Nová republika Václav Dvořák
Jiří Jaroš Nickelli
31. 12. 2020 ČNL
Společnost je rozhádaná kromě jiného také sporem o Ferdinanda Peroutku (Peroutkové publicisté byli dva! Vladimír Peroutka byl šéfredaktorem zlínského časopisu,jenž dnes je maximálně obtížně k sehnání.Jméno časopisu neprozradím.) Rozkol vzbudil proces madam Kaslové, vnučky pana Peroutky a současně pana Bienerta,protektorátního ministra (o čemž se ponejvíce mlčí).
Ale ke sporu – pan president takzvaně urazil památku Ferdinanda Peroutky výrokem o selhání a příkladem článku zvaného „Hitler je gentleman“, jež se aktérům nezdařilo nikdy zatím dohledat. K tomu mohu jen naznačit jako Smoljakova Smrtka – hledali špatně (víc nesmím naznačovat!).
Podstata sporu ovšem vůbec netkví v nějakém článku. Podstata sporu tkví ve skutečnosti, kterou pan president nenaznačil přesně, a o které protivníci mlčí jako hrobové.
Jde totiž o to, že F. Peroutka nezradil za protektorátu ani postojem ani písmem. On zradil Benešovu republiku až v poúnorovém exilu. Jak?
Inu, takto.
Ferdinand Peroutka ještě v roce 1946 v knize „Tak nebo tak“ (F.Borový Praha 1947) na straně 71 hlásal o odsunu Němců toto:
„…mnozí se domnívají, že nyní se může dělat málo a špatně, když už nemá kdo poroučet: nestačí křičet „Němci pryč!“, nýbrž ten pracuje pro to, aby Němci mohli být co nejdříve odsunuti, kdo se učí, aby se sám mohl postavit na jejich místo,abychom je nepotřebovali…“
Krásně a přesně tento obrat popsal jiný exulant – Francis D. Raška v knize „Opuštění bojovníci. Historie rady Svobodného Československa 1949-1961„. (Academia Praha 2009).
Zejména na stranách 182 až 187, přičemž problém byl vylíčen na předchozích stránkách v oddíle Sudetoněmecká otázka.
Peroutka se totiž 20.dubna 1953 (ejhle, čirou náhodou to nebyly narozeniny vůdce?) sešel s panem Simonem, zástupcem dr. Rudolfa Logdmana von Auen, již předválečného praporečníka sudetských Němců.) Peroutka si o schůzce vedl podrobné zápisy: Tož hleďme, co pravil panu Simonovi:
„Simon: Jaké je Vaše stanovisko k návratu sudetských Němců?
Peroutka: Řeknu vám své stanovisko, ovšem nepřeji si, abych byl citován.
….Moje stanovisko k návratu Němců je takové, že si bez něho nedovedu představit trvalé uspořádání poměrů.
Simon: To je pravda. Návrat je také v českém zájmu (!! – JJN). Bez něho by měli Češi na svých hranicích stálý nepokoj, stále by byli ohrožováni.
(To se celý čas děje – Jednou pravil politický darebák pravdu. JJN.)
Peroutka: … Jsme s komunisty v boji na život a na smrt – v boji se střílí, zbraněmi nebo propagandou….Sledujeme zprávy z domova a vidíme, že se tam nálada k Němcům pomalu mění, tom tempu, v jakém se zapomíná na nacistické brutality, poněvadž přišly brutality nové, komunistické. Až do roku 1950 panovala naprostá nálada proti návratu Němců, kdo by se byl o tom zmínil, byl by v úsudku lidí doma ztracen. Nyní…tato nálada změkla (! – JJN) a pomalu se dostává do stadia, kdy můžeme pracovat pro positivní řešení. Musíme lidi vychovávat pro toto řešení.
( Bože, jak Peroutka předběhl Posselta! – JJN.)
Dnes jsme tak daleko, že můžeme poukazovat na hospodářské škody, které byly způsobeny odsunem Němců, na dříve kvetoucí a nyní pustnoucí německé území, na to, že komunisté již stěhují zpět německé komunisty, a tedy v podstatě odvolávají odsun.“
(Sancta simplicitas! Pokud komunisté někoho stěhovali, byl to německý antifašista, ne sudetský zločinec. Bez dekretálního prověření se žádný Němec nedostal zpět! Na to pan Peroutka zapomněl??? – JJN.)
Pan Peroutka si nakonec povšiml ještě jedné věci. Pan Simon hlásal ideu :“aby Češi opustili Masaryka a jako vůdce přijali dr. Lodgmana“.
(No comment. – JJN.).
Dále F.D.Raška cituje Peroutku po vyjádřeních sociálně demokratického Sudetoněmce Wenzela Jaksche v Die Brücke, kde komentoval vystoupení F. Peroutky v Rádiu Svobodná Evropa, v němž Peroutka chválil východoněmecké povstání 17.června 1953 jako „slavné“ a mluvil o příchodu „česko-německého společenství“.
(Apage, Satanas – JJN.)
„Peroutka dokonce udělal narážku na podmíněnou ochotu zahájit jednání se sudetskými Němci polemikou proti komunistům:
„Ale i kdybychom měli říci, že vyhnání Němců způsobem, jakým proběhlo, bylo chybou, dokonce ani potom by komunisté neměli důvod být nadšení…“ Konec citace.
Dál už to nemohu psát, ať si to každý přečte na str.184-188 citované knihy.
Jako pozůstalému po dědečkovi zabitém gestapem a udaném Sudetoněmcem rájeckého panství, jako příbuznému dvou strýců zahynulých za Obranu národa v Osvětimi, jako příbuznému strýce gilotinovaného na Pankráci za odboj KSČ, se mi hnusí pokračovat v citacích pana intelektuála, který byl ochoten po tom všem co za protektorátu sám prožil, zaprodat svou zemi, nedávno osvobozenou jak od říšských tak od sudetských nacistů odsunem, takovými návrhy českému národu.
Nyní si dovolím další komentář.
Pan Peroutka – zvláště jako emigrant bez přímého kontaktu s rodnou zemí – vůbec nebyl práv vyjadřovat se k náladám občanstva republiky po osvobození i v čase daleko delším než byl rok 1953. Mnohé oblasti by tehdy zásadně nepřipustily návrat sudetů a některé oblasti zvláště krutě postižené – Valašsko, Drahanská vysočina, Vyškovsko, Sedlčansko, Neveklovsko, Severní Slezsko, Břeclavsko atd., by to nepřipustily NIKDY. Se svými názory na opětné zavlečení sudetů do Československa byl zcela mimo mísu.
Naštěstí pro jednu až dvě generace toto socialistický stát nikdy nepřipustil – a dobře udělal. Naopak popřevratový stát počínaje prvním presidentem toto nejen připustil, ale ještě se masám sudetských zločinců omluvil a vztáhl na ně jakousi nepsanou „amnestii“ která nakonec i pošpinila čest samotné hrdé menšiny německých antifašistů. Dále stát učinil programový vlom do dekretálního práva trpěním novely tzv. restitučního zákona, která ohrozila majetky a právní jistoty občanstva státu na celá další desetiletí a uvrhla je do takové právní nejistoty, o které se „ani socialistům nezdálo“.
Dlužno říci – naštěstí pro čest tehdejšího exilu – že pan Peroutka se svými aktivitami u drtivé většiny exulantů naprosto pohořel. Tehdejší exil v čele s dr. Zenklem a dalšími se od aktivit pana Peroutky odvrátil. Byli to sice protivníci komunistů – ale nebyli to zrádci republiky. Benešovy republiky, jak se tehdy říkalo.
