Naše novodobé Lipany, tentokrát v Bruselu

Nová republika Václav Dvořák

Mark Rutte a Pedro Sánchez,  Ursula von der Leyen a António Costa

Jaroslav Tichý
25. 7. 2020 Outsidermedia

Přesně podle očekávání došlo k předem chystanému posunu celé problematiky od ještě nedávno Andrejem Babišem správně namítané diskutabilní výše Bruselem navrhované částky na odstranění dopadů koronavirové krize ve výši 750 mld. EUR, kterou Andrej Babiš ještě nedávno vyčísloval na 140 mld. EUR, a jeho kritiky, že EU žádný plán na obnovu ekonomiky EU nemá, k pouhé debatě o penězích a jejich „čerpání“. O penězích, o které se členské země EU v tom či onom rozsahu „musí“ zadlužit, aby naplnily předem direktivně stanovenou částku 750 mld. EUR, o níž nikdo pořádně neví, odkud se vzala.

To, že by některá země odmítla zadlužit se vůči EU a zablokovat tak celý proces, napadlo představitele některých zemí pouze jako vyjednávací prostředek. A to i přesto, že některé země by si přímo byly schopné půjčit za výrazně výhodnějších podmínek a že tedy žádné půjčky, úvěry či „dotace“ prostřednictvím EU k jejich pozdějšímu splácení nepotřebují. Patří mezi ně mimochodem i ČR, když zřejmě nemůže či nesmí použít 3 biliony Kč, jejichž ekvivalent z doby intervencí proti koruně leží bez užitku u ČNB. Nebo už tam snad též nejsou a tentokrát je centrální bankéři vyměnili za jehlu, kterou ztratili, když se vraceli večer z (finančního?) trhu jako v té pohádce?

Ať už ty informace o našem úspěchu a Babišově radosti v Bruselu čteme, jak chceme, dovídáme se jen o plánu na naše zadlužení, a to ještě za pro nás zcela nepřijatelných podmínek. O žádném plánu obnovy tam není ani slovo. EU tedy, jak je jejím zvykem, pouze slibuje a rozděluje peníze, které sama nemá. Ničeho dalšího schopná není.

Jak bude ta „obnova“ vypadat, nám může být již nyní zcela jasné. Nebo si snad někdo myslí, že teď budeme moci prosazovat obnovu naší potravinové (a jiné) soběstačnosti, když vše budou posuzovat „experti“ EU a schvalovat ostatní státy, které o našich potřebách nevědí zhola nic? Znají jen potřeby EU. A ta nám právě před několika dny „naordinovala“ další zvýšení podílu dovozu potravin (tedy na úkor našich domácích výrobců a naší soběstačnosti), a to na 85 %. Takže budeme „obnovovat“ činnost v montovnách a v dalších otrockých provozech cizích firem u nás, které na to dostanou z Bruselu peníze prostřednictvím jejich „čerpání“ naší vládou. Budeme potlačovat naše zemědělce, zatímco cizí obchodní řetězce budou dostávat z Bruselu přes naši vládu podporu na „svoji obnovu“. Naše vláda bude tedy peníze z Fondu obnovy čerpat, velké a především cizí firmy u nás tyto peníze inkasovat a naši občané splácet. Krásný příklad dělby práce. No, nekupte to…

O dalších souvisejících podmínkách se raději mlčí („dodržování norem evropského právního státu“ vč. poslušnosti k přijímání migrantů), realizace Green dealu, který nás svými dopady bude stát stovky miliard korun atd., naše ručení za splácení závazků jiných členských zemí EU, zejména pak jejich jižního křídla, které již dnes zápasí se splácením svých dosud nenavýšených závazků atd. To vše budeme muset v té či oné podobě splácet.

Tímto krokem jsme se nechali k EU přivázat jako pes k boudě, přičemž tu boudu nám již cizí obsadili, tam hrajeme zcela podřadnou roli. Jen ji za sebou táhneme na řetězu, a to i s těmi pasažéry z některých dalších členských zemí uvnitř.

Účelem celého tohoto cirkusu jsou především 2 cíle, a to:

1. Zakrýt přechodně penězi vypůjčenými ze strany EU díry v ekonomikách jižních států EU, kterým napřímo již nikdo nechce za uchopitelných podmínek půjčit, a prodloužit tak jejich účast v EU a tím i agonii rozpadu celé EU, protože tím problémy spočívající v nerovnovážném stavu ekonomik členských států EU a v nadměrné zadluženosti jižního křídla členských zemí EU vyřešit nelze. Cílem je tedy pouze o trochu oddálit vystoupení jižního křídla členských zemí EU a její následný rozpad, a to i za cenu, že do obdobné situace bude díky tomuto projektu „obnovy EU“ zatažena prakticky celá unie včetně zemí, jako je ČR. Tento pokus vyjde draze, a to dokonce i některé dosud relativně málo problémové země, jako je ČR. Tímto krokem si jednotlivé členské státy vytvořily perspektivy nikoliv nepodobné Řecku. O pomoci EU Řecku a jejích dopadech na tuto zemi, její ekonomiku, zadluženost a klesající životní úroveň občanů je přitom v poslední době podezřele ticho.
2. Využít této situace k připoutání všech členských zemí EU ještě více k Bruselu a zbavit je konečně i zbytku jejich suverenity. Zkomplikovat tak možnost jejich vystoupení z EU a vytvořit předpoklady k vybudování 4. říše jako předpolí pro Evropský islámský chálifát. Za každou cenu, a to doslova.

Jak nějaký náš představitel může směňovat zbytečné zvyšování našeho zadlužení za přijetí takto nevýhodných podmínek, je mimo normální lidské chápání. Vydávat to pak ještě za nějaké vítězství, svědčí o kromobyčejné odvaze autora a o jeho absolutním podceňování voličů. Ty ve skutečnosti vyměnil Andrej Babiš za dotace pro své firmy, zejména pak pro Agrofert Deutschland a za možnost dále v Německu podnikat. Je to však o již zmiňovaném úhlu pohledu. Fakticky je to tak, že ******… .Agrofert Deutschland díky Andreji Babišovi vyhrál, naši občané byli přitom na hlavu poraženi. Jde o naprostou zradu českým národních zájmů. Druhé Lipany, tentokrát v Bruselu.

Premiér v této zradě ale není sám, sluší se připomenout hlasování ve sněmovně v této věci, které předcházelo jednání A.Babiše v Bruselu. Podporu v tomto postupu měl A. Babiš od všech parlamentních stran s výjimkou SPD, která byla proti, zatímco Trikolóra neměla pro jistotu na věc názor (skutečně obhájce českých národních zájmů, jak se patří). U některých dalších stran by to přeběhnutí mohlo překvapit, ale není to poprvé. Nakonec i u Lipan přeběhla část husitů k panské jednotě. Tomu adekvátní byl i výsledek bitvy. Premiér se tak má na koho vymlouvat.

Opět se potvrzuje nezbytnost formulovat české národní zájmy formou vhodného oficiálního dokumentu ve sněmovně a jasně národu na tom ukázat, kdo hájí české národní zájmy a kdo prosazuje u nás cizí zájmy na úkor našich národních zájmů. Je svrchovaně na čase, aby to začali konečně vnímat v širokém měřítku i naši občané a chápat i potřebné souvislosti.

Jaká jsou tedy skutečné výsledky bruselských jednání, kdo jsou vítězové a kdo poražení?

Dle informací serveru observer.com došlo nakonec ke změně podmínky „dodržování právního státu“ pro čerpání peněz z uvedeného fondu členskými zeměmi. Došlo k tomu díky pevnému stanovisku maďarského premiéra Orbána a jeho podpory ze strany polského premiéra Morawieckého, a to formou sjednání kompromisu, který spočívá v tom, že Evropská komise, pokud bude mít podezření na porušování zásad právního státu, sice bude i nadále moci navrhnout opatření či sankce vůči příslušnému členskému státu, avšak s tím, že takový návrh budou muset schválit všechny členské země EU (kromě nehlasující dotčené země). Nebyl tak prosazen původní návrh Evropské komise na souhlas pouhé kvalifikované většiny členských zemí k případnému odebírání dotací členské zemi EU z tohoto titulu. (Dokud si tedy budou krýt Polsko a Maďarsko vzájemně záda, nikdo vůči nim záminku nedodržování právního státu uplatňovat nemůže). Na tom může profitovat i ČR či Slovensko.

Toto je skutečně určité vítězství zemí V4 na bruselské půdě, z dosavadních zpráv ale nevyplývá, že o dosažení tohoto výsledku by se zasloužil též český premiér Babiš, o představiteli Slovenska ani nemluvě. Tím ale to „naše vítězství“ (a navíc přičiněním jiných, kteří bojovali v této věci i za ČR) zjevně končí, což je opravdu malým důvodem k oslavě nějakého našeho úspěchu v Bruselu.

Oslavovat tedy mohou do jisté míry jen Maďaři a Poláci, zatímco Češi a Slováci by jim měli poděkovat za činnost jejich premiérů ve prospěch zemí V4. Premiéři ČR a SR totiž nezařídili vůbec nic, dokonce se o to ani nepokoušeli. Jediným zájmem A. Babiše v Bruselu bylo, aby si ČR sama mohla vybrat, na co použije peníze přidělené nám z fondů.

Ani v tom ale A. Babiš prakticky neuspěl. Vláda ČR bude totiž moci přesouvat na jiný účel pouze 25 % dotací z Evropského sociálního fondu. Peníze z ostatních fondů může vláda ČR používat jen na to, co určí bruselské vedení EU.

Pokud jde o další výsledky bruselských jednání, pak:

• naše příspěvky do rozpočtu EU v období 2021-2027 vzrostou ročně o 40%, takže se ČR nyní stane i oficiálně čistým plátcem do EU. (Kvůli každoročnímu odlivu zisku do zahraničí – za r. 2019 již ve výši 10 % HDP – je jím přitom již dávno). To vše s našimi třetinovými platy, mizernými důchody, s mizernou úrovní dovážených potravin, často dražších než ty kvalitní v Německu a jinde v západních zemích;
• EU současně rozhodla o drastických škrtech ve strukturálních fondech a ve Společné zemědělské politice. (Brusel se po odchodu V. Británie ve svých nárocích neuskrovní, a proto hledá dodatečné zdroje, jež by nahradily výpadky britských příspěvků do rozpočtu EU;
• třetinu peněz, které můžeme z Bruselu dostat, musíme použít na projekty Green Deal, Tedy na projekty výstavby dalších fotovoltaických a větrných elektráren, dobíječek elektroautomobilů atd., což si ale vyžádá další obrovské náklady z našich vlastních zdrojů;
• 20% z přidělených peněz z Bruselu je pak určena na výstavbu 5G sítí v ČR skrytou v položce „náklady na digitalizaci“. Půjde tedy o peníze pro německou firmu T-Mobile operující u nás, či pro firmu 02 Petra Kellnera.

Při bruselských jednáních probíhal i boj o slevy na odvodech členských zemí do bruselské pokladny, a to s těmito výsledky:

• Největší slevu v absolutních číslech získalo Německo, na odvodech do bruselské pokladny ušetří 3,6 mld. EUR;
• největší slevu příspěvků do rozpočtu EU v přepočtu na obyvatele vybojovalo Rakousko (s potížistou Kurzem), a to ve výši 565 mil. EUR, ačkoliv jejich platy jsou trojnásobné ve srovnání s českými;
• Holanďané (s dalším potížistou Ruttem) si zajistili slevu ve výši 1,9 mld. EUR;
• Švédové si prosadili slevu na odvodech do bruselské pokladny ve výš 1 mld. EUR;
• Dánové si pak prosadili slevu na odvodech ve výši 322 mil. EUR.
• naše odvody do bruselské pokladny oproti tomu naopak vzrostou o již uváděných 40 % ročně. Opravdu velký důvod k „jásotu a oslavám“ u nás doma.

Skuteční vítězové a poražení po jednání v Bruselu

K vítězům z tohoto jednání patří nepochybně:

1. Angela Merkelová (v zásadě dosáhla při jednáních maxima možného);
2. Polský a maďarský premiér, kteří prosadili, že návrh na opatření a sankce Evropské komise pro „nedodržování právního státu“ musí schválit všechny členské země (mimo zemi dotčenou) a nikoliv pouze jejich kvalifikovaná většina, jak původně navrhováno. Oba premiéři krom toho získali pro své země rekordní balíky peněz, např. Polsko může z Fondu obnovy čerpat 67 mld. EUR (ČR se čtvrtinou obyvatel oproti Polsku získala možnost čerpat z tohoto fondu jen 8,7 mld. EUR, v přepočtu na obyvatele tedy zhruba jen polovinu toho, co Poláci). Tedy další důvod k „jásotu a oslavám“ u nás doma.
3. Nizozemský premiér Marc Rutte, který kromě slev na odvody své země do rozpočtu EU prosadil i hlasování o plánech a projektech jednotlivých zemí kvalifikovanou většinou (Holandsko spolu s dalšími zeměmi ze „šetrné čtyřky, tj. s Rakouskem, Švédskem a Dánskem mají spolu s Německem dostatek hlasů, aby mohly zablokovat plány či projekty kterékoliv z dalších zemí, tedy i ČR).
4. Rakouský premiér Kurz s největším slevou příspěvků do rozpočtu EU v přepočtu na obyvatele ze všech členských zemí EU a tedy i čerpání oné almužny, jejíž získání máme nyní oslavovat.
5. Švédsko a Dánsko se slevami příspěvků do rozpočtu EU.
6. Agrofert Deutschland, který si i nadále zajistil v Německu dotace a zakázky díky Babišově taktice „nedělat potíže“ podpořené většinou hlasů naší sněmovny. Proto ta spokojenost A. Babiše.

Poraženou zůstala ČR s již tradičním lokajským přístupem svých představitelů, která se datuje již od éry nadvlády Habsburků u nás. O co méně jsme v Bruselu získali, o to více budeme do Bruselu navíc ještě platit.

Zvítězili tedy „potížisté“ z jiných členských zemí, kteří věděli, co chtějí a hájili své národní zájmy. Jestliže naši představitelé jsou navyklí prosazovat cizí zájmy na úkor těch našich národních zájmů, nemůžeme ani jinak dopadnout. Zcela zde přitom postrádám stanovisko prezidenta Miloše Zemana. Jde totiž o jednu z nejzávažnějších záležitostí celého polistopadového období.

Radost „panské jednoty“ (k níž je třeba přičíst i ANO) z jejich bruselského vítězství a zjevně matného výkonu premiéra Babiše je z jejího úhlu pohledu tedy oprávněná. Bude totiž zase u nás doma co rozdělovat, z čeho dobývat rentu. Též před dalšími celostátními volbami v r. 2021 se to hodí, bude z čeho kupovat si voličskou přízeň.

A na nás, jako ty husity, kteří to přežijí, pak zbude povinnost splácet. Hodně a dlouho. Tam rozhodně důvody k radosti a optimismu hledat netřeba.

Skladba poslanců i vládnoucí koalice (stejně jako osoba premiéra) vycházejí z volebních výsledků. Za své počínání u voleb musíme jako voliči nést i následky a je nejvyšší čas, abychom to na konkrétních případech též pocítili. Tvrději než dosud, neboť z těch předchozích případů (viz Topolánkova a Nečasova vláda) si dostatečné množství našich občanů nevzalo ponaučení. Dnes své chyby voliči opakují v případě Babišovy vlády.

Je tedy nezbytně, aby lidé pochopili, jak funguje kauzální nexus, tedy příčina a následek. Příčina tkví v opakovaně chybné volbě občanů, s následky této chybné volby se pak občané potýkají (a platí je) léta.

Pocítili jsme to v době vlády dem(ag)obloku, pocítíme to i nyní v éře Babišovy vlády, a díky okolnostem ještě daleko silněji. Nezačneme-li si ale u voleb počínat jinak než dosud, nic se nezmění. Alespoň ne do doby, kdy u nás žádné volby ani sněmovna jako nadbytečné již nebudou a kdy se vše bude odehrávat výlučně (byť jen formálně) v Bruselu. Pak už na naší volbě (bude-li ještě vůbec nějaká) záležet nebude.

Odkaz na zdroj