z obsahu článku vyplývá, porovnání produktivity práce hodnocené v článku vychází z údajů MMF a OECD a srovnává produktivitu práce v dolarech na osobu za hodinu.
Je to poněkud kombinovaný způsob s metodou Mezinárodní organizace práce kalkulovanou s průměrnou mzdou v jednotlivých zemích namísto HDP na občana.
Při této metodě se používá i takzvaný PPP dolar, který je vázán i na ceny zboží v konkrétní zemi. Nejde tedy o dolar reálný, ale o měnu, která co nejobjektivněji porovnává kupní sílu v jednotlivých zemích. Lze tedy říct, že ve dvou zemích se stejnou hodnotou průměrné mzdy v PPP dolarech si průměrně vydělávající lidé mohou dovolit žít na zhruba stejné úrovni, ačkoliv by jejich mzdy přepočtené na skutečné dolary mohly být seberozdílnější.*
*Shora uvedené definice jsou použity z Wikipedie a z dalších otevřených zdrojů.
Problém zmíněného článku s laciným tvrzením, že „Češi neumí pracovat“ je, že nezohledňuje přinejmenším následující skutečnosti:
1) produktivita práce je za účelem možného srovnání mezi jednotlivými zeměmi přepočítávána do amerických dolarů. Vyjdeme-li z rozdílu mezi:
- aktuálním směnným kurzem EURa vůči české koruně (1 EUR/25,86 Kč ke dni 22.4. 2021 a
- v současnosti obvykle uváděnou paritou kupní síly koruny (1 EUR/18 Kč)
dojdeme ke zjištění, že česká koruna je díky návodu washingtonského konsenzu a činnosti ČNB podtržena o (+/-) 44 %.
K podobnému zjištění se dostaneme i při porovnávání směnného kurzu dolaru vůči české koruně (1 USD/21,469 Kč), kdy parita kupní síly koruny Kč vůči dolaru lze odvodit z poměru mezi směnnými kurzy EURa a dolaru, tj. Kč 14,94 (18 x 0,8302). Opět podtržení koruny o téměř 44 %.
Pokud by výpočet produktivity práce v ČR vycházel z korektních údajů, bylo by nezbytné kalkulovanou produktivitu práce navýšit o cca 44 %.
Nikdo tak ani v zahraničí ani u nás nečiní, ač by tak zejména u nás činit měl. Pak bychom byli v žebříčku jednotlivých zemí výrazně výše, než figurujeme dnes při zamlčení skutečného stavu věci.
2) V HDP nejsou (a ani nemohou být) zahrnuty další stamiliardové úniky z titulu cen mnohých výrobků, subdodávek a služeb, které dodáváme jako kolonie našim metropolím, především pak té německé. Ty jsou často téměř na úrovni nákladových cen, zisk z práce našich lidí je pak docilován při prodeji těchto výrobků finálním odběratelům teprve těmito metropolemi. U nich také zůstává tento zisk a tudíž i část HDP, o níž je dále uměle snižován výpočet produktivity práce našich pracovníků.
A pokud jde o případné zkracování doby u nás, je zřejmé, že taková možnost ve skutečnosti existuje. Problém ale tkví v tom, že práce na jiné (právnické či fyzické osoby) není z jejich hlediska nikdy dost. Ani za situace, kdy by se např. v Německu zkracovala pracovní doba třeba o 2 dny. Právě naopak. Čím více budou naši občané pracovat na jiné, tím více si mohou v dotyčných metropolích zkracovat pracovní týden.
U nás zatím razí zahraniční zaměstnavatelé zcela opačný trend, kdy jsou čeští pracovníci v některých podnicích omezováni i v návštěvě toalety v průběhu pracovního procesu.
Pozorný čtenář si proto musí položit otázku, která je položena již v nadpisu tohoto článku. Tedy zda jde o neznalost či záměr autorky článku a některých novodobých ekonomů, kteří se k podobným tvrzením uchylují.
Problém tkví však v tom, že pokud by celé problematice dostatečně rozuměli, pak by museli napsat, že pracujeme na určité skupiny lidí v zahraničí a že pokud tyto nám zavedené „pořádky“ po r. 1989 nezměníme, nikdy se nemůžeme dopracovat zvýšení životní úrovně většiny občanů u nás. Životní úroveň totiž zvyšujeme jiným a jinde.
Jenže kdo z mainstreamových zaměstnanců se toho odváží?
Druhou možností je ovšem zopakovat si pravidlo „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ a podle toho se i zachovat.
