Držitelé Krameriovy ceny

2021

Jaroslav Kučera

Jozef Banáš

Petr Adler

Vítězslav Jirásek

Markéta Slepčíková

Ondřej Höppner in memoriam

Vyhlášení Krameriových cen za nezávislou žurnalistiku za rok 2021

2020

Jan Keller

Benjamin Kuras

Ivan Hoffman

Gustáv Murín

Lubomír Huďo

Ludovít Štefko

Josef Hudas Urban

Vyhlášení Krameriových cen za nezávislou žurnalistiku za rok 2020

2019

Václav Dvořák

Pavel Chrastina

Eva Kantůrková

Ruslan Petrovič Kocaba

Martina Kociánová

Boris Koróni

Markéta Šichtářová

Životopisy oceněných

Václav Dvořák (*1948)

je režisér – dokumentarista, absolvent pražské FAMU. Pracoval externě v Krátkém filmu Praha, vedl filmový štáb vulkanologicko-botanické expedice Ecuador 1982. V roce 1989 – 1990 v Československé televizi jako člen stávkového výboru vedl vysílání Občanského fóra. Podnikatel a umělec na „volné noze“. Je autorem dokumentů např. 2007: Osudy hvězd – Josef Filip, 1979: Albert Einstein, 1976: Nelson 1934 atd. Mimo jiné i autor dokumentárního filmu „Uloupené Kosovo“ (scénář, kamera, režie) odvysílaného v ČT v červenci 2008. Zakládající člen občanského sdružení Nezávislá média. V současné době pokračuje v práci na dalších dokumentech z území bývalé Jugoslávie a to i přesto, že Česká televize o ně nemá zájem.

Pavel Chrastina (*1940)

je hudebník, textař a publicista. V roce 1962 spolu s Petrem Kaplanem a dalšími založil skupinu Olympic, kde působil mj. jako hlavní textař, než ji v roce 1969 opustil. Vystudoval FAMU a několik let pracoval v televizních produkcích. V půli normalizace emigroval do Austrálie. Po převratu se vrátil do vlasti. V posledních letech se věnuje publicistickému glosování naší i světové politiky a jejích absurdních aspektů, posledních pět let zejména v Neviditelném psu.

Eva Kantůrková (*1930, rozená Sílová)

je česká prozaička a scenáristka. Pochází z literárně založené rodiny – otec Jiří Síla byl novinář a matka Bohumila spisovatelka. Po ukončení studia filosofie a historie na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v roce 1956 pracovala do roku 1958 pro Svaz mládeže a do roku 1967 v Čs. ústředí knižní kultury; poté se věnovala literatuře. Byla členkou KSČ a angažovala se během pražského jara; v roce 1970 ze strany vystoupila, ocitla se na seznamu zakázaných autorů a publikovala jen v samizdatu a exilových nakladatelstvích. Podepsala Chartu 77, jíž byla od 6. ledna 1985 do 7. ledna 1986 mluvčí. Od 6. května 1981 do 22. března 1982 byla vězněna za podvracení republiky. Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra, v letech 1990-1992 byla poslankyní České národní rady a členkou jejího předsednictva. V letech 1994 až 1996 byla předsedkyní Obce spisovatelů. V letech 1998-2000 byla ředitelkou odboru literatury a knihoven ministerstva kultury. Od 15. května 2003 byla členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Od roku 2006 byla prezidentkou nově založené Akademie literatury české.

Z díla: Smuteční slavnost, 1967, Pán věže, 1992, Přítelkyně z domu smutku, 1990, Jan Hus: příspěvek k národní identitě, 1991, Navzdory času, 2019 (s P:Žantovským).

Ruslan Petrovič Kocaba (*1966)

je ukrajinský opoziční novinář, blogger, veřejný představitel a politický vězeň. V lednu 2015 bojkotoval čtvrtou vlnu mobilizace na Ukrajině. Za přizvání k bojkotu mobilizace byl Kotsaba odsouzen v květnu roku 2016 a získal 3,5 roků vězení s konfiskací majetku. Strávil ve vězení 524 dní. Byl osvobozen odvolacím soudem a propuštěn v červenci 2016.

V roce 1992 absolvoval Lesnický institut ve Lvově se zaměřením na ekologii. Během oranžové revoluce byl vůdcem stanového tábora. V roce 2006 byl předsedou Ivano-Frankivskské regionální organizace strany Pora. V prezidentských volbách v roce 2014 hlasoval pro Petra Poroshenka. Do konce roku 2014 pracoval jako zvláštní zpravodaj na volné noze ukrajinského televizního kanálu „112“. Pokrýval průběh vojenských operací v Donbasu, navštěvoval obě strany konfliktu a procestoval obě strany frontové čáry (od Novoazovska po Kramatorsk). Ve svých materiálech kriticky zhodnotil činy ukrajinských ozbrojených sil.

V předvečer první etapy mobilizace v polovině ledna 2015 Kocaba zveřejnil na YouTube video „Jsem proti mobilizaci“ (v lednu 2016 počet zhlédnutí byl 400 000), v němž uvedl, že není ochoten připojit se k armádě a vyzval všechny „adekvátní lidi“ k tomu, aby taky ignorovali mobilizaci, protože ve státě nebylo prohlášeno stanné právo. Také uvedl, že „je lepší, abych strávil dva až pět let ve vězení, než jít na záměrné vraždění mých krajanů, kteří žijí na východě … Odmítněte tuto mobilizaci, protože je to peklo, to je hrůza! Je nemožné, aby lidé v 21. století zabíjeli ostatní pouze proto, že chtějí žít samostatně“. Ozbrojený konflikt v samotném Donbasu nazýval občanskou válku a poznamenal, že zde neexistují téměř žádné ruské jednotky (s výjimkou vojenských poradců a speciálních sil, kteří v tomto konfliktu zastupují i Spojené státy). Ve svých předchozích rozhovorech s ruskými médii promluvil také ve prospěch možnosti samostatné existence Donbasu mimo Ukrajinu.

Ruslan byl zadržen 7. února v Ivano-Frankivsku. Kocaba byl obviněn z porušení části 1 článku č. 111 (velezrada) a části 1 čl. 114-1 (zabránění zákonné činnosti ozbrojených sil Ukrajiny a dalších vojenských útvarů) trestního zákona Ukrajiny. Podle uvedených článků Kocabovi hrozilo 5 až 15 let vězení.

9. února mezinárodní organizace na ochranu lidských práv Amnesty International vyzvala ukrajinské úřady, aby okamžitě osvobodily novináře, a 11. února nazvala Ruslana Kotsabu vězněm svědomí (poprvé za 5 let).

9. února Nezávislý odborový svaz médií Ukrajiny (NMPU) vyjádřil své znepokojení nad rozhodnutím soudu o zadržení Kocaby. NMPU se domnívá, že to vytváří precedent, kdy každý novinář může být za zveřejnění údaje nebo prohlášení, která odporují oficiálnímu postavení úřadů, obviněn ze zrady. Dne 10. února Ukrajinská helsinská organizace pro lidská práva nazvala zatčení Kocaby „politickým pronásledováním“. Předseda představenstva organizace Jevgenij Zakharov uvedl, že Kocaba může být považován za „politického vězně“ a zatčení porušuje článek 5 Evropské úmluvy o lidských právech a je nepřiměřenou reakcí státu. Ve stejný den veřejný ochránce práv Valeria Lutkovská prohlásila, že v demokratické společnosti považuje za nepřijatelné takové omezení svobody, jako v případě Kocaby, a vidí v tomto zatčení známky porušení článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech. V červnu roku 2017 získal Kocaba osvědčení za „Zvláštní zásluhy“ od Kyjevské regionální organizace Národní unie novinářů Ukrajiny na podporu soudního zasedání.

Dne 12. května 2016 byl rozhodnutím městského soudu Ivano-Frankivsk odsouzen na 3,5 let vězení. Soud nehodnotil předmět žaloby jako velezradu, ale kvalifikoval je podle čl. 114-1 trestního zákoníku Ukrajiny (bránění zákonnému jednání ozbrojených sil Ukrajiny ve zvláštní době). Dne 14. července 2016 odvolací soud regionu Ivano-Frankivsk, který se zabýval odvoláním Kocaby, rozhodl, že novinář je nevinný, poté Kotsaba byl plně osvobozen, propuštěn v soudní síni. Celkem Kocaba byl zadržen 524 dní.

Martina Kociánová (*1971)

je česká rozhlasová a televizní moderátorka a koncertní pěvkyně-sopranistka. Po absolvování střední ekonomické školy v Opavě působila rok v ostravském studiu České televize jako redaktorka a moderátorka. Následně se dostala na Slezskou univerzitu v Opavě, kde studovala obor historie a muzeologie. V roce 1996 studium úspěšně zakončila obhajobou diplomové práce Pečetě opavských Přemyslovců ve 14. století. Během studií začala spolupracovat s TV Nova a pozitivní ohlas u diváků ji vynesl až na pozici hlasatelky Televizních novin. Po získání role v muzikálu Daniela Landy Krysař ji dává ředitel televize V. Železný na výběr mezi uváděním zpráv a hraním v muzikálu. Martina Kociánová následně z TV Nova sama odchází. Po přechodu ke konkurenční televizi Premiéra TV (dnešní TV Prima) kromě uvádění zpráv také zpívala či moderovala vlastní pořad na rádiu Frekvence 1, Svou poslední zpravodajskou relaci pro TV Prima uváděla 5. 9. 2006 a po deseti letech se tak stala nejdéle působící moderátorkou jedné televize v České republice. Na stanici Dvojka Českého rozhlasu moderovala dopolední vysílání a pořad Kupředu do minulosti (zrušen v roce 2016). Od roku 2018 moderuje obnovený pořad Kupředu do minulosti ve vlastní produkci na webu Svobodné universum.

Boris Koróni (*1980)

nestudoval žurnalistiku, ale lesnictví, ale brzy jej to začalo táhnout k médiím. Psal do regionálních novin, působil v rockovém rádiu Rebeka. Existenci cenzury v médiích si začal uvědomovat po nástupu do katolického Rádia Lumen roku 2003. Katolická církev, která rádio vlastnila, začala zasahovat i do běžného zpravodajství. Poté, co pozval do studia různé osobnosti slovenského politického života, třeba Eduarda Chmelára nebo Tibora Eliota Rostase. Po nějaké době byl donucen z rádia odejít a založil r. 2012 vlastní internetové rádio Slobodný vysielač, shodou okolností právě v Banské Bystrici, kde se rádio téhož názvu aktivně zapojilo do SNP v roce 1944. Tato symbolika není náhodná. Slobodný vysielač je otevřen všem možným názorovým skupinám, často jsou v jeho vysílání zastoupeny neoficiální, alternativní názory, ale vždy na vysoké profesionální novinářské úrovni. V posledních letech se Slobodný vysielač rozrost o velmi bbohaté reflektování české politiky a společnosti, vytvořil k tomu několik speciálních pořadů a vnímá naše obě země za nejen historicky, ale i kulturně a zájmově blízké až prolínající se.

Markéta Šichtařová (*1976 )

je česká ekonomka, blogerka a autorka populárně zaměřených textů. Vystudovala VŠE v Praze, obory hospodářská politika a finanční trhy, absolvovala studijní pobyt v Německu. Působila na analytických pozicích ve Volksbank CZ, kde se časem stala hlavní ekonomkou. Z pozice odešla ve svých 28 letech, aby založila vlastní analytickou a konzultační společnost Next Finance, s.r.o. Je také blogerkou na serveru iDNES.cz, který ji v letech 2011, 2015 a 2017 vyhlásil blogerkou roku. Pravidelně také publikuje na portálu Parlamentní listy. V letech 2006 a 2007 byla součástí týmu ekonomických poradců ministra financí České republiky Vlastimila Tlustého. Je vdaná za ekonoma Vladimíra Pikoru. Mají spolu 5 dětí,

Knihy mj: Lumpové a beránci (2014) spoluautor V. Pikora. Robot na konci tunelu: Zpráva o podivném stavu světa a co s tím, (2017), spoluautor V. Pikora. Ukradený syn: Skutečný příběh státní zvůle (2018)

Galerie diplomů

1 of 7

- +

Fotogalerie

1 of 7

- +

Videozáznam z předávání cen

2018

Jaroslav Bašta

– za vynikající analytickou publicistiku

Pavol Dinka

– za názorovou publicistiku v periodickém tisku

Ján Kuciak in memoriam

– za profesionální výkon novinářské práce, které dal nejvyšší oběť

Dana Kyndrová

– za vynikající dílo v oblasti dokumentární fotografie

Jozef Leikert

– za vynikající díla v oblasti literatury faktu