NWOO.ORG Miloš Ch.
V těchto dnech západní intelektuálové, ba i běžní občané, kteří si uvědomují, že USA, Evropa, Kanada a Austrálie se mění v opravdový blázinec, kde se všichni kají před bandity a narkomany, kde se denně svrhávají nebo hanobí historické památky, kde je už riskantní chodit po ulicích, hovoří o takzvaném „Manifestu vzbouřeného rozumu“ „Nemohu dýchat“, jehož autorem je ruskojazyčný Izraelec Alex Tarn. Tento manifest stojí za to, aby se s ním seznámili i naši čtenáři. Ale než přistoupíte ke čtení, podívejte se, co se na současném Západě chápe pod pojmem „levice“, který se v tomto „manifestu“ často objevuje. V ruském politickém kontextu má pojem „levice“ docela jiný význam, který se v žádném případě netýká západních degenerátů.
Pro informaci:
Jak je známo, k prapůvodnímu dělení na pravici a levici došlo ve francouzském parlamentu v dobách francouzské revoluce, kde vpravo seděli přívrženci monarchie, a vlevo pak zastánci radikálních změn a zřízení republiky. Takže za pravici se považovali konzervativci, a za levici progresivisté, pokrokáři. Prvními levičáky byli liberálové.
V zásadě se na současném Západě všechno vrátilo ke kořenům tohoto pojmu.
Nynější „levičáci“ v USA, Evropě a vůbec na celém Západě pod pláštíkem „rodové rovnosti“ prosazují „hodnoty“ komunity pederastů a lesbiček – LGBT.
Už v roce 2005 španělský premiér José Luis Zapatero, příslušník socialistické strany, dosáhl v zemí prosazení jednopohlavních manželství a právo jednopohlavních párů osvojovat si děti.
V sousední Francii dosáhl totéž socialista François Hollande v roce 2013, a kromě toho se tento socialista rozhodl zlikvidovat otce a matky, a nahradit je „rodičem 1“ a „rodičem 2“.
Jeden z uchazečů o post prezidenta USA ve volební kampani 2020, levicový demokrat Bernie Sanders, byl už od 70. let v USA popředním bojovníkem za práva LGBT. Ale to ještě není všechno. V Evropě a v mnoha státech USA kvete politika legalizace narkotik, od těch nejměkčích, až po tvrdé. V několika zemích byly drogy už legalizovány, často zásluhou levičáků. Například v Německu levice už víc než 10 let koketuje s programem „demokratického socialismu“, který kromě legalizace jednopohlavních manželství (která byla legalizována v roce 2017) slibuje volný oběh veškerých narkotik, od marihuany až po heroin.
Právě „levičáci“ se v těchto červnových dnech 2020 zúčastňují na pogromech, strhávají pomníky, okupují vládní a komunitní instituce, požadují likvidaci policie, případně radikální omezení jejího financování.
A teď si přečtěte výňatky z „manifestu“ Alexe Tarna:
„Nemohu dýchat…“ zachraptěl, než vrátil duši bohu – který, jak doufám, je schopen recyklovat tuto věčnou substanci, aby jí oživil jiný, důstojnější lidský materiál.Co na to říct, smrt udušením pod kolenem poněkud příliš horlivého poldy sotva lze pochválit, třebaže ministerstvo financí se na to jistě, třebaže potajmu, dívá jinak. Vždyť každé nadechnutí pana Floyda stojí americké daňové poplatníky přinejmenším několik centů, jimiž se financují potravinové lístky, díky nimž byl nemakačenko docela dobře živený. Ušetřením těchto drobných se získají prostředky na podporu osamělých matek, které opouštěl, když je přivedl do jiného stavu, na boj proti drogám, které nenasytně konzumoval, a na zabránění loupežím a podvodům, kterými si Velký Georgie krátil čas, když právě neseděl.
Přesto, život je život… I já sám pociťuji jistou solidaritu s těmi, co jim na čepičkách svítí nápis „Nemohu dýchat…“ Protože – představte si tu věc – ani „já nemohu“.
Nemohu dýchat, když mi na krk tlačí okupantské koleno levicové progresivistické smečky, která už dávno proměnila kdysi svobodnou západní společnost v jeden velký koncentrák, dušený surovou diktaturou „politické korektnosti“.
Nemohu dýchat, neboť tato smečka může v kterýkoliv okamžik změnit kteréhokoliv normálního člověka v psance, vypálit mu do čela Kainovo znamení, ocejchovat ho a lynčovat, zničit život jemu i jeho rodině, přinutit ho, aby se veřejně kál, plakal a plazil po břiše, a nakonec ho shodit do odpadové jámy, a vybrat se za další obětí…
Nemohu dýchat kvůli zvrácenému orwellovskému newspeaku, který mi okupanti násilím cpou do hrdla – zatím ještě ne i se zuby, ale ani od toho zřejmě nemáme daleko. Nemohu dýchat ze všech těch „posluchaček a posluchačů“ místo prostě „posluchačů“, kteří zahrnují ty i ony. Z „rodiče 1“ a „rodiče 2“ místo „mámy a táty“. Z „člena LGBT komunity“ místo „homosexuála“. Z „menstruujícího člověka“ místo „ženy“. Z „oslabených“ místo „slabých“. Z „alternativně nadaných“ místo „debilů“, a ze všech ostatních početných pseudopojmů, ke kterým mě nutí drsný totalitní diktát.
Nemohu dýchat kvůli zákazům „politicky nekorektních“ povolání a vědeckých témat, kvůli propouštění profesorů a odstraňování učitelů, kteří se odvážili – ani ne protestovat – ale pouze neoslavovat okupaci dost nahlas.
Nemohu dýchat kvůli každodennímu lhaní vydávanému za „vědecký pohled na věci“, kvůli zákazům technologií, kvůli farizejskému „boji proti oteplování“, jež hrozí všeobecnou nezaměstnaností, hladem a zánikem civilizace…
Nemohu dýchat, když středověcí hrdlořezové, vpuštění progresivisty do civilizovaného světa pod pláštíkem nešťastných „uprchlíků“, mění kdysi idylické městské čtvrti v oblasti beztrestného loupení a znásilňování.
Nemohu dýchat, když zločinecká pakáž jakékoliv barvy pleti se jako sopečná láva valí do ulic našich měst, ničíce a zapalujíce všechno, co se zničit a zapálit dá, zatímco policie se zbaběle děkuje na příkaz progresivistických politiků, kteří pakáži podlézají.
Nemohu dýchat, když kdysi svobodní lidé kdysi svobodné země padají na kolena a lížou začůrané holínky culícímu se pogromistovi ze strachu, že přijdou o rodinu, výdělek, roli, nebo místo v základní sestavě.
Nemohu dýchat kvůli strachu o své děti a vnuky, že jim zanechávám svět okupovaný podlými levicovými parchanty.
Nemohu dýchat! Slyšíte to? Já nemohu dýchat!
Ani vy nemůžete? Ptáte se, co dělat, než nás definitivně udusí, jako „mučedníka“ Floyda? Ujišťuji vás, že právě k tomu to směřuje, a sice doslova, bez žádných literárních hyperbol. Rozdíl je jen v tom, že nás, normální lidi, nebudou pochovávat ve zlaté rakvi, ale shrnou nás do společného hrobu čepelí buldozeru – pokud v té době zůstanou na světě ještě nějaké buldozery. Mimochodem, Pol Potovi progresivisté si poradili s pochováváním čtvrtiny kambodžského obyvatelstva i bez buldozerů. S pouhými motykami…
Řeknu vám, co dělat. Odpověď je fakticky na bíle dni. Okupace se dá svrhnout jedním jediným způsobem. Vzpourou, povstáním, odporem. Jistě, nezvu vás na ulice rozbíjet výkladní skříně a podpalovat pneumatiky. Normální lidé zřídka chodí dokonce i na pokojné demonstrace, natož pak na ty, které jsou spojené s násilím. Normální lidé žijí normálním životem, který spočívá na normální rodině, v normální práci,a v normálním trávení volného času. Ti si sotva najdou čas, aby drželi hlídky, mávali transparenty a kladli fyzický odpor grázlům, kteří se v umění bít, mučit a zabíjet očividně vyznají lépe, než oni. Nemohu vás, normální, žádat, abyste se stali nenormálními.
Ale to neznamená, že nejste schopni odporu.
Začněte tím – každý na svém místě. Začněte nekompromisním odmítnutím jazyka okupantů. To se jen zdá, že to je inverzní orwellovský jazyk – důsledek okupace; ve skutečnosti je to přesně naopak. Nejprve levicová progresivistická chátra zprzní normální řeč a posune význam pojmů, a potom se rozhodne z tohoto lživého materiálu budovat lživé paláce „univerzálních hodnot“. Odmítněte být „rodičem č.“ Norma není zločin, a odchýlení od normy není hrdinství. Buďte těmi, kterými ve skutečnosti jste: ženou, mužem, matkou, otcem, bílým, černým, žlutým, fialovým…, a nekompromisně odmítejte se za tento stav kát. Abych mírně parafrázoval Marinu Cvětajevovou: „Jejich zločinnému světu jediná odpověď – odmítnutí!“
… Drze se sami sebe titulují jako liberálové a humanisté, ale jejich dusivý totalitarismus nemá nic společného s „liberty“ (svobodou), a jejich humanismus pochází ne od slova „human“ (lidský), jako spíš od slova „humus“…
… Nediskutujte s progresivisty, neboť tak se s nimi stavíte na jednu úroveň. Prostě je vylučte z okruhu svých přátel: není vyloučeno, že některé z nich to donutí se zamyslet.
Někdo by řekl, že to je málo. Ale něčím je potřeba začít, není-liž pravda? Tak proč nezačít kromě duchaprázdných stížností na sociálních sítích od sebe, od svého vlastního chování, od svého vlastního kruhu – bez jakýchkoliv protestů, demonstrací, reparací, kontribucí? Protože okupace už zašla příliš daleko, a jestli budete jen tak sípat „Nemohu dýchat…“, věc skončí docela špatně. Špatně pro všechny.
P.S. Když v předvečer Dne památky a zármutku – 22. června 2020 parchanti z ukrajinských LGBT pomocí dronu zavěsili nad mečem na pomníku „Vlast – Matka“ v Kyjevě svou vlajku progresivistů, tj. pederastů a lesbiček, je nepochybné, že překročili „červenou čáru“. Decentní prostředky bojkotu, které navrhuje autor „manifestu“ budou tady už málo platné.
Zdroj:
Odkaz na zdroj
